Týden na Madeiře

červenec 2023

Pomalu zapouštíme kořeny na tý naší dědině u lesa, ale těch pár týdnů dovolený, co Páťa letos v práci dostane, nechceme sedět doma. A tak v červenci 2023 Patricie vyslovuje přání podívat se na Madeiru. Kdysi tam byli naši kamarádi, asi se jimi Páťa nechala nadchnout, a já jsem rád, že se trochu odreaguju od všednodenních povinností. Fotky dramatických útesů nevypadají špatně, takže se začínáme poohlížet po letenkách. Pořád se nám ale zdají vcelku drahé, nebo je odlet v nevhodný čas, takže ještě týden před začátkem dovolené žádné nemáme. Možná pojedem na Mácháč. Pak ale na kiwi.com objevuju za cca 5tis. per persona Ryanair z Norimberku. Odtamtud jsme už kdysi letěli na Tenerife, tak už to máme vyzkoušené. Kupuju. O dva dny později ty samé letenky ještě o tisícovku zlevňují, ale co se dá dělat.

V pondělí po obědě tedy sedáme do auta a nastavuju navigaci na Norimberk. Trošku mě zarazí, že navigace hlásí dojezd pět a půl hodiny. Vždyť když jsem na to koukal doma, ukazovalo to čtyři. Sice máme časovou rezervu, ale takhle nesmí nastat cestou žádná komplikace, abychom odlet stihli. Před Soběslaví mi to však dochází - já mám zakázané dálnice! Takže přenastavujeme navigaci, a mě se ulevuje - dojezd je již na předpokládaných čtyřech hodinách. Taky nám díky tomu dojde, že ještě musíme koupit českou dálniční známku. Naštěstí už to jde onlájn.

V Norimberku již máme vyhlídlou ulici necelé dva kilometry od letiště, kde se parkování neplatí, takže tam auto uklízíme. Že by nám ho někdo ukradl je holt risk, který jsem ochotný podstoupit..

Dobalujeme poslední věci z kufru a hurá pěšky na Flughäfen. Klasika, kterou už jsme podstoupili tolikrát - odbavit zavazadlo, projít security, najít správný gate, kontrola boarding passu a vyčkávat, než se otevře nástup. Ještě doplňujeme vodu, ať v letadle nežízníme, a s mírným zpožděním v půl deváté večer vstupujeme na palubu.

Cca pět hodin letu, za okny zapadá slunce. Prý se kvůli počasí na Madeiře často přistání odklání na vedlejší ostrov. Asi tedy máme štěstí, jelikož po prudké otočce náš Boeing dosedá v Santa Cruz - na madeirském letišti.

Je po půlnoci, máme ale přes Booking zařízený ubytko, čekají nás kolem druhé ráno. Berem to pěšky kolem pobřeží, vzbuzuje to vzpomínky zase cítit slanou vůni moře. Na recepci nejsme jediní, arabská rodinka si právě domlouvá pokoj. Check-in ale probíhá rychle a chvíli po druhé ranní už usínáme na měkkých matracích. Budíček v osm, v ceně je i snídaně. Zjišťujeme, že krom arabské rodinky jsou na hotelu asi jen samí Češi. Snad je to tím, že tento týden je protkán svátky Cyrila, Metoděje a skonu mistra Jana Husa.

Nechvatáme, k hotelu náleží venkovní bazén. Je však pod mrakem, takže jsem jediný kdo se jde vykoupat. Kolem půl deváté opouštíme hotel a stoupáme na zastávku autobusu. Prý máme vyhlížet autobus s číslem 113, odveze nás do Machico. Autobus 113 je tu na čas, řidič nás z něj ale vyhání, prý máme počkat na další. Takže nakonec na radu místních jedeme až autobusem s číslem 283. Euro devadesátpět za osobu a zanedlouho jsme v Machico. Jdeme přesně na místo, které jsem si vyhledal na Facobookové stránce "Česká Madeira" - železářství, kde prodávají plynové kartuše na vařič. Deset euro za kartuši, je sice taková podlouhlá, ale na vařič sedí. S úsměvem se loučíme s prodavačem a hledáme ještě krámek s potravinami - potřebuju si nakoupit na několikadenní trek. Páťa si chytře sbalila jídlo už doma, já si kupuju místní sýr, šunku, čočku, sušenky a taky pórek, ať mám nějakou zeleninu. A ještě kafe. Cukr prodávají jen moc velký, ale milá prodavačka mi dává malé cukrové pytlíčky ze své zásoby. Platíme a nyní nás čeká ještě jedna cesta autobusem, do Caniçalu. Odsud půjdeme kolem pobřeží už po svých. Kručící břicha nám však připomínají, že už je odpoledne, tak to bereme přes místní restauraci. Dáváme si swordfish - tedy mečouna. Chutná jako český filé, k tomu talíř hranolek a nesmí chybět místní zlatavý mok - Coral. Máme problém všechno to dojíst. Jsou tři hodiny odpoledne a s plnými břichy už konečně šlapeme do kopce, za hřbitovem končí asfalt a pokračujeme po barvami hrající hornině, zřejmě vzniklé ze ztuhlé lávy.

Den první (4. 7. 2023)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Jelikož je trasa na mapě značená jako tečkovaná (náročná), nevíme co nás čeká. Ukazuje se však, že je cesta dobře schůdná. Místy vede zcela na samém okraji strmého útesu třistapadesát výškových metrů nad oceánem, přesto je široká a tedy bezpečná. Výhledy jsou spektakulární, vlny se tříští o pobřežní skály, v téměř kolmém svahu rostou květiny, kaktusy, ba i zakrslé stromy. V jiné části procházíme zvětralou, do červena se zbarvující horninou, připomínající pískovce. Je to vskutku podívaná.

Dnes nejdeme daleko. Asi po čtyřech kilometrech je jediný rovný travnatý plac. Nachází se v sedle a Páťa jeho existenci vyčetla z fotek nahraných v mapě. V šest v podvečer tedy odkládáme batohy a jelikož jsme toho poslední noc mnoho nenaspali, leháme do trávy a odpčíváme. Před soumrakem stavíme stan a ještě si čteme. Páťa má knihu od válečné reportérky Adély Knapové, já si vzal Zlatý Věk Johna C. Wrighta. Zjišťuju, že sci-fi mě zas tak moc nebaví, autobiografie mi připadá poutavější, takže Pátě trochu závidím.

Než usneme, slyšíme že kolem stanu něco chodí. A vzápětí se ozývá hlasité hudrování, těsně vedle našeho příbytku. Snažím se ven posvítit čelovokou, ale nic nevidím. "Asi nějakej pták." uklidňuju Patricii. Následně se hudrování začíná ozývat tu z jedné, tu z jiné strany, v různých vzdálenostech. Páťa využívá aplikace v mobilu na rozpoznávání zvuků ptáků, takže po chvíli sděluje, že máme tu čest a rackem středomořským. Uf, žádnej hýkal, který by si na nás brousil zuby. Jen ptačí námluvy.

Den druhý (5. 7. 2023)

Druhý den pokračujeme po pobřeží. Počasí máme hezké, cesta je krásná, vede ve vydlabané pěšině ve skále. Sem tam je lemovaná plotem z klacků, nicméně dřevo je již povětšinou uschlé a půda, v níž jsou kůly zasazené, zvětralá, takže plní spíše psychologický charakter, než aby skutečně pád zastavil. Stezku začíná obrůstat ostružiní a ty velké nadýchané kousky jsou již sladké, takže často zastavujeme na svačinu. Po čtyřech a půl kilometrech dorážíme nad město Porto da Cruz, Páťa vyslovuje přání zajít si do města na zmrzlinu, ale když ji na mapě ukazuju, jak moc bychom museli sklesat a zase vystoupat, přechází ji chuť. Místo toho tedy podle plánu zahybáme výše do hor. 300 metrů do kopce, pak dáváme pauzu na jídlo. Jak svačíme, sedá si opodál malý ptáček, zřejmě, aby zmátl nepřítele, jmenuje se "Králíček madeirský". Pokukuje po nás, házím mu drobek, nejprv na něj nedůvěřivě hledí, ale vzápětí pro něj skočí, chytá ho do zobáku a odlétá na vzdálenější větev. Pokračujeme dál příjemnou pěšinou lesem ještě 4 km, před závěrem je cesta lemována hortenziemi s velkými modrými květy, nádhera, co ta příroda dokázala vytvořit.

Ve vesničce Portela sedáme do hostince k odpočinku. Nejprve jsme tu sami, pak přijíždí autobus s turisty a v restauraci není k hnutí, o patnáct minut později se ozve "it's time to go" a náhle jsme v restauraci zase sami. Páťa objednává místní dobrotu - Pastel de nata, pudinkový koláček. Přesto, že jsou tři odpoledne, rozhodujeme se, že ujdeme ještě 11 kilometrů k tábořišti. Trasa jde podél levády - zavlažovacího kanálu kterým proudí voda. Na Madeiře jich je bezpočet. Když po nějaké době sedáme k rychlému občerstvení, objevuje se zase ten ptáček a stepuje kolem nás. Dávám si drobek do dlaně a nastavuju ji k němu. Neváhá, vzlétne a kousek sušenky z ruky sezobne, načež mizí pryč. Jsou ti mrňousové ale ochočení.

Přicházíme k rozcestí, odkud můžeme pokračovat dvěma možnými směry. Oba vedou tam, kam míříme, oba jsou podobně dlouhé a oba disponují dle mapy podobným stoupáním. Leč zapojume mozkové závity a usuzujeme, že když severněji posazená trasa je lemována levádou, nemůže přeci moc stoupat ani klesat. S pocitem, jak jsme důvtipní, tedy volíme lehčí cestu a ukazuje se, že jsme měli pravdu. Jdeme celou dobu po vrstevnici. Falešné výškové metry zapříčinily řídké souřadnice mapových podkladů. Leváda vede po obvodu skály a místy je pěšina vedle ní velmi úzká, že se s batohy sotva protáhnem. Naštěstí v exponovaných místech je pevný plot. Jelikož jsme teď výš, jsme v mraku a pohled dolů ze skály končí v neznámu. Líbí se mi, když má každý den na treku jiný charakter, zde je to náramně splněno.

Z mraku, v kterém už budeme po zbytek dnešního dne, mrholí. Po 21 km konečně s bolavými chodidly doražíme na tábořiště. Již jsou zde tři další stany. Pod stromy stavíme také rychle stan, než se rozprší víc. Mezitím se ukazuje, že dva z již stojících stanů obydlují české páry, třetí pár německý. Když vaříme večeři, přichází další dvojice, opět, jak jinak, než Češi. Nedaleko kempoviště je pěkný vodopád, myjeme si v něm obličeje a ešusy. Brzy jdeme po dlouhém dni spát.

Den třetí (6. 7. 2023)

Ráno vstáváme až kolem osmé, německý pár má již sbaleno a odchází. Dáváme se do řeči s dvojicí, co přišla jako poslední. Mají podobný plán jako my. Jdou však ještě na nedalekou vyhlídku, tu my si odpustíme, jelikož je stále mlha a ta moc výhledů neslibuje. Navíc z pobřeží jsme již zajisté měli mnohem lepší podívanou. Místo toho vyrážíme nejkratší trasou směrem k Pico do Arieiro. Od místa spaní vede zkratka lesní pěšinou. Pěšina vede nad zmíněným vodopádem, ukazuje se, že ten vyvěrá z gumové hadice, kterou je sem z vyšších poloh svedená voda. Takže ten krásný vodopád je umělý klam. Po dalších pár stech metrech je uprostřed cesty brána. Brána je zamčená zámkem. Chvíli to ještě zkoumám, ale vypadá to, že se budeme muset vrátit a jít druhou cestou. Tuhle si zřejmě přisvojil hotel, který je opodál v mapě vyznačen.

Míjíme tedy opět kempoviště, to už všichni opustili. Po chvíli ale potkáváme opět pár, s kterým jsme debatovali ráno. Jmenují se Martin a Kateřina. Oni jdou na tu vyhlídku, takže se zase dělíme, když odbočujeme znovu do lesa. Jak se však ukazuje, cesta to moc chozená není, tu překračujeme spadlý strom, tu se prodíráme křovím. Vegetace je navíc mokrá, takže vlhneme jejím otíráním i my. Je již po poledni a my se rozhodujeme, že tudy by nám to trvalo dlouho. Již podruhé se tedy dnes vracíme. Když se holt nedaří, tak se nedaří. Raději bysme dneska už nikam chodit neměli, takže zpátky ve vesnici sedáme do snack baru a objednáváme Ponchu, místní alkoholický nápoj. Pitivo je to velmi slaďoučké. Přemýšlíme, jestli odsud půjde stopovat, ale moc aut tady neprojede. A to už se zase vrací Martin s Kačkou z vyhlídky, mávám na ně. Nechápavé pohledy, co tady pořád děláme a vše si vysvětlujeme u společného kafe. Nakonec domlouváme s taxikářem cestu na Pico do Arieiro a všichni čtyři se tam přesunujeme. Motor vrčí na plné otáčky, cesty jsou tu klikaté a do kopce.

Ve snack baru (tak se tady jmenuje snad každá restaurace) doplňujeme vodu a já, Páťa, Martin a Kačka vyrážíme směr Pico Ruivo. Nejprve moc výhledů není, ale jak jdeme dál a dál, mraky se rozhání a nám se ukazuje víc a víc ze zdejších džunglí porostlých kopců. Cesta je to úžasná, někde vede po skalním hřbetu, jinde tunelem, je pořád co fotit. Co chvíli stoupá a klesá po schodech. Jen je tady spoustu lidí, vyvoněných měšťáků v džínách co vyrazili na jednodenní výlet.

V závěru cesty pod vrcholem nejvyšší madeirské hory stojí chata, kde se lze ubytovat a také tu prodávají něco k pití a k zakousnutí. Nejprve jdeme až na vrchol, 1862 metrů vysokou špici. Výhled máme bohužel jen na jednu stranu, zbytek kryjí mraky, ani oceán není vidět. Ale je teprve odpoledne, zajdem sem ještě na západ slunce. Vracíme se k chatě a dáváme Coral. Pozorujeme pupkatého chlápka, co sem vyšel v žabkách. "My wife is behind, tell her I am OK. I am the guy with flip-flops." sděluje sestupujícím turistům.

Na Madeiře jsou rozeseta tábořiště, vždy je u tábořiště piktogram přeskrtnutého stanu a u toho nápis "no camping without license". Správně bychom se měli registrovat online, pokud chceme tábořit, to jsem ještě z domova zkoušel, ale chtělo to po mě vědět kdy a kde přesně budeme, což jsem netušil, jelikož plánujeme ad-hoc. Od všech, co jsme ale potkali, víme, že je nikdo nekontroloval a tak se tím moc netrápíme. Značka přeškrtnutého stranu je pro nás zkrátka znamení, že tady můžeme postavit stan :-) Zdejší camping plac je na krásném místě a když se později vyjasňuje, je vidět na pobřežní město a oceán. V podvečer přichází i německy pár, co s námi spal i předešlou noc, šli sem pěšky tou zarostlou pěšinou, kterou my jsme vzdali. Stojí tu teď tedy stany tři.

Před západem slunce se všichni vydáváme opět na vrchol. My čtyři Češi, Němci, na vrcholu potkáváme pár Poláků a kde se vzal, tu se vzal i nějaký Míra v sandálech, kluk z Plzně. Výhledy bohužel opět nejsou, všude jen bílo, ale máme Ponchu, Poláci mají víno a tak tady máme docela párty. A když je skoro vypito, nakonec se i ty mraky na chvíli otevírají a my pozorujeme světýlka vzdálených měst u oceánu. Pak jdeme spát.

Den čtvrtý (7. 7. 2023)

Budíček mám nastavený na šest ráno, máme v plánu vyjít ještě na východ slunce. Je chladno ale přemáháme se a oblékáme konečně taky bundu. Obloha je vymetená, dneska bude výhled! Kráčíme nahoru a jdeme na nejzazší konec vrcholu, jsme tu jen já a Páťa a ještě jeden pár. Sedíme a v tom se za oceánem ukazuje korona slunečního kotouče. Za zády slyšíme projev dívčiných emocí, zřejmě je šťastná, že i tento den slunce vyšlo. Kotouč stoupá výš a hlasových emocí přibývá, až si říkám, že takhle šťastný z východu slunce normální člověk nemůže být. Otáčím krk a v tom vidím, že chlap drží v ruce krabičku a dívka ho celá dojatá objímá. "Zásnuby" šeptnu Pátě, když mi to dojde.

Zpět u stanů jsou Němci zase nejrychlejší, my ostatní balíme a snídáme pomalu. Je tady půda taková tvrdá, snad skalnatá, ale máme nesamonosný stan, takže jsem do ní musel kolíky zabít kamenem. Je to docela fuška dostat je teď z tvrdé země ven. Musím je postupně vyhrabávat, jeden kolík nakonec bohužel lámu. Pak jdeme do chaty ještě na kávu, je tady strašně turistů.

Dnes jdeme deset kilometrů do Boca da Encumeada, cesta je podobná té včerejší, jen je tu mnohem míň lidí. A taky je jasno, máme celý den výhledy na obě strany ostrova. Během pochodu mi přichází zpráva od německého páru (vyměnili jsme si kontakty kvůli fotkám), že si spletli cestu a jsou za námi. Přesto nás zhruba v půli předbíhají a jsou v Encumeádě o čtyřicet minut dřív.

Martin a Kačka jdou dnes zase pod stan. Já s Páťou voláme na jeden ze dvou hotelů, co zde ve vesničce jsou, a rezervujeme pokoj. Na ráno jsme domluvení, že se sejdeme na autobusové zastávce, v 9:25 sjíždíme z hor a pokračujeme autobusem až do Porto Moniz. Dnes bude chill day, jelikož strávíme celý den v přímořských bazénkách. Tímto máme treking na Madeiře za sebou.

Poslední noc s novými kamarády spíme opět v kempu. Večer se chceme vykoupat přímo v oceánu, ale kvůli velkým vlnám se tam nikdo z nás neodvažuje. Martin má nervy, zda jim zítra pojede autobus do Funchalu, takže se ptá už asi sedmého člověka. Celkem už pracuje asi se šesti verzemi od té, že autobus jede v 7 ráno, přes variantu, že autobus jede až odpoledne, až po možnost, že autobus nejede vůbec. Nakonec ale ráno vůz hromadné dopravy skutečně přijíždí a my se s Martinem a Kateřinou loučíme. Oni míří do metrople, my stopujeme do Santany. Autostop se tu ukazuje jako velmi přívětivý, na dvakrát nám zastavilo hned první auto, na které jsem vytáhl palec. Nejprve nám zastavil potetovaný místňák a napodruhé britští turisté v miniaturním Fiatu, kam jsme se s batohy sotva vešli. A takhle se tedy loučíme s tímto portugalským ostrovem a třeba zase někdy naviděnou.