Silvestr 22/23 v Alpském winterraumu

Ještě to není úplně tradice, ale já doufám, že jednou bude. Jako už v roce 2019, i tentokrát jsme vyrazili oslavit Silvestrovskou noc do Alp. Byli bychom vyjeli do vysokých hor i na přelomech 20/21 a 21/22, jenže první zmíněný nedovolil Covidový zákaz vycestovat, druhý jsme s ohledem na Páti vyvrknutý kotník také slavili v končinách českých.

31. 12. 2022

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Ale zpátky do Alp a k posledním hodinám roku 2022. Z devítičlenné posádky nás zbývá sedm, jelikož drahé polovičky dvou členů stůňou. Kolem osmé ráno se tedy naše dvě auta sjíždí na čerpací stanici ONO na Dolním Dvořišti. Já, Páťa, Žanda, Verča, Lenka, Matěj a Míša. Kupujem rakouskou dálniční známku, laciné benzínkové kafe, a napít dostávají i vozidla. Řidiči synchronizují cílovou destinaci a už se valí. Já a Páťa se vezeme s Matějem. A protože volant má na starosti Matěj, já s Páťou využíváme možnosti ještě trochu dospat nedlouhou noc. Vstávali jsme přeci jen ještě za tmy, v 5:30 ráno. Jedeme až do městečka Filzmoos, a to dělá skoro tři hodiny k odpočinku. Tak dobrou.

Ve Filzmoos máme trochu potíže s parkováním. Tedy parkovišť je tu dost, jen je všude zákaz stání přes noc. Důvod? "Schneeräumung", čili "odklízení sněhu", jak mi překládá můj slovník ve smartphonu. Poslední dny je ale takové teplo, že nepočítaje uměle zasněžované sjezdovky, není tady dole po sněhu skoro památky. Sněžení určitě nehrozí, zvažujeme tedy, jestli to přeci jen nerisknout a nenechat tu auta do zítra stát. To už ale volají holky z druhého vozidla, že našly neplacený plácek bez zákazu kousek za obcí. Matěj se trošičku zdráhá, prodlouží se nám o kilometr nebo dva cesta po svých, ale nakonec se tam taky přesunujeme.

Pobalíme věci, jen sněžnice, které jsme si všichni přivezli, zůstávají v kufrech. Pohledem do vzdálených kopců usuzujeme, že by byly jen zbytečnou zátěží. Přes městečko bychom museli šlapat cca dva kilometry, ale existuje tu lákavější řešení. Nad parkovištěm se táhne modrá sjezdovka, vydáváme se tedy drze po kraji, snažíc se moc nepřekážet lyžařům. Stačí po ní ujít nějakých pět set metrů a dojdeme na cestu, kterou si průchod městem ušetříme. Na modré sjezdovce jede většina jezdců docela pomalu, tak snad jim moc nevadíme. Musíme přeběhnout pod talířovým vlekem (aka poma), někteří z nás čekali, že budem pracovníkem lanovky vyhnáni, ten však kyne rukou, ať jdeme, ba i nechává jednu dvě sedačky projet naprázdno, aby nás sedm stihlo dráhu překonat.

Další pochod je vcelku nenáročný, ačkoli překonáváme cca sto metrů lesa, kde není vyznačena žádná cesta. Ještě dole na parkovišti jsme ze satelitních snímků usoudili, že to projít půjde. Kdyby ne, cesta by se prodloužila o něco přes 2 kilometry, průchod je ale bez problému, žádný hluboký sráz se v lese nenachází. U malého jezírka dáváme oběd a ochutnáváme Lenky svařák z termosky. Dobrý je.

Vedoucí výpravy, kterým se samozvala Žaneta, ztrácí kdesi v dalším lese cestičku a vede nás stromovým sešupem prudce dolu. Zas takový problém to ale není, protože svah jsme museli tak jako tak slézt. Dole už jsme zase na cestě, a ta je pro změnu zledovatělá. Ne sněžnice, ale nesmeky jsme si měli přibalit.

Brzy se nám otevírá pohled na vrcholky, ke kterým míříme a v dáli také spatříme chatu Hofpürglhütte, která je dnes naším cílem. Je krásně, svítí sluníčko a výhledy na šedé skály pokryté v mírnějších svazích bílou peřinou jsou nádherné. Narážíme na konec široké cesty a odsud zbývá ještě půldruhého kilometru včetně 300 metrů stoupání pěšinkou až k chatě. Vede odsud také kargo lanovka, takže si někteří neodpustí poznámku, jak by se klidně za pár éček nechali vyvézt, nebo alespoň svůj batoh. To ale nejde, musíme pořád hezky se zátěží raz dva po svých.

Asi tak v patnácti stech metrech nadmořských se na cestě objevuje větší množství sněhu a ti z nás, kteří nemají vysoké boty (Míša), nabírají do bot vláhu. Během výstupu nás pomalu dohání západ slunce, takže cvakání závěrek (tedy kdyby mobily nějaké měly) se nezastavuje. Žlutě rozlité slunce vytváří ostrý kontrast se vzdálenými vrcholky hor.

K chatě zbývá posledních padesát metrů a sněhu už je vcelku dost, občasně končí noha čtyřicet, padesát čísel hluboko pod povrchem. S Matějem se shodujeme, že tady už by se sněžnice hodily. Ale zase, kdo by se s nima na ten zbývající kousek nandaval. Obcházíme velkou chatu a tam vzadu za ní, tam je malá boudička. Z fotek, co jsme viděli na internetu, tušíme, že toto by mělo být místo našeho noclehu. A to už na nás zpoza rohu volají holky, ano, je to ono. Mají jednu dobrou zprávu a jednu špatnou. Ta dobrá je, že winterraum je otevřený. Ta špatná, že nemá kamna. Totiž na alpenverein.at jsme se dočetli, že zimní místnost je "beheizbar", čili vytápěná. Pravda ale je, že jsme s tím, že tu kamna nebudou, alespoň maliličko počítali. Dohledali jsme si totiž také to, že wintráč míval kdysi 30 lůžek, ale že pak došlo k rekonstrukci, po které už nabízí jen lůžek 8. A tak jsme tiše doufali, že s redukcí kapacity nevzaly zasvé také ony kamna. Tak tedy vzaly, jen tu informaci na webu nikdo zatím neopravil. Uznejme ale, že horší by bylo, kdyby dobrá a špatná zpráva byly naopak. Snad jen škoda, že se sem každý táhneme s několika poleny dřeva. Neboť na čímsi blogu jsme si přečetli, že erárního dříví tu mnoho nebývá, a tudíž jsme to nechtěli ponechat náhodě. Tak si říkáme, že bysme snad mohli později rozdělat ohýnek alespoň někde venku, když už to vevnitř nejde.

Ohledně zmíněné rekonstrukce - spací kapacita byla omezena na úkor toho, že ve zbylé části domečku je postavena boulderová stěna. A tak si náš Míša do batůžku přibalil lezečky. Na takový silvestrovský polezeníčko. Blbý je, že dveře do druhé části domku jsou zamčený. Míša si může vylézt leda tak na palandu.

Venku se zatím rozjíždí večerní film v podobě všemi barvami hrajícího západu slunce, a tak jeden po druhém odkládáme v nocležně bágly a odcházíme do kina. Na východě se přelévá tmavě modrá ve fialovou, na západě se rodí červánky. Rudě zalité mraky ještě víc rudnou a po siluetě hor se pozvolna rozlévá světlo v podobě lávy. Mlčky koukáme, jen popcorn nikdo nepřines. Symbolicky si máváme s Luckou, Matějovou přítelkyní, která s námi kvůli nachlazení neodjela, později se však, cítíc se líp, vydala alespoň na střechu české části Šumavy - Plechý, a právě teď, kdesi sto padesát kilometrů severně, pozoruje ten samý západ slunce.

Dlouhé postávání ochladilo konečky prstů a z filmu už stejnak běží jen závěrečné titulky, takže se zase jeden po druhém přesunujeme pod střechu. V roce 2019 jsme silvestrovský večer na winterraumu zahájili tím, že jsme se dali do kuchtění chilli con carne. Každý přinesl část ingrediencí. A tak nyní již tradičně vyndavá z batohů ten cibuli, ta papriky a ta konzervu fazolí. A taky koření a půl kila mletého. Jedna se ujímá loupání cibulí, další je krájí na provizorním prkýnku z obalu od čokolády. Na kamnech se letos smažit nebude, naštěstí máme jako záložní plán plynové vařiče. Ta smaží cibuli a ta zas ohřívá Bonduelle. Nakonec to všechno dáme dohromady a každý dostane tu svou porci. Poslední večeře roku 2022 je na stole. Je to ňamka, nakonec kastroly výmáznout chlebem, ani kapka nepřijde vniveč, a jde se na digestiv.

Horký vzduch z kamínek by bodl, i bez něj to však není tak zlé, je obleva, venku dnes bude dle předpovědi jen kolem mínus dva. A aby nám ten večer veseleji ubíhal, přistává na stole karetní hra Exploding Kittens. Jakmile je dohárno a všichni vyjma vítěze vybouchlí, vytahuje Matěj k našemu překvapení z krosny obrovskou krabici s nápisem "Activity". Když už se s tím táhnul až sem, zahrát se musí. Zdálo by se, že pantomimické předvádění třeba klokana by mohlo naši lehce ztuhlou krev rozproudit, avšak tohle je speciální varianta Aktivit, tady se jen mluví. Je to ale sranda, v této verzi si výrazy vymýšlí hráči sami, takže se dozvídám spoustu slov, který jsem předtím nikdy neslyšel.

A to už se pomalu blíží půlnoc. Něžně budíme Žandu s Verčou, které se zatím dokázaly nenápadně proplížit do spacáků. Cloumání jejich těl na matraci se jim tedy moc nelíbí, ale už alespoň otevřely oči. Připravujeme si přípitkový šnaps a s každou minutou se přibližujícím koncem roku se nervózně přesunujeme před chatu na provizorní ocelovou terasu. Shlížíme dolu na aglomeraci Filzmoos na kterou je odsud přímý výhled, a napjatě čekáme, zda odsud vyletí alespoň nějaký ohňostroj. Internetově přesný čas již odbil 23:59 a pomalu se připravujeme odpočítat letošních posledních deset sekund. "Deset. Devět. Osm … tři, dva, jedna, téééď!" Připíjíme, otáčíme hlavu k městu. A tam… nic.

Nic první dvě vteřiny. Hned na to ale vylétá z města první světlice. A druhá a třetí. Zachvíli je barvami zalité celé údolí městečka. Se zpožděním k nám doráží i pět kilometrů cestující zvukové efekty a je z toho docela hezká show. Trvá to dlouhé minuty a další světelné vějíře se vybarvují u horizontu kdesi vysoko v horách. I tam si starousedlíci anebo snad hosté lyžařských resortů přivezli pyrotechniku. Vtom Páťa zahlédne světýlko na nedalekém dvoutisícovém Rötelsteinu. To znamená, že někdo má tu kuráž přejít do nového roku takhle v zimě na zasněženém vrcholku hory. To my tady ve winterraumu jsme proti nim omáčky. Světelná podívaná se pomalu chýlí ke konci. Nejsem fanoušek burácejících ohňostrojů, jelikož zvířata z toho jistě takový požitek jako člověk nemají, když už to ale muselo být, bylo to tady odsud zeshora přeci jen pěkný.

Rok 2023 tedy začal, ale pro nás končí večer. Po výšlapu jsme přeci jen docela unavení a víčka jsme doposud drželi otevřený více méně už jen z nutnosti. Že bysme přeci jen donesené palivo využili na outdoorový táborák byla myšlenka naivní. Jde se do hajan. Noc je teplá, ve wintráči jsou k dispozici tlustý deky, spacáky by bývaly ani nebyly potřeba.

1. 1. 2023

Ráno se z postelí nechvátá. Tedy alespoň někteří z nás. Páťa mě budí displejem své bezzrcadlovky před očima, s fotkou východu slunce. Já zvolil radši dospat, než zívat na žlutý kotouč. V rámci ranní hygieny hledám pod chatou hezké místečko mezi klečemi, hlavně pěkný výhled, ať je čím se kochat. Když se dokochám, koukám, že jsem se celou dobu kochal hned vedle turistické cesty, což jsem si předtím nevšiml. To by tak bylo, aby mě tady někdo načapal přímo při kochání.

Snídaně je dlouhá, vaříme kafe, někteří smaží dokonce vejce, jiní dojíždí tekuté zbytky včerejšího večera. Když se pak loučíme s boudičkou, jíž vděk za komfort předešlé noci stvrzujeme platbou do kasičky, ještě se však neloučíme s horami. Dolu to vezmeme obklikou nad údolím. Ještě kontrola, zda na lawinen.at svítí stále oblast kolem Dachsteinu zeleně, tedy zda pořád platí první lavinový stupeň, a už si razíme cestu. Jelikož si trasa udržuje výšku, ba dokonce i mírně stoupá, je pod nohama sněhu stále dostatek. Nám posledním v řadě se až tak špatně nejde, stačí končetiny vkládat do již vyhloubených děr od členů výpravy jdoucích vepředu. Ovšem předek hada, který statečně vede silná Verča, musí cestu hlubokým sněhem hrdinně prošlapávat. Někteří jistě vzpomínají na sněžnice, které nám leží dole v kufru.

Když morálka vedení pokulhává a část osazenstva přemýšlí, že by expedici stočila směrem do údolí, ujmu se role ledoborce já. Je to makačka, jeden krok drží, druhý se propadne půl metru pod namrzlou krustu, člověk se svalí na jednu stranu a vyhrabává na druhou. Ale nevzdávám to, někdo se chodí zničit do fitka, já mám posilovnu tady.

Snad po hodině dosahujeme rozcestníku a svačíme. Odsud už je cesta o něco lepší, sníh více drží a sem tam ho střídá skála nebo holina. Už z dálky jsme viděli část svahu, kde je sesypaný sníh, taková malá lavinka. Nyní tohoto místa dosahujeme, je tady kopec o něco strmější. Už jsme v terénu přes dvě hodiny a podle mapy jsme teprve zhruba v půlce. Je půl jedné. 70% členů výpravy, jimž dělá mluvčí Žaneta, váhá, zda odsud nesklesat přímo do údolí volným terénem, k chalupám, co stojí na dohled pod námi. Matějovi se to moc nezamlouvá, obává se, že narazíme na neschůdný terén, raději by pokračoval po značce. Skutečně mapa hrozí někde v půlce hustšími vrstevnicemi.

Najednou se nad námi ozve silná tupá rána, všechny zraky se otáčejí za zvukem. Ze skály přímo k nám padá balvan velikosti mikrovlnky. "Bacha! Bacha!" Každý se snaží utíkat směrem od trajektorie dopadu. Takovej kámen může při odrazu nečekaně změnit směr, kterým se řítí. Zvuk utichá, vypadá to, že se šutrák zastavil na plošince nad námi. Uf. To možná horský kozy, co tady před chvílí pobíhaly, či snad ostrý slunce na nás skálu shazuje.

Žanety touha po konci sněhového utrpení a vidina chlazeného Radlera je neoblomná. Matěj sice ještě přemlouvá, nedokončil však ani všechny své argumenty, Žanda už se kutálí z kopce. Ale dělit se nebudeme, takže hurá všichni dolů. Po pár stech metrech bílých plání dosahujeme překážek v podobě zakrslých borovic, bludištěm se prodíráme až do modřínového lesa. Výhodným se ukazuje držet se koryta potůčku, který ovšem s nižší nadmořskou výškou přibírá více a více vody.

Čekám na Míšu, který se zdržel nabíráním vody, zatímco holky už jsou někde vepředu. Náhle ale vidím, že se slečny vrací. Před námi je zrovna to místo s koncentrovanějšími vrstevnicemi. To nevypadá dobře. "Dál to nejde?" ptám se. Kroucení hlavy ze strany na stranu zavdává Matějovi možnost pronést "Já jsem to říkal." Před námi se koryto potoka tvaruje spíše do vertikálního směru, jeden by řekl, že se mění ve vodopád.

Než se však stačíme rozmyslet, co dál, volá na nás Lenka, že našla cestu. Vlastně - nazývá to přímo dálnicí. A doopravdy, kousek od potoka se svahem snáší traverzem vysekaná cesta, jenž nebyla zanesena do mapy. Matěj konstatuje, že máme velký štěstí.

Cesta nás dovádí na závěrečnou louku, odkud už je to k chalupám co by kamenem dohodil. Škoda, že si nikdo nevzpoměl ještě nahoře, kde bylo moře sněhu, že má vlastně dneska Páťa narozeniny. No jo, zrovna takový datum. Takže hobla vykonáváme tady a Páťa končí v provizorní hromádce sněhu nakupené z toho, co tu ještě neroztálo.

Už z dálky vidíme, že u chalup se to docela hemží lidmi. A k našemu příjemnému překvapení se tady pije a hoduje. Restaurace je otevřená, přesně to jsme si ještě přáli, a tak si objednáváme tekutý chléb za pět a přiťukáváme na úspěšný návrat z hor. A jak na Nový rok, tak po celý rok. Už jen posledních sedm kilometrů po silnici až k autům, a odsud to už odtrpí zas jen ti řidiči, protože na mě padá únava. Tak teda šťastnej novej vám všem, já si jdu zdřímnout.