Bouřka na Ankogelu

Onehdá v létě přijel kamarád z hor celej rudej jak rak, spálenej od sluníčka. Prý, že výstup na 3246 metrů vysoký Ankogel byl hodně náročnej, že to skoro nedali. A od té doby jsem měl Ankogel někde vzadu v hlavě, že to jednou musim prubnout, tyhle výzvy mě lákaj.

A tak se rok s rokem sešel a já čekuju z pohodlí internetu víkendový počasí tam v dáli ve Vysokých Taurách a to zdá se býti ucházející. Teď už jen nadchnout i Páťu a zavolat na Osnabrücker Hütte, zda-li najdou skromné místo pro dva nocležníky. Mohli bysme spát ve stanu, ale uděláme si to pohodlnější. Tak se stalo, že v pátek třináctého srpna balíme krosny. (Pátek třináctýho! Až teď mi to došlo!)

14. 8. 2021

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Vstáváme za tmy, velmi brzy ráno, na jih Rakouska je to nějakých pět hodin cesty. Ranní kafe a už se za námi práší. V Dolním Dvořišti na čerpačce ONO za deset éček desetidenní rakouskou dálničku, jako už tolikrát, dávám druhý kafe a pádíme dál. Dálnice maj sousedi pěkný, cesta odsejpá, jen si hlídat rychlost, pokut už mi do dopisní schránky poslali dost, nápravný efekt zafungoval.

Mýtnou silnicí dojíždíme až k monumentální přehradě Kölnbrein, na dílo je neuvěřitelný pohled. Z parkoviště již vyrážíme po svých. Je sice už půl jedný, ale to neva, protože na chatu, kde dnes spíme, je to jen 7,5 km s mírným stoupáním. Třičtvrtě cesty jdeme kolem jezera vpodstatě po rovině, výšvih je až na konci k chatě. Docela jsem si naložil batoh, táhnu s sebou i lano, mačky, cepíny. Na Ankogel těhle cajků potřeba není, ale pokukuju i po ledovcové Hochalmspitze, že bychom si víkend třeba ještě prodloužili.

Na Osnabrücker Hütte dostáváme soukromý pokojíček jen pro nás dva a zbytek odpoledne relaxujem chytajíc poslední paprsky sluníčka prokukujícího mezi mraky.

15. 8. 2021

Vstáváme brzy, ale již za světla. Batohy jsou mnohem lehčí, nepotřebná výbava zůstává na chatě. S sebou jen jídlo, pití a oblečení, večer budem zase zpátky. Chvíli trvá, než člověk chytí tempo, od chaty je třeba šlapat nahoru a nahoru. Slušná ranní rozcvička. Člověk si zanadává a vyčte si, proč sem vůbec leze, ale pak se svaly zahřejou a už to šlape raz dva. V dáli nás doprovází pyramidovitá Maresenspitze, je hezky, ale už v půl desátý kručí břicha, tak sedáme na svačinu.

Kolem si to zrovna šine stádo ovcí hnané pasákem, a jak jsou ty bílý koule zvědavý - "co to máš dobrýho k obědu, poděl se" jako by říkala čumákem strčeným v mym chlebu se salámem. Zachvíli jsou pryč a my po obědě, tak stoupáme dál. V těchto místech se trasa otáčí na sever a dostáváme se do míst, kde je na mapě značený ledovec. Jeho zašlou slávu tu však připomíná už jen několik sněhových polí, který s trochou píle přejdeme v klidu v botách. Brzy už tu po ledové krustě nezbyde nic.

Jak končí sníh, přechází výstup v kamennou suť. Mozek podvědomě vypočítává optimální trasu a nohy na jeho povel poskakují z kamene na kamen. A to už se dostáváme na Kleiner Ankogel, předstupeň hlavního vrcholu, otevírá se nám pohled na hlavní špičku. Zdá se na dosah ruky, je to však ještě na takových dvacet minut, vyškrábat se až tam nahoru. Místy již trochu strmější, leč zvládnutelný výstup je za námi a my stojíme u vrcholového kříže. Tyhle kameny byly před sto lety o šestnáct metrů výš, než se prý, dle informací z Wikipédie, propadly.

Lze odsud spatřit ledovec ležící na severním svahu hory, já jdu ještě kouek dál, ať na něj mám lepší výhled. Páťa mě varuje, ať jsem brzo zpátky, počasí varovalo před možným deštěm a ten mrak v dáli se Páťě moc nelíbí. Fotím a obdivuji ledovec, láká mě přiblížit se k němu ještě malý kousek, ještě kousíček.

Ale už musím jít, Páti ženský instinkt znervózněl. A tak opatrně, leč svižně sestupujeme zase stejnou cestou dolů. Zpátky na Kleiner Ankogelu nás již chytá deštík. Páťa odhadovala správně, mrak mířil na nás. Po kamenné suti nejde poskakovat příliš chvatně, navíc kapakami deště oslizlé kameny kloužou. Déšť ale intenzivní a už někde nedaleko slyšíme také hromy. Ty se postupně přibližují a když vstupujeme ke sněhovým polím, blýskne nám před očima bílá čára. "Tak ten byl hodně blízko!" oba nás popadá strach, nevím, jestli je to správný rozhodnutí, ale prohlašuji, že musíme co nejrychlejc dolu.

Všude kolem je mlha, prší a ozývají se hromy. Řekl bych, že jsme právě uprostřed mraku. Varuji před krokovým napětím, zkušenosti s ním sice nemám, ale z teorie vím, že velký krok za bouřky může dopadnout blbě. Ale instinkt nás tak jako tak táhne dolů, do údolí, do bezpečí. Prásk! Zase nám zableskla zařivá čára před očima následovná asi po půlvteřině zahřměním. Blesk uděřil před námi pod svahem, takže vlastně pod náma. Jestli to uhodí do někoho z nás, tak ten už to vědět nebude.

"Musíme dolů." opakuji dokola, zatímco nás z kopce pohání adrenalin. Nad ničím jiným nepřemýšlíme. Nyní už se před námi objevují první trsy zelené trávy a s nimi jako by slábla i bouře. Déšť pomalu odeznívá a už ani hromy téměř nejsou slyšet. Jsme na zelených kopcích a zdá se, že jsme zachráneni, nikdo neohořel, doznívající strach střídá mírná euforie. Uvědomujeme si, jaký štěstí jsme právě měli.

Mraky mizí kdesi za námi a opět vylézá sluníčko. Páťa sice naléhá, že musíme rychle dojít až na chatu, ale já vím, že už se není čeho bát. Bouře se vybouřila. Teď už v klidu probíráme teorii, jak by se měl člověk v horách za bouřky zachovat, konzultujeme dotazy s internetem. Rady jsou spíše takové, že by si člověk měl odizolovat nohy od země, třeba lanem, a kleknout si, ať není tak vysoký. A pak čekat. Kdyby byla poblíž jeskyně, ani to nemusí být dobrý nápad. Člověk by nechtěně mohl vytvořit právě spojovací článek mezi skálou a zemí v otevřeném prostoru té skalní díry. Ale ruku na srdce, koho instinkt nechá čekat v prostředí tak nebezpečném, kdy to burácí tu zleva, tu zprava. Ne, v hlavě vybují na povrch pradávný pud, který velí: "Uteč!"

Zpátky na chatě, teď už s pořádným vídeňským knödelem na talíři, ověřujeme počasí na zítřejší den. To bohužel nevypadá moc dobře, a dnešek nás varoval, že není radno brát předpověď nadarmo. Takže cepíny bohužel vydrží ještě chvíli neprovětrány, ledovcová Hochalmspitze počká na jindy. V předvečer sestupujeme z chaty opět k přehradnímu jezeru a kolem vody zpátky k autu. Vyrážíme na noční jízdu domu. Cestou nás chytá zase bouřka, té se už naštěstí tolik bát nemusíme, chrání nás Faradayova klec. Jen nám to připomíná dnešní nepříjemné chvíle a my tak máme nad čím hloubat. Až dojedem domu, tak šup do peřin a zítra - v pondělí - zpátky do rachoty.