Kyrgyzské hory v koňském sedle

Prý by to nebyl Kyrgyzstán bez projížďky na koních. I tuto povinnost jsme si tedy splnili a dostopovali do města Kochkor. On autostop je tady docela běžný, dělají to tak i místní, jen je obvyklé za cestu platit. Bohužel je tu hodně takových, kteří, když vidí cizince, cenu pěkně napálí. Nicméně párkrát se nám povedlo zastavit i někoho, kdo nás svezl zadarmo. Ale zpět do Kochkoru, jenž představuje výchozí bod pro smluvení koňské túry k jezeru Song-Kul. Vyhradili jsme si celý den a půl, abychom obešli agentury a pozjišťovali, jak se věci mají. Dozvídáme se, že cena je celkem vysoká, v přepočtu asi 3500 Kč na osobu za tři dny jízdy. Jasně, kdesi na západě by to byla dobrá cena, ale tady jsme ve střední Asii, tady v restauraci kuřecí stehno s velkou kopou rýže vyjde na 40 Kč, maršrutkou 100 km na 30 Kč… Pozeptali jsme se na různých místech a zašli si na kuřecí stehno, abychom se rozmysleli.

Na internetech ještě radí jednu levnější variantu. Nekupovat tour, ale odjet přímo do vesnice Kyzart, pronajmout si tam koně, průvodce a vyrazit do kopců. Člověk ale musí počítat i s tím, že to možná nevyjde a vrátí se s prázdnou. Zvážili jsme tedy pro a proti a nakonec kývli na nabídku přímo od guesthousu, kde jsme byli ubytovaní, dostali jsme i menší slevu.

Takže ospalého rána 23. 8. 2022 po vydatné snídani sedáme do terénní Toyoty rusky mluvícího řidiče a vezeme se směr sedlo Kyzart. Cesta je mizerná, prašná, trvá to půl druhé hodiny. Cestou řidič s naším svolením nabírá ještě Francouzský pár, nejprve si říká šílených 5 tisíc somů, usmlouvají to na jeden (taxikáři si tu běžně účtují tři, ale částky jsou to přehnaný). Tož si s náma ještě přivydělá. Pár půjde k jezeru pěšky.

Zastavujeme v sedle a sedáme si na seschlou louku. Francouzi vyráží, my čekáme, našemu guidovi trvá půl hodiny, než se tu ukáže. Přivádí s sebou tři hnědé oře, dva pro nás, jednoho pro sebe. Máme trochu strach, s jízdou na koni moc zkušeností nemáme. Rok zpátky jsme jeli zhruba tři hodiny na koních ke kávovým plantážím v Kolumbii, tehdy jsem měl strach, když ta zvířata šla prašným kopcem - člověk sedí pěkně vysoko - bál jsem se, že kůň zakopne a zalehne mě…

Páťa:
Začínám se trochu bát. Já měla z koní respekt vždycky a nějak si nedokážu představit, že na nich pojedu 3 dny přes vysoká sedla. No nic, špatné myšlenky a úvahy stranou. Guide se nás ptá, zda jsme na koních prvně, tak radši říkáme, že jo. Uklidní nás, že většina lidí také jezdí poprvé.

Den první (23. 8. 2022)

Průvodce se představuje jako Baket, koně jsou Star, Tajfun a Pulja. Pulja je kyrgyzsky kulka, ale Baket to překládá jako Kalašnik. Já dostávám Tajfuna, toho největšího, Páťa Kalašnika. Bez zbytečného zdržování instrukcemi sedáme na záda těm čtyřnožcům a už se klopýtá. Rychlost vskutku odpovídá jejich jménům, je závratná, tipuju tak 3 km v hodině. No jo, pěšky by to šlo asi rychlejc, ale aspoň nespadnem. Zprvu se snažíme s naším vedoucím komunikovat, ale anglicky umí jen trochu a ruštinu, s kterou máme sem tam nějaký slovo podobný, taky moc nepobral. Kyrgyzština, ta je na hony daleko našemu porozumění. Takže nakonec pokračujeme v tichosti. Jak se ta věc pod sedlem ovládá nám sice nikdo neřekl, ale co si pamatujem, to zkoušíme uvést do praxe. Páti kůň se drží šéfova, můj má ale jakousi tendenci zahybat někam doleva do dalekých pastvin. Snažim se mu taháním za opratě ukázat správný směr, ale vzpírá se. Nakonec ke mě Baket přicválá a vsadí mi do ruky bičík. Snažim se koníka jemně poplácat, a mile ho přesvědčit: "doprava, koníčku, doprava, Tajfune", ale příliš to nezabírá. Po vzoru našeho průvodce mi nezbývá, než dát do biče trochu víc síly. To už oře uvádí do pohybu, a světě div se, nakonec se k ostatním těmito přesvědčovacími prostředky připojuju. Už jedem hezky za sebou, jako ti tři čuníci od Nohavici.

Dostáváme se ale ke stoupání a tady začíná jít sranda stranou. Koníci s námi musí vystoupat do třítisícového sedla. Postupujeme traverzováním po cestě pro auta, můj hnědouš má bohužel tendenci jít po okraji nad svahem, místo na tý druhý, bezpečnější straně. Snažim se nepředstavovat si, kam bych se asi dokutálel, kdyby koník šlápl vedle. Když je však člověk vystaven permanentnímu stresu, postupně si na něj zvyká. Takže po hodině strach skoro necítím. Hlavně se ukazuje, že koníci mají zkrátka jistý krok. Vlastně to nechápu, ale mít na nohou čtyři kopyta se jeví jako ideální obuv pro horský terén - viz alpští kamzíci, co hopsají po téměř kolmé skále a působí, že je to v nejmenším nestresuje.

Na sestup si nás bere guide na lano. Teda ty naše koně. Takže chudáci musí držet krok s jeho rychlým ořem. Ten můj je zase na kraji, nad propastí, a teď u toho musí navíc ještě skoro klusat, strach se vrací. Před námi se objevuje celkem strmý kopec dolu, celý z kluzký hlíny, v duchu už se připravuju na kotoul, který udělám, až se budu z hřbetu řítit na zem. To by podklouzlo i mě, jak to můžou ty koně sejít? Však jim to taky klouže! Ale přesto nikdo nikam nepadá, vypadá to, že když podjede kopýtko jedno, snad i druhý, pořád zbývá dost kopyt, který koně udrží. Heuréka!

Než se naděju, jsme pod kopcem a už jdem zase po rovině. Ulevuje se mi. Po cca čtyř hodinách jízdy velí šéf lunch break. "Konečně", říkám si, už mě pěkně bolí nohy, jak je potřeba mít je pořád roztažený. Odpočíváme, pijeme, jíme. Pauza uteče a nám zbývá ještě dvě hodiny v koňském sedle do dnešního kempoviště. Koukám na mapu, a vidím, že už pojedem jen kolem řeky. Uf, už žádný srázy, hezky jen rovným údolím.

To se však ukazuje jako omyl, řeka si v pár místech vymlela celkem hluboký koryto, což znamená, že cestička vede hezky vysoko nad ní. V cestě se dokonce tu a tam objevuje i kus skály, takže koukám napravo přímo pod koně, kde pět metrů pod námi hučí voda, a kůň v klidu šplhá po kamenech. "Opatrně koníku, hodnej koník." uklidňuju zvíře. Úžasní tvorové! Bezchybně nás dostávají na klidnější úsek, znovu se mi ulevuje.

Páťa:
K jurtám, kde máme dnes spát se blížíme pomalu, koně jsou po dnešku asi unavení, je celkem horko a obloha bez mráčku. Téměř před koncem se můj kůň nohama boří do bažiny, takové zpestření na závěr. Kolem páté odpoledne dojíždíme do dnešního cíle - kempu Kilemche. Uvazujeme koně a jdeme se podívat, kde to dnes budeme spát. Čtyři jurty, jeden domek a kadibouda. V jedné jurtě bydlí stará paní, která je neustále v předklonu a nemůže se narovnat. S ní jsou tu na prázdninách dvě děti - malý kluci. Náš guide nám jen oznamuje, že večeře je v osm, a jde odpočívat.

Máme dost času, tak si to tu procházíme, fotíme. Je to tu krásně autentické, hlavní jurta s plechovým komínem, z kterého už se intenzivně kouří, asi se pracuje na večeři. Další tři jurty pro hosty, ale krom nás, Baketa a hostitelů tu nikdo není. Kolem rozlehlé louky, říká se jim Jailoo (kyrgyzsky léto, přeneseně letní pastviny), na loukách koně a krávy kam se podíváš. Děti si hrajou, jedno se jde projet na koni. Cválá na něm, ani se pořádně nedrží. Tyhle lidi se snad rodí rovnou a bičem v ruce a sedlem na zadku. Druhý kluk na louce dojí krávy.

Slunce pomalu zalézá za horizont, my krmíme kouskem trávy ty naše pořád ještě uvázaný oře, abychom si je trochu ochočili. Baket říkal, že večeřet budou později, no, on je tady ten, kdo těm zvířatům rozumí... Pak posedáváme za jurtami, když si to k nám míří nějaký turista. Ptá se nás, jestli to tady je k pronajmutí na nocleh, nejprv anglicky, vzápětí však nalézáme vhodnější řeč ke komunikaci. Je to totiž Slovák. Brzy ho dohánějí další dva kluci. Parta vyrazila pozdě, a teď před soumrakem hledá, kde složit hlavu. Posíláme je za paní domácí a trojice si domlouvá noc. Probíráme zkušenosti z Kyrgyzstánu, ba i z jiných zemí, kluci už toho taky hodně viděli. Je to příjemné zpestření večera.

Brzy jsme svoláni k jídlu. Dostáváme polívku. Jsou v ní kousky masa, brambory a mrkev. Ukazuje se, že polívka je první i poslední chod večeře. Naštěstí se dá dorazit chlebem a máslem, který tu erárně leží na stole. Jsou tu i marmelády, jelikož jsou však v otevřených skleničkách, hojně si v nich hoví mouchy, tak se do nich nikomu moc nechce. Popravdě za tu cenu jsme čekali trošku vydatnější nášup, na druhou stranu polévku uvařila ta stará paní, nestěžujeme si.

Ještě, než jdem do peřin, pozorujeme se slovenskýma klukama noční oblohu. Jeden z nich je vcelku znalý v astronomii, tak nám popisuje různá souhvězdí. Já poznám jen velký a malý vůz. Jak si oči zvykají na tmu, ukazuje se i mléčná dráha. Však jsme tady daleko od měst a lidských světel. "Hele, ISS!" všímá si někdo z nás letícího světýlka. "A támhle padla hvězda!" "To jsou Perseidy." poučuje nás ten vzdělaný. "Padají v srpnu. A támhle, jak je souhvězdí Štíra, tam by měl být střed Galaxie." Je chladno, bojujeme s chtíčem zalízt do tepla, ale ta obloha je tak krásná, že se každý snaží vydržet. Náhle se na nebi objevuje táhlá řada světýlek letících za sebou. "Muskův Starlink!" Magická podívaná. Když mizí poslední satelit, můžeme říct, že už jsme viděli vážně všechno, a odebíráme se do svých jurt. "Dobrou noc."

Den druhý (24. 8. 2022)

Kolem páté ranní nás budí kohoutí kokrhání. Když už se ozývá poněkolikáté a stále v pravidelných intervalech, dochází mi, že tohle není kohout. Tohle je něčí budík. A ten někdo ne a ne ho vypnout! Přichází to ze směru, kde spí Baket a mě to začíná docela štvát. Vstávám, jdu k Baketovi. Hm… to není Baketův budík. Takže Slováci! Jdu ven k jurtě, kde spí Slováci, obcházím ji, zvuk mě však vede úplně mimo ni. Vede mě ke kurníku. Je to… kohout.

Bolí mě nohy a záda. Horší, jak kdybych těch dvacet kilometrů včera ušel pěšky. K snídani je talíř vařené pohanky s trochou zeleniny, pak se loučíme s bratia a míříme si to opět k našim koním, kteří se přes noc pásli. Dá to zabrat vyškrábat se zpět na Tajfunova záda. Dnes naše koně čeká další sedlo, 800 výškových metrů. Aby to rychleji utíkalo, prý si vyzkoušíme klus. Průvodce se svým koněm zajede za zadky našich koní a ozvou se slušné pleskance od bičíku, jak přistává na hýždích našich ořů. Ti se okamžitě rozbíhají a my v sedlech skáčeme, musíme se pevně držet ba i přitisknout nohy na koňské břicho, abychom ze sedla neodlítli.

Opět dostávám bičík do ruky i já, abych si to vyzkoušel sám, ale neumím dát pořádnou ránu, bojim se, aby to koníka nebolelo. Postupně ale nezbývá, než do toho tu sílu dát, jinak to nefunguje. Tajfun si nakonec zvyká tak, že už stačí jen ruku s bičem zvednout, a zrychlujeme.

Páťa:
Můj kůň jde jako vždy první. Když jsme byli v Kolumbii, přidělili mi koně, který chtěl neustále klusat a být vepředu před ostatními. Následně mi ho vyměnili za klidnějšího. Nevím, kde se stala chyba, ale neviděla jsem rozdíl, stále v čele. No a tady tomu není jinak, může mi to někdo vysvětlit? Každopádně stoupáme nahoru kamenitým terénem bez jediného škobrtnutí a vedeme ty dva za námi. Do kopce mu to jde dobře, ale když jdeme po rovině motá se ze strany na stranu.

Páťa:
"Welcome to Song Kul." oznamuje Baket, když staneme v sedle. Poprvé odsud jezero vidíme. Teď už nás čeká jen klesání. Jdeme pomalu, pak zrychlujeme a najednou klusáme. Je to pro mě celkem těžké se na koni udržet. Skáču nahoru a dolů a bojím se, že omylem skočím i doprava nebo doleva. Držím se zuby nehty… tedy spíš nohy ruce.

Kolem dvanácté parkujeme u dalšího jurt kempu, kde nás čeká oběd. Usadí nás k dlouhému stolu zakrytému ubrusem. Odkrýváme ho a tam jako vždy sušenky a marmelády. Nikdo nám nic neřekl, Baket šel opět spát, vypadá to, že asi nic víc nedostaneme, tak si dáváme sušenky. Takhle tam zobeme asi půl hodiny, když se náhle otevírají dveře a servíruje se. Jak byla včerejší večeře chudá, je dnešní oběd bohatý. Každý dostává několik talířů - maso s bramborami, lilek s rajčetem a koprovým pestem, k tomu jakési místní čipsy a výborný sýr. Dáváme si do nosu. Jako dezert je nám nabídnut Kurut - sýrové kuličky z ovčího mléka. Ochutnávám, ale chuť je strašně silná, úplně se mi z toho kroutí pusa. Jedna mi stačí, zato Baket do sebe hází jednu za druhou.

Po obědě opět naskakujeme (v mém případě velice obrazně řečeno) na koně. S Páťou si průvodce prohazuje koně, prý je ten jeho unavený. Takže Páťa odteď pojede na Hvězdě. Čeká nás ještě asi hodina a půl kolem jezera k dnešnímu nocovišti. Opět sem tam klusáme a konečně parkujeme ty živé dopravní prostředky a můžeme si odpočinout. Je to vážně dřina tahle jízda, kolena bolí. Páťa má problém propnout nohy, já jsem rád, že se na nohou vůbec udržim. Malý kluk nám ukazuje naší jurtu. Jsme u jedné rodinky ve větší jurtové vesničce, k jezeru to máme cca 500 metrů. Beru plavky a jdeme se podívat k vodě, je to náročná procházka. Relaxujeme na břehu, odhodlávám se jít vykoupat, ale je zataženo a docela zima. Plavky pak přeci jen oblíkám, ale na poslední chvíli to vzdávám. Vůbec se mi tam nechce. Když už se chytáme odejít, nedá mi to, a nakonec tam vlezu alespoň do půl těla.

Večeře se podává v jurtě s kamnama, takže je teplo, že i mikinu svlékáme. Paní co tady hospodaří má tři syny a ti nám dělají při jídle společnost. Nejmenšímu je rok, nejstaršímu jedenáct, prostřednímu devět. Ten devítiletý se tu odpoledne proháněl na koni s obří eskymáckou čepicí. Šikovnej kluk. Řečí si vůbec nerozumíme, tak na sebe děláme alespoň úšklebky a všichni se smějou. Baket přináší kýbl plný Kumysu (zkvašené koňské mléko, mírně alkoholické), každý si alespoň trochu dáváme, včetně ročního prcka. Je to příjemný večer, ale brzy jdem spát.

Den třetí (25. 8. 2022)

Ráno poprchává, je sychravo a zima. Rozhoduju se, zda si vzít pod kalhoty podvlíkačky, a volím dobře, když tak činím. Vyrážíme a nandáváme poprvé i bundy. Dnes je poslední den, opouštíme jezero a míříme do vesnice k silnici. Prý to bude na pět hodin. Koníci už jsou zvyklí poklusávat, takže to ubíhá rychle. Pauza prý ale dnes nebude, jenže mě se chce asi po hodině čůrat. Žádám Baketa o krátkou pauzu a seskakuju z Tajfuna. V rychlosti vykonávám nutnost a vracím se ke koni. Levá noha do třmenu, chytit se za sedlo a výšvih... výšvih? Vůbec ne. Nohy jsou bolavý, snažím se na koně vyškrábat rukama, jenže sedlo se začne otáčet. Průvodce mi musí sedlo podržet, abych se na koňský hřbet dostal. No, jsem fakt lemra.

Páťa:
Hvězdě se dneska do kopce nechce, ale zato z kopce chce být první. V sedle se Vláďa s Baketem zdrží, ale můj kůň nehodlá na nic čekat. Klusá dolů a nedaří se mi ho zastavit. Kůň si jízdu užívá, já už méně. Míjíme stáda krav a koní a konečně pod srázem, který jsme seběhli, se mi podaří namířit koňskou hlavu k trávě. Povolím uzdu a Hvězda začíná žrát, doufám, že ostatní mezitím přijedou. Trvá jim to snad dvě století, sunou se pomalu dolů. Hvězda je spatří, otáčí se a zase klusáme! Už aby bylo zase nějaké stoupání, ať se to zvíře trochu unaví. Guide si nás dnes vůbec nevšímá, ani když brodíme řeky a potoky, dneska je to na nás.

Zbytek cesty už jakž takž utíká, pak spatříme v dáli vesnici, cíl naší cesty. Bohužel je to ještě pořád pět kilometrů. Vesnice vypadá na dosah, ale i tak se k ní couráme skoro hodinu. A už jsme ve vsi, už jen kousek po silnici kolem projíždějících aut do stáje. I Páti Hvězda to ví, dávajíc to najevo hlasitým zařehtáním. Konečně v cíli. Kyčle už skoro necítím, z koně víceméně padám a oddychuju si, že je to za mnou. Byla to samozřejmě veliká zkušenost, ale teď toho mám dost. Už jen poslední rozloučení s těmi roztomilými hnědáky, snad i ty peníze za to stály.

Následně jsme se rozhodli regenerovat a dva dny se po večerech saunili. Svaly i kolena přestaly bolet, až na nějaký úpon v pravé noze, ten mě trápil ještě další tři dny. Holt moje programátorský nohy na tohle nejsou.