Historky de Colombia

28. březen - 16. duben 2021

Naše kolumbijské dobrodružství začalo již cestou na vídeňské letiště. Totiž když po mě na hranicích rakouský celník žádal můj řidičský průkaz ukázat. "V Kolumbii ho nepotřebuju, tak jsem ho nechal doma." výmluvy nepomáhaj. "A v Čechách si mě vždycky najdou v systému." Pohraničník hrozí pokutou, tak ještě zkouším "Ještě ale nejsme v Rakousku, ne?" Vzadu už se holky potí a nevěří vlastním uším. Avšak ze zkušenosti vím, že když jsem milej já na úředníka, je úředník milej na mě, takže nakonec vše řeší fotka řidičáku v mobilu. Za volant ale raději sedá Matěj.

Cesta již ubíhá hladce a za dvě hodiny jsme na letišti. Žandu, Lenku a Matěje tam vysazujeme, já s Páťou jedeme zaparkovat do Fischamendu, někam do boční uličky. Tři týdny tam snad auto vydrží, v Rakousku se nekrade, ne? Na letiště 4 km pěšky, ale času je dost. (Poznámka: onehdá se ještě ve Fischamnedu dalo v uličkách parkovat zadarmo, to však už od roku 2023 neplatí.)

Mezipřistání máme v Paříži. Obsluha po nás žádá PCR test na Covid, max 72 hodin starý, který prý na transit potřebujeme. To je pro nás novinka. My test samozřejmě máme a tuto podmínku splňuje, ale nemocnice nám na ten kus papíru nenapsala čas, pouze datum, takže je sporné, kolik hodin je starý. Pani s našimi certifikáty kamsi odchází, nervózně čekáme. Pak se ale vrací s tím, že je to v pořádku. Uf. Později jsem si znovu přímo na webu francouzského ministerstva zahraničí ověřil, že k leteckému tranzitu Francií nemá být test potřeba. Holt nejistá doba na cestování. Každopádně cesta na gate je již volná, takže vzhůru do Jižní Ameriky!

Zbytek letu, až na menší nehodu, kdy jsem na sebe dokázal vylít kelímek vody, probíhá v pohodě. Nicméně moje schopnost vylévat tekutiny ještě v příbehu svoji roli sehraje.

V Bogotě už je tma, když přistáváme. Máme rezervovaný pokoj cca 5 a půl km od letiště, ale moje nadšení dojít tam pěšky se moc s porozuměním nesetkává. Stoupáme si na autobusovou zastávku. Nikdo z nás absolutně nerozumí jízdnímu řádu, ale nakonec nám poradí letuška, která též čeká na autobus. Dokonce nám pípne svojí kartou, abychom překonali turniket zabraňující ve vstupu do dopravního prostředku. Cestovné nám milá slečna kasíruje keš.

Ulice jsou temný, naštěstí Dorado Airport Rooms stojí tam, kde mapa ukazuje. Otevírá nám postarší pán s úsměvem na tváři. Ještě, než nás pustí do domu, jsme i s batohy vydesinfikováni.

Další den vyřizujeme tradiční formality - pořízení SIM s daty a výměna dolarů na pesos. Pak si dáváme pivo. Točený. V restauraci u stolu. Prostě paráda. (K pochopení je třeba dodat, že v rámci pandemie Covidu jsou v Česku už nějakej pátek hospody ze zákona zavřený.) Ale už je čas vypadnout z hlavního města, jede se trekovat!

Z Bogoty do hor

Sedáme na autobus, který nás odveze do Ibagué, necelých 200 km. Pak se potřebujeme ještě dostat nějakých 25 km do vesničky Juntas, kde trek v parku Los Nevados začíná. Bohužel nepropustné kolony kolumbijské metropole způsobují, že jen dvě hodiny se autobus prodírá z města. Do Ibagué přijíždíme tedy až se západem slunce. Pokukujeme po žlutých taxících, jelikož do Juntas žádný autobus nejede, ale nikomu z nás se moc nechce takhle s přicházející tmou uhánět kamsi do hor. Takže změna plánu, na Booking.com rezervujeme ubytko ve městě. Matěj ještě na místní čerpačce kupuje PETlahev benzínu, to abysme na treku měli na čem vařit. S plynovou kartuší vás do letadla nepustí a v cizině se někdy těžko shání. Benzínový vařič, který si Matěj přibalil, je jistota.

K hotelu je to asi kilometr, je už tma. Naviguji skupinu nejkratší trasou, kterou nám určila mapa. Vede nás to kamsi po schodech dolu. Kolemjdoucí člověk nám sděluje, že po schodech nemáme chodit, že tam je to "peligroso", tedy nebezpečný. Jsem k té informaci skeptický, přemýšlím, že bychom to tamtudy prostě vzali, je to nejkratší cesta. Najednou se na místě objevuje i policajt. Informaci o nebezpečí potvrzuje a ptá se, kam jdeme. Sdělujeme název hotelu a dostáváme na cestu policejní hlídku na motorce. Zatímco my jdeme, oni se nás drží a ukazují nám směr.

V hotelu musí nejprve odmřížovat vchod, aby jsme mohli vstoupit. V ceně s ubytováním je prý i hodina ve vířivce, ale k tomu by se hodil chlazený nápoj, takže vyrážíme ještě ven. V klidu si dávám menší streetfood na hlad, zatímco ostatní netrpělivě sledují každý moje sousto. Asi je to tím, jak se tu kolem nás potlouká ten divnej chlap s klackem. Jdeme s Matějem do blízkého obchůdku, holkám mezitím prý někdo sděluje, že tady bychom se v noci neměli pohybovat. Prosím Lenku, jestli si k ní do batohu můžu odložit nákup. No a jelikož moje superschopnost je vylévání, neuvědomím si, že zároveň v ruce držím otevřenou lahev a při vkládání celý její obsah vyliju Lence do batohu. Nedalo by se úplně říct, že to Lenku nenaštvalo. Blbý je, že má v batohu odložený svůj mobil. Má ho tam proto, aby jí ho nikdo neukradl. A aby jí ho nikdo neukradl, tak ho z tekuté lázně z batohu vyndavá, až když jsme zpátky na pokoji. Je celý promáčený, ale funguje.

Víříme se a je nám hej. Pak se jde spát. Ráno je třeba brzy vyrazit, ať už konečně šlapeme ty horský kilometry. Probouzí mě budík a jdu vyhnat z postele vedlejší pokoj. "Máme problém. Velkej problém." jsou první slova, který ten den slyším z Lenčiných úst. V noci se jí mobil, který jsem předchozí večer nakrmil tekutinami, vypnul, a už nejde zapnout, nabíjení taky nepomáhá. Což nemít mobil by nebylo až tak hrozný. Průser ale je, že Lenka je diabetička a v mobilu má veledůležitou aplikaci, která dává povely její inzulínové pumpě, jenž má zavedenou do těla. Bez aplikace je odkázána na obyčejná inzulínová pera se kterými se dost blbě odhaduje množství. Kor když vás čeká zátěž v podobě horského trekování.

Takže nikam se nejede. Alespoň zatím. Užíváme si dlouhou snídani na terase, zatímco můj mobil je za trest podroben instalaci zmíněné aplikace. Ale není to jen tak, aplikace není běžně dostupná, musí se zkompilovat a je třeba do ní vložit správnou konfiguraci. Lence naštěstí asistuje její přítel na drátě z Česka, jde to však pomalu. Instalace se nakonec podaří, nicméně Lenky přítel musí ještě sehnat konfigurační soubor. Už ale nečekáme a vracíme se k původnímu plánu.

Na recepci objednáváme taxi. Ten vzápětí přijíždí, ale jak přijíždí, musí zase odjet. Přijelo totiž maličké autíčko, kam se sice pět cestujících a řidič vleze, ovšem už ne s objemnou bagáží, kterou s sebou vezeme. Však máme stany, spacáky a hromadu dalšího vybavení na trek. Naštěstí zanedlouho nám zařizují větší vůz a kola už se odvalují směr Los Nevados.

Parque Nacional Natural Los Nevados

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Jsme v Juntas. Mladá snědá slečna nám ve vsi prodává občerstvení a od Lenči přítele přichází poslední dílek skládačky. Odteď jí můj mobil bude dávkovat inzulin. A my už šlapem do přírody. Prudké stoupání nás vynáší téměř k třem tisícům metrům nad mořem a nižší stavy kyslíku oslabují Žandu. Ale je statečná. Nacházíme první bivak v podobě opuštěné dřevěné boudy s názvem Estambul. Za boudou nalézám pasoucí se kravky. Ráno si krávy vyzvedává pasák, zatímco my snídáme. Matěj zdvořile pánovi nabízí lok kafe, pán však bez váhání naklopí do krku celý hrnek.

Trasa stoupá půldruhého metru úzkým žlabem se strmými svahy, když uprostřed cesty najednou stojí jalovice. Asi si ji tady pasák zapomněl. Ona sleduje napjatě nás, my zase zíráme na ni. Nikomu se nechce obcházet kravku těsně kolem jejích rohů, či snad zadku. Co teď? Matěj se snaží tvora nalákat na list, přesvědčit ji vlídným slovem: "kravko, no tak, uhni se", leč nepomáhá nic. Až, snad po dvaceti minutách, vylezeme si na okraje svahu a Matěj poplácá ten hovězí dobytek trekovou hůlkou, zvíře se rozběhne směrem dolů a my jsme volní!

Stoupáme výš a před námi stojí prostý příbytek, La Escuela, kde nám prodávají kus jídla z místní slepice a plechovku piva k tomu. Po občerstvení kráčíme ještě přes tři kilometry na místo, kde budeme stanovat. A mě se spouští výškovka. Redukovaný kyslík a k tomu zlatavý mok není dobrá kombinace. Na kótu nocování se ještě jakž takž dobelhám, v cíli už mi ale dělá velký problém pomáhat se stavbou stanu. S každým sebemenším pohybem se mi motá hlava. Když příbytek stojí, okamžitě ulehám. Nesvlékám se, nečistím si zuby, nevečeřím. Jen ležím. Usínám.

Ráno je mi mizerně. Každý krok je namáhavý, ostatní mě pasují na největší heknu výpravy a já se šoupu jak jen se dá. Bohužel dnes stoupáme až do sedla Boquerón s 4033 nadmořskými metry. Pro některé je to výškový rekord. Až do konce dne již neklesáme, takže zlepšení mé horské nemoci zdá se v nedohlednu. Na horizontu se nám konečně ukazuje ledovcová Nevado del Tolima a my dorážíme k termálním pramenům. Termales del Cañon, highlight dne. Užíváme si odpočinku v horké lázni a u místních objednáváme čaj (ve špinavých hrnkách) a smaženou rybu. Pro mě je to velmi vítaný odpočinek od namáhavého pochodu. Stále se mi při prudších pohybech zamotává hlava, ale už to není tak hrozné jako předchozí den.

Po koupačce zdejší kovboj každého skasíruje o 5000 pesos (asi 20 Kč) a my pokračujeme. Vpředu jde Lenka s Žanetou, vzadu já s Matějem a mezi námi klusá Páťa, když přecházíme náhorní plošinu. Pasoucí se stádo skotu se však podezřele žene směrem k Pátě. Ta si toho všímá a jelikož k ohradě to má daleko, zoufale se obrací a běží k nám. Matěj se klepáním hůlkami a hlasitým "hou!" snaží krávy zastrašit, ale nakonec pomůže až to, když si Páťa sundá a schová svoji červenou bundu. Ach, ty zdejší krávy.

Překračujeme potůček a rozkládáme za ním tábor. Dnes spíme na zelené loučce.

Ráno je Páťa v obličeji oteklá (důsledek nadmořské výšky) a vysluhuje si přezdívku "mongolský pastevec". Matěje zas trápí střevní potíže (nic moc takhle v horách, když tě to může přepadnout každou chvíli). Postupujeme páramem, širým územím plným vysokých klejovek, přepadá nás déšť. Naštěstí brzy nacházíme úkryt v horské chatičce Finca La Playa, kde nad polévkou a šálkem kafe přečkáváme, než se vyprší.

Je již odpoledne, ale vydáváme se dál na cestu a doufáme, že někde nalezneme rovný plácek na stan. Kilometry však ubíhají, aniž by jsme objevili jediné vhodné místo na stan a znovu se spouští déšť. Ustavičně přsí, my statečně kráčíme dál, přibývá bahna. Zprvu se dá bláto povětšinou obejít, ale čím více vstupujeme mezi vegetaci, tím je suchý přechod složitější a víc a víc zdržuje. Slunce se pomalu schovává za horizont a nám dochází, že nám nezbyde nic jiného, než sklesat až k chalupě o 500 výškových metrů níž. Že jsme nezůstali ve Finca La Playa.

Již je tma a cesta bloudí lesem, bahno už je všude. Už není čas hledat, kam šlápnout, aby se bota nebořila do toho marastu. Postupně kontumujeme a volíme strategii "prostě jdi". Kroky čvachtají, tekutá hornina lítá až na kalhoty a výš. Sem tam se krok utopí až po kotníky. Páťa má co dělat, aby jí bažina nespolkla celou její nízkou botu i s ponožkou. Navíc nemůže v batohu najít svojí čelovku, takže musím svítit nejen sobě, ale i jí.

Po nekonečné hodině, v dolní půlce těla téměř kompletně zaplácaní bahnem, jsme tu. U chalupy Estrella de Agua. Poznáváme, že to tu neslouží pro turisty, je to soukromý. Leč zoufalá situace si žádá zoufalé činy, a jelikož uvnitř se svítí, klepeme na dveře. Otevírá starší pán. Snažím se anglicko-španělsky pokorně panu domácímu vysvětlit, jaká situace nás dohnala k jeho dveřím. Moc mi vysvětlování nejde, pan domácí se tváří jaksi nedůvěřivě. Páťa to nevydrží a zachraňuje situaci prostou otázkou: "¿Podemos dormir aquí?" ("Můžeme tady spát?) Vtom se hospodaři objevuje úsměv na tváři a pouští nás na zastřešenou terasu. Konečně rozkládáme karimatky a spacáky. Tedy hned poté, co ze sebe opatrně sundaváme ty zasviněný boty a kalhoty. Bedlivě je vyklepáváme a rozvěšujeme po zábradlí, snažíme se, abychom terasu příliš neušpinili.

Ráno je již hezky, déšť ustal a my sestupujeme do nížin, míjíce les s kolibříky, několik vodopádů a údolí Cocora s alejemi nejvyšších palem na světě. U výstupní brány z národního parku jsme zkasírováni o nevelký vstupní poplatek, který jsme prý měli zaplatit na startu, leč nikdo ho tam po nás nechtěl. Špinaví ale šťastní přicházíme do vesničky, kde zrovna probíhají oslavy Velikonoc. Je tu spoustu lidí. Mraky čistých, vyvoněných místních turistů a mezi nimi nás pět, čtyři dny nemytých smraďochů. Ještě se tu chvíli porozhlížíme, něco pojíme, ale pak se potřebujeme přesunout 10 km do turistického městečka Salento. Zjišťujeme, že tam jezdí každou půlhodinu džíp. Nicméně řada zájemců o odvoz je dlouhá, čekáme ve frontě. Zase se spouští slejvák, pláštěnky jdou opět ven z batohů. A konečně jsme na řadě. Pro koho není místo na sedačce, drží se na stojáka za konstrukci vozidla. Batohy jdou kam jinam, než na střechu, modlíme se, aby s námi dojely do cíle.

Kávové plantáže Salenta

Hned, jak nás majitel útulného Casa Colombia Hostel zří, okamžitě nás posílá k venkovní hadici. Dokud ze sebe nesmyjeme zaschlé bláto přinesené z hor, nepustí nás dovnitř. Je to ale milý chlapík. Vzápětí mu verandu proměňujeme v sušárnu. Ubytováváme se na dvě noci.

V Salentu se z nás na chvíli stávají spořádaní turisté. Čistí a voňaví si dopřáváme jídlo v restauraci. Jako příloha je jakási žlutá placka, vypadá jakoby z kukuřičného těsta, ba i tak chutná. Později se dovídáme, že placka se smaží z rozválcovaného banánu. Já bych normálně banán nepozřel, ale tohle bylo kupodivu dobré. Lenka to má ale těžší, její celiakie jí donutila naučit se jednu španělskou větu, kterou teď chrlí na veškerou obsluhu v každé restauraci - "solo maíz, solo maíz", "pouze kukuřice".

V Salentu se účastníme tour ke kávovým plantážím, a aby to nebylo jen tak, dopravíme se tam na koni. Na lichokopytníkovi jsem seděl naposledy před dvaceti lety, myslím, že dnes je můj poslední den života. "Koníčku, pomalu, hodnej kůň, hlavně se neplaš..." přemlouvám oře držíce se zuby nehty sedla, zatímco zvíře zdolává rozbahněný kopec. Páťa to zase "vyhrála" s akčním valachem. Občas s ní poklusává, bojím se, aby ji neshodil. Páťa však vypadá, že strach nechala ta-tam. Jediný, kdo si však jízdu doopravdy užívá, je koňařka Lenka.

Konečně na pevný zemi. Je na řadě vyslechnout si postup výroby oblíbeného ranního nápoje od červeného plodu až po kouřící šálek, včetně praktických ukázek a historie. Nesmí samozřejmě chybět ochutnávka. Zpátky se jede opět na hřbetech hnědých chlupatých tvorů.

Adrenalinová noc v Medellínu

Malebné Salento je prozkoumáno, vzhůru do někdejšího Escobarova působiště. Jasně, do Medellínu! Brzy ráno se přesouváme na autobusové nádraží. Odsud jedeme do většího města jménem Armenia. Tam je nám na nádraží sděleno, že kvůli opravě silnice nebude cesta do Mede, dlouhá 300 km, trvat jako běžně "pouhých" osm hodin, ale dokonce deset. No, co naděláme, kupujeme lupen a čekáme na odjezd. Páťa nám v Medellínu na Airbnb zamlouvá pěkný apartmán. Přes aplikaci předává zprávu paní domácí, že dorazíme až někdy kolem sedmé večer. Bohužel správcová komunikuje jen ve španělštině. Z překladu se zdá, že se jí náš pozdní příjezd moc nezamlouvá. Prý ve městě probíhá karanténa (zase ten Covid) a po šesté nikdo nesmí ven. V místě ubytování paní totiž nebydlí, nejprve tam musí dojet. Docela pochmurná představa - vylézt kdesi uprostřed nechvalnou historií proslulé metropole za temné noci a nemít kde složit hlavu. Nakonec naštěstí souhlasí a v sedm nás bude očekávat.

Po několika hodinách autobus opouští hlavní silnici a vydává se na slibovanou objížďku prašnými cestami do hor. Kocháme se z oken zeleným jihoamerickým venkovem - domky ze dřeva s plechovou střechou, vegetace symbioticky splývající s obydlími, všudypřítomné polonahé děti, slepice, koně, psi… Chvílemi se zase s hrůzou v očích díváme z okýnek kolmo dolů, kde za okrajem cesty, která svodidla nikdy neviděla, zeje propast. Modlíme se v řidičovy schopnosti. Cesta vůbec neodsejpá a rafička na hodinkách se kvapně řítí kupředu.

Jak to tak bývá v zemích třetího světa, autobusy na dlouhých trasách dělají přestávky. Zpoždění - nezpoždění, přestávka se nevynechává ani tentokrát. Tak alespoň obědváme. Když opět vyrážíme na cestu, je nám jasné, že v sedm se ubytovat nestihneme. Pokoušíme se přes aplikaci pomocí překladače vysvětlit situaci paní domácí, ale začíná to vypadat, že o nocleh přijdeme. A aby toho nebylo málo, ještě než padne tma, autobus zastavuje několik desítek kilometrů před Medellínem. "Co se děje?" Dovídáme se od řidiče, že už nějakou dobu máme píchlou gumu. Tady v kopci u silnice je malý pneuservis, takže následující hodinu se bude měnit kolo. Řidič se však tváří pořád vesele, žádné zdržení ho netrápí. Zato my začínáme být pěkně nervózní. Pomalu padá tma a já docela reálně zvažuju možnost, že raději vystoupíme ještě před Medellínem a postavíme stany někde v přírodě. Máme ale ještě v záloze jeden plán. Kamarád z Čech, který už byl v Kolumbii několikrát, mi dal před odjezdem kontakt na jistého Sama. Sam je také Čech, co nyní žije v Medellínu. Se Samem se tedy spojujeme a jelikož umí španělsky, prosíme ho, zda by paní z Airbnb zavolal a vysvětlil jí naší situaci. Kluk je moc ochotný a tak mu předáváme číslo. Dovídáme se, že paní tedy počká do půl deváté, ale déle už ne.

Plán je jasný. Jakmile dorazíme, vyběhneme z autobusu, chytíme první taxi a honem odjedeme na určenou adresu. Je to zhruba dva a půl kilometru od nádraží. Za tmy přijíždíme do centra a chvatně kráčíme k silnici. Popravdě si karanténu představuji trochu jinak - stánek s občerstvením je otevřený, na ulici jezdí spoustu aut… Nicméně času není nazbyt, takže oslovujeme první žlutý vůz. Prosíme, zda můžeme jet v pěti, bohužel jsme ale v tomto počtu odmítnuti. To už si nás ale všímá skupinka několika vykuřujících chlapíků. Prý kam potřebujeme. Ukazujeme jim lokaci na mapě a ptáme se na cenu. "Tin, tin, tin" změří si nás ten nejasertivnější jednoho po druhém. Zřejmě jejich boss. To měl být pokus o anglické "ten" a znamená to, že každý pojedeme za 10 tisíc pesos. Jelikož jsme v časové tísni, není prostor na spekulace. Souhlasíme. Ale jelikož pánové mají maličká auta, nezbývá nám, než se rozdělit na dvě skupiny. Bez rozmýšlení sedáme do prvního vozu já, Páťa a Žaneta. Na druhé auto zbývá Lenka a Matěj. Krátce poté, co se náš vůz rozjíždí, napadne mě, že možná nás druhé auto v rušných ulicích ztratí. Jenže Lenky mobil je kvůli mé šikovnosti nefunkční a konzervativní Matěj má jen starý tlačítkový telefon, který umí jen volat a esemeskovat, natož aby v něm byla mapa. Oni nemají jak navigovat řidiče!

A jak jsem se obával, když dorazíme na místo, druhé auto nikde. Čekáme dlouhé minuty, ale Lenka s Matějem se neobjevují. Chceme po řidiči, ať tomu druhému zavolá. Ten se o to pokouší, ale prý mu to druhý řidič nebere. Žaneta tedy vytáčí Matějovo telefonní číslo ze svý český SIMky, nedbaje že hovor bude stát majlant. "Kde jste?" ptá se Žaneta, když Matěj telefon konečně zvedne. Samozřejmě že bloudí. Mám o ně strach a jsem naštvaný na řidiče, cíl jsme mu na mapě ukazovali, tak proč neví kam má jet? Názvy ulic jsou tu bohužel vcelku nicneříkající - "Calle 30B", "Carrera 72A". I když diktujeme přes telefon adresu, jejich šofér je stejně bezradný. Ke všemu flegmatický Matěj předává informace tak vlažně, jak kdyby si neuvědomoval vážnost situace. Zato já už docela vřu. "Where are my friends?!" zvyšuji hlas na kolumbijce sedícího za volantem a přitom pokopávám do sedačky, na které sedí Žaneta. Jsme v Jižní Americe, bojím se, aby naše kamarády třeba neunesli. Znovu voláme do druhého vozu a navrhujeme, že dojedeme všichni zase na nádraží a tam se lépe domluvíme. Nic lepšího nás nenapadá. A tak žádáme řidiče, ať nás vezme zpátky. Na jednoho po druhém ukazuje se slovy "treinta", "treinta", "treinta". Čili že teď zaplatíme každý ne 10, ale 30 tisíc pesos.

Už jsme skoro zpátky na autobusáku, když přichází hovor od Matěje. Prý to našli. A tak to tedy zase otáčíme. Dorážíme opět na místo a k naší úlevě tu druhé auto stojí. Dveře nám řidič odemyká až poté, co mu platíme tu přemrštěnou sumu. Opadá z nás stres a my jsme nesmírně rádi, že jsme zase všichni pohromadě.

Paní domovní předáváme zprávu, že jsme na místě a čekáme, než přijede. Trvá jí to celkem dlouho, na to, že původně na nás strašně chvátala. Během čekání všichni vstřebáváme právě prožité zážitky, říkáme si, že dneska už toho bylo až až, když… "Kde mám batoh?" ptá se náhle Lenka. Kromě své velké krosny měla ještě malý černý batůžek, kde má mimo jiné pas. A ten tu teď není, ten ona totiž zapomněla v taxíku!

Mezitím přijíždí správcová a ostatní se jdou ubytovat. Já s Lenkou vysvětlujeme mladému taxikáři, který přivezl pani, co se nám stalo. Jediné, co ale o našich taxikářích víme, je číslo jednoho z vozidel. To si zapamatoval Matěj. Bohužel se ale jedná o číslo taxíku, kde jsem jel já s holkama, tedy toho, kde Lenka batoh nezapomněla. Mladý taxikář si neví moc rady, ale prý, až zase odveze paní správcovou pryč, pokusí se nám pány dohledat.

Jenže to vše trvá moc dlouho. Uklidňuju Lenku, že v Medellínu je konzulát, že to tam kdyžtak nějak zařídíme. Je z toho ale špatná a nechce se jí čekat. Navrhuje, že zkusíme dojet zpátky na nádraží, třeba tam pánové zase budou. A tak vybíháme na silnici a máváme na první taxi. Chci od řidiče jasně říct, kolik zaplatíme. Ten ale kroutí hlavou a ukazuje na taxametr, který visí nad palubní deskou. Taxametr! Vysazuje nás na nádraží a říká si o 7000 pesos. 4× míň, než kolik chtěli ti podvodníci. Přebíháme nástupiště a už netrpělivě nakukuju za roh. Jsou tam! Ti místní mafiáni tam zase stojí a vykuřují. Bez váhání jdu k nim. Když si mě všimnou, šéf skupiny se na mě dosti nevraživě zatváří. Zřejmě čeká, že si jdu pro peníze, o které nás natáhli. S klidem jim začnu vysvětlovat, že si slečna nechala v autě batoh. To už se gangstři uklidní a muž, co vezl Lenku s Matějem, jde ke svému vozu a otevírá jej. Skutečně na temné zadní sedačce leží téměř neviditelně její černý batoh! Lenka v rychlosti kontroluje, zda je uvnitř i pas a řidič mezitím naznačuje, že bychom mu měli zase něco zaplatit. To mi nedá a odpovídám, že jsme sem teď jeli za pouhých 7 tisíc pesos. Jenže kápo na mě upře pohled a cosi energicky pokřikuje, nadhazujíc při tom hlavou - jako by naznačoval, že se klidně bude prát. Instinkt mi radí, že bych měl raději sklopit ocas. Nechávám rozhodnutí, zda pánům zaplatit, na Lence. Řidič nad tím nakonec mávne rukou a nic nechce. My se bez dalšího zdržování obracíme a svižně bez ohlížení kráčíme pryč. Jsme v Kolumbii, bouchačku za pasem tady má jistě každý druhý.

Bereme si zase taxi, tentokrát již víme, kolik nás to bude stát, a brzy jsme zpátky na apartmnánu. Vcházíme do bytu, kde už ostatní odpočívají, a doufáme, že dnešní nekonečný den už je definitivně za námi. Padá to z nás. To, když se ještě ten večer Lenka s Žanetou zabouchnou v pokoji a nejdou jim otevřít dveře, přičemž se nakonec vysvobodí až Lenky obratným chvatem s pomocí kreditní karty, to už je jen taková malá třešnička na dortu, která snad ani nestojí za řeč.

Když se na události díváme zpětně, možná právě to, že jsme se nechali svézt těmi nepoctivými taxikáři, Lence zachránilo doklady. Totiž kdybychom jeli nějakým náhodným taxíkem, co by zrovna jel kolem, a Lenka si nechala batoh tam, asi už bychom ho nikdy nedohledali.

Slunný Medellín

Ráno jsme odpočatí a vyrážíme na menší výlet nad město, do Parque Arví. Doporučil nám to Sam. Městem se vezem moderní nadzemkou. Z oken vidíme, že za řekou se nachází chudinská čtvrť. My míříme na kopec, kam nás veze lanovka jedoucí přímo nad slumy. V parku víc, než na přírodu, narážíme spíše na obchody se suvenýry a kavárny. Cesta k jezeru zavřená, cesta k vodopádům zavřená, za plot se smí jedině s průvodcem, jak praví cedule. Prý si ale můžeme dát kafe, uklidňuje nás místní hlídač. To by ale nebyl Matěj, kdyby v nestřeženém úseku neskočil za svodidla a nevydal se trošku dál do džungle. Žanda s Páťou se dneska nechtějí lopotit mezi pavoukama, takže se vracejí do kavárny, my ostatní si děláme okruh lesem.

Můj návrh vydat se zpátky pěšky uličkami mezi slumy není přijat, takže dolu opět lanovkou. Domluvili jsme se se Samem, že se dnes potkáme. Poslal nám adresu restaurace, kam máme přijít. A tak se odpoledne setkáváme s milým plavovlasým klukem. Jelikož jsme mu vděční, že nám pomohl přesvědčit paní z Airbnb, zveme ho na jídlo. Vypráví nám svůj příběh, proč vlastně odešel do Kolumbie. Prý měl v Čechách potyčku, z které byl obžalován za ublížení na zdraví. Bál se, že půjde sedět a tak vzal osud do vlastních rukou a utekl do Jižní Ameriky. Nakonec byl ve své nepřítomnosti sice zproštěn viny, za oceánem však zůstal. Taky nám vypráví, jak si ho tady jednou večer někdo vyhlédl a přepadl ho se zbraní. Prý se to tady stává.

Co je nám záhadou, jsou zdější Covidová pravidla karantén. Šestá už dávno padla, přesto uliční ruch to nijak nepostihlo, restaurace stále nalévá. Ani sám Sam přesně neví, kdy vlastně karanténa platí, prý je to čtvrť od čtvrti, den ode dne jinak. A v tomto chaosu tady lidé fungují.

Po jídle se ještě jdeme podívat k Samovi domu, kde žije se svou kolumbijskou přítelkyní. Když od Sama už v noci odjíždíme, musíme se opět rozdělit. Ani Uber nás nechce vzít v pěti. Sice jsme si po včerejší zkušenosti řekli, že už se dělit nebudeme, pokud ale nechceme jít temnými uličkami pěšky, nedá se nic jiného dělat. Já s Páťou jdeme chytit taxi. Jelikož už víme lépe, jak to tu chodí, jsme brzy u ubytování. Jenže on tu nikdo není. Klíče mají ostatní a v bytě se nesvítí. Jeli před námi a už tu měli dávno být. Mám zase strach, kde jen vězí?

Vtom se vynořují zpoza rohu - Matěj, Žaneta, Lenka. Vesele s tašku z obchodu si kráčí a úplně v klidu žvejkaj nanuky. Všechny jsem je seřval, měl jsem zase strach že je někdo unesl. Uklidňují mě až tím, když mi ukazují škorpiona, kterého objevili na chodníku.

Tentýž večer ještě ochutnáváme čaj z kokových lístků, které nám daroval Sam. Byl by hřích být v Kolumbii a nevyzkoušet tuhle zdější pochutinu.

Vzhůru do Karibiku

Na poslední týden jsme si ještě zabookovali letenku od Viva Air na sever ke karibskému pobřeží. Online nákup byl docela výzva, jak už to ostatně u letenek bývá. Buď vám nevědomky vnutí služby navíc, který nechcete, takže musíte celý proces absolvovat mnohokrát znovu a znovu a přijít na to, co kde správně zakliknout, nebo jim to často padá, nebo se náhle mění cena… No a platba, to je kapitola sama pro sebe. Někdy zkoušíte různé karty, pak vám vaše banka platbu zablokuje kůli limitům, a tak dále. Ale kdo se nevzdá, nakonec většinou koupí.

Z ubytování se potřebujeme přesunout na Medellínské letiště. Chvíli poté, co dle instrukcí zaboucháváme byt i se svazkem klíčů, nám dochází, že dole jsou ještě vchodové dveře, a že možná budou zamčený. Vzápětí se to potvrzuje - jsme uvěznění na chodbě. Zvažujeme, že budeme muset zaťukat na nějaký byt a poprosit o otevření, ještě ale odsud vede průchod do garáží. Ty jsou taky zavřený, ale jsou tu různé skříňky a šuplíky. Drze vše otvíráme až najednou nalézáme nějaké klíče. A hle - pasují! Odemykáme a klíče vracíme. Zase jsme měli jednou trošinku štěstí.

Šlapeme si to na letiště, na chodníku obcházíme spícího muže. Asi divoká párty, ale na to jsme si tu už zvykli. Raději jsme si koupili i jedno 20kg odbavené zavazadlo, máme přeci jen docela těžkou bagáž. Na letišti nám však nikdo zavazadla neváží. A tak 7. 4. odlátéme na sever Kolumbie do Santa Marty, kde máme v plánu být ještě týden před návratem domu a navštívit národní park Tayrona na pobřeží Karibiku.

Tayrona

Po přistání se přesunujeme autobusem do města. Řidič je asi trochu naspeedovaný, protože ač v obci, valí to snad 100 km/h, otevřených dvěří (kvůli větrání) nedbaje. V centru sháníme, kdo nás odveze ještě dále, do Colinas de Calabazo. Tam se nachází vstup do parku. Město je však poněkud vylidněné, obchody jsou zamřížované, okenice zavřené. Kromě bezdomovců a skupiny policistů tu skoro nikdo není. Dovídáme se, že je zde obden karanténa. Covid má zřejmě v úterý a ve čtvrtek dovolenou. Ale prý máme čekat, minibus, který jede naším směrem, se prý brzy objeví. Během čekání se kolem nás potloukají prapodivné existence, občas si chtějí povídat. Tomu zatíná tipec až s majákem přijíždějící policejní hlídka na motorkách.

Po půlhodinovém čekání se konečně vezeme, a jelikož je již pozdní odpoledne, zamluvili jsme si pár pokojů v Santuario Tayrona Hostel, na začátku národního parku. Ubytování je to moc pěkné, mají zde bazén a tak neváháme a dopřáváme si večerní plavání.

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Ráno dostáváme také snídani a poté se pomalu vydáváme pěšky hlouběji do Tayrony. Nejprve šlapame po prašné cestě, je vedro a dusno, všichni se slušně potíme. Po chvíli nás míjí offroad se strážci parku. Ptají se nás, jestli nechceme popovézt. Jakožto milovník dobrodružství tuto nabídku odmítám, raději si chci džungli projít po svých. Auto mizí a když sděluji zbytku skupiny, co nám bylo nabídnuto, odpovědí některých potem promáčených členů je nenávistný pohled.

Kráčíme džunglí chvíli do kopce, chvíli z kopce, míjíme tlusté stromy mimozemských tvarů. Potkáváme také všelijaký exotický hmyz, doupata v zemi, ze kterých vykukují pestrobarevní krabi, jeden dokonce modrý. Co chvíli cestu křižuje pohyblivá čára z kousků zelených lístečků. To mravenci střihači nosí materiál do svých mravenišť. Jsou obdivuhodní a to i přesto, že ač jim zelené větve visí přímo nad mraveništěm, oni lískty nosí z veliké dálky. Na kameni u potoka se sluní velký pavouk, pohled na něj si však dopřávají jen jedinci netrpící arachnofobií. A aby byla zdější fauna kompletní, odkudsi z dálky k nám doléhá hluboký řev opic.

Uřícení přicházíme konečně na pobřeží Karibského moře do kempu Playa Brava Teyumakke. Vítá nás zde několik psů, jsou však přátelští. Domlouváme si tam spaní v hamakách a rovnou se převlékáme do plavek, abychom omyli slaný pot ve slaných vlnách. Poblíž kempu nás zaujmou stromy, na kterých sedí nevelké opice. Při mém smělém pokusu přiblížit se k nim se však z hlubšího stromoví vyřítí poněkud větší opičáci a začnou cenit zuby. Samci. Načež já s roztřeseným hlasem - "Hodný opičky, já vám nechci ublížit." - zase pěkně pomaloučku couvám.

Od obsluhy dostáváme kokos, ale nejsme schopni dostat se dovnitř k sladké dužině. Tak pán vytáhne mačetu a systematickými údery do hnědého korpusu hravě kokos rozbíjí. K večeři si objednáváme to jediné, co zde vaří - rybu. Další den máme v plánu pokračovat dál parkem, obsluhou je nám však sděleno, že dnes je karanténa a po parku se nikdo nesmí pohybovat. My však nehodláme den prosedět na zadku a nikdo nám v odchodu nebrání, takže kemp opouštíme. Nebojte, samzřejmě si v této lidupusté džungli plné ještěrek a ptáků dáváme na Covida pozor.

Na cestě leží indiánská vesnice El Pueblito, avšak již na začátku parku nám bylo sděleno, že průchod skrz ní je kvůli Covidu zakázán. Jsme ale drzí, takže to chceme alespoň zkusit. Zprvu míjíme jen ananasovou zahrádku a pár opuštěných domků. Už jsme téměř v polovině dědiny a zatím jsme nikoho nepotkali, když si všimu, že nad námi na kopečku pobíhá malá tmavá holčička. Ta si mě ale všimne také a už volá dospělé. Vtom se nahoře zjeví také nevysoký snědý muž s dlouhými vlasy a za pomoci hlasitých slov a gestikulace nás ze vsi vyhání. Tak se tedy vracíme. Je to asi půl kilometru k odbočce, po které můžeme indiánské osídlení obejít. Je to stejně smutné, že dříve tito malí lidé obývali rozsáhlá území a teď jich zbývá sotva hrstka uchýlených kdesi v maličkých vesničkách.

Přicházíme do pobřežní vesničky El Coquito a hned při příchodu nás zastavuje paní, strážkyně parku, že prý ať jí ukážeme permity. Ten jsme si sice na začátku parku koupili, ale prý platí jen na jeden den. A také že dnes je karanténa, takže se po parku nemáme co pohybovat, a ať si nasadíme roušky, nebo alespoň držíme rozestupy. Nakonec ale nad námi mávne rukou a my si zamlouváme spaní v hamakách na další noc. Páťa si na protest kolem sebe do písku kreslí klackem kruh, který představuje její výsostné území a do kterého nikdo nesmí vstoupit.

Máme potíž s pitnou vodou. Jsme žíznivý a již nám došla. Mají tady krámek, ale ten je nyní zavřený, mají pauzu. Jinou, než balenou vodu, není radno v zemích, jako je Kolumbie, píti, a tak nám nezbývá, než ještě vydržet asi hodinu, než obchůdek otevřou.

Zbytek slunného dne zde trávíme koupáním, opalováním, no zkrátka relaxováním. Ale také nacházíme v džungli pár čerstvých kokosů a pokoušíme se je, nemaje pořádný nástroj, rozbít. Nakonec na to kápnu já, když položím ořech na rovný kámen a z výšky na něj házím těžkou kládu. Křup, rup a skořápka je napůl.

Následující den pokračujeme zase o kus dál parkem. V El Coquitu se k nám připojil husky a ač to ještě nevíme, stane se našám parťákem až do doby, než opustíme Tayronu. Lenka fence začne říkat "psinka", takže od té cvhíle je nás šest - Vláďa, Matěj, Páťa, Žanda, Lenka a Psinka.

Chvíli před tím, než dorazíme do další vesnice, varuje dřevěná tabule, že v zátoce žijí kajmani. A skutečně o kousek dál s Páťou zaregistujeme zašustění křoví a zahlédneme ocas jak mizí ve vodě. U zátoky jsem pak ještě nějakou dobu stál a číhal, zda neuvidím nějakého dalšího plaza, vidět bylo ale jen šplouchání hladiny u protějšího břehu.

Již třetí noc trávíme opět v hamakách a dne následujícího putujeme dále parkem. Na rozcestí nás varuje cedule, že trasa po pobřeží je nebezpečná a nedoporučená. A tak tamtudy jdeme. Jediný "nebezpečný" úsek je nakonec ten nejzábavnější. Je potřeba překonat písčitou pláž z jedné strany ohraničenou skálou, na kterou však nepravidelně doléhá mořský příboj. Člověk musí vychytat moment, kdy vlna ustoupí a voda z pláže zmizí. Pak má několik vteřin na to, aby postižený úsek přeběhl, jinak si vykoupe boty.

Postupně se to téměř všem daří, dokonce i Psince, už je na řadě jen Matěj. Tomu se ale lepí smůla na paty a správný moment odhadne špatně. Slaná voda mu zmáčí boty, ponožky a snad i trenky. My ostatní se jen popadáme smíchy za břicha.

V poslední osadě se nám nedaří sehnat nocleh, tak sedáme alespoň na jídlo - jak jinak než rybu - a uvažujeme, co dál. U restaurace roste bílé ovoce zvláštního tvaru, tak nesu ukázat jeden plod ostatním. Z útvaru se však line ošklivý zápach, takže náš stůl této pochutiny zase rychle zbavuju.

Po odchodu z restaurace mě začne bolet břicho. A bolí mě tak, že už to déle nevydržím a musím okamžitě zaběhnout do džungle. Tam ze sebe vše shazuji a ulevuji si. Když pak zase své věci sbírám, proplazí se mi pod nohami malý červený had.

Jelikož nás nechce nikdo ubytovat, rozhodujeme se, že dojdeme až na konec národního parku. Je to ještě přes čtyři kilometry, takže část cesty už jdeme po tmě. Doufáme, že tyto končiny jihoamerické pevniny nejsou nebezpečné. Přes internet rezervujeme pokoj v Moon Wind Tayrona Hostel a doufáme, že nás ještě takhle pozdě ubytují. Místo nalézáme bez problému, ale jako problém se ukazuje naše Psinka. Na hostelu mají také psy a těm se příchozí vetřelec moc nezamlouvá. Po zuřivém štěkotu namířeném na naši psí kamarádku si fenka nalézá schované místečko v rohu a je klid.

Domácí nás zapisijí do knihy hostů a protože je součástí hostelu opět malý bazén, jdeme se schladit. Před ubráním se do skromného leč malebného příbytku v podobě postelí s moskytiérami ještě dlouhou chvíli pozoruji velikou kudlanku přilepenou na stropě u zářivky. Ještě, že takový strašidelný hmyz nemáme u nás.

Ráno už pochodujeme jen kousek kolem silnice k autobusové zastávce. Vrhá se na nás spoustu štěkajících čoklů, jsou však jen malí a navíc nás chrání náš šedobílý husky. U zastávky sedáme na kafčo a když přijíždí autobus, říkáme si, co asi bude s Psinkou. Ta však mezitím pobíhá v okolí s místními bafany a našeho odjezdu si nakonec ani nevšimne. Možná tam na nás teď bude ještě dlouho čekat, ale my už se nikdy neukážeme. Možná, že je takhle zvyklá a trpělivě si počká zase na další partu turistů, které obšťastní svou společností. Možná.

Santa Marta

Vystupujeme v Santa Martě a k naší nevěřícnosti se město od posledně dokonale proměnilo. Je totiž sudý den od našeho příletu, takže dnes neplatí karanténa. Ve městě je ruch a živo, obchody jsou otevřené, silnice plné aut, chodníky nacpané lidmi.

Minca

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Den je stále před námi a my vyrážíme na výlet do horské vesničky Minca, kde by se měl nacházet okruh s vodopády. Dvacetikilometrovou cestu protkanou serpentýnami nás veze minibus. Na konečné stanici se několikrát ujišťujeme, odkud a v kolik vyráží poslední odvoz zpět do Santa Marty a pak už ukrajujeme první metry z desetikilometrové procházky po okolí. Jdeme nalehko, nepotřebné vybavení jsme nechali ve městě na hostelu, který jsme si tam zamluvili.

Přicházíme na místo, kreré je na mapě označeno jako "Chocolate farm". Stojí zde domek, nikde ale ani živáčka. Přístup na dvůr je otevřený, a tak vcházíme. Rozhlížíme se do všech stran, ale vypadá to, že opravdu nikdo není doma. Ještě nějakou dobu čekáme na zápraží, ale pak to vzdáváme a sídlo opouštíme. Z prohlídky kakaovníkových plantáží holt nebude nic.

Pokračujeme tedy v okruhu. Potkáváme skromná obydlí vybudovaná z bambusů kolem kterých pobíhají snědé děti, přibíhají si nás očuchat všudypřítomní psi. Jsou naštěstí hodní. Psi i děti. Až přicházíme k nejzazšímu bodu naší procházky - Pozo Azul, kaskády vodopádů, kde se již cachtá několik místních výletníků.

Cestou zpátky kupujeme u stánku kávu a pak již svižně šlapeme po, z betonových panelů vystavěné, silnici dolu do Mincy. Nemáme času nazbyt, jinak nám ujede posledni minibus.

Nazpět v Santa Martě objednáváme si do hostelu večeři v podobě pizzy. Vše pomocí aplikace, jenž nám doporučil majitel ubytování italské národnosti, co mluví dobře anglicky. Jak padá tma, zpoza zamřížovaný vchod hostelu pozorujeme vylidněné ulice, po kterých sem tam projede pouze policejní vůz se zapnutým majákem. Zase začíná karanténa.

Příštího rána už se pomalu loučíme s Karibikem neboť nás čeká odlet zpátky do hlavního města Kolumbie. A protože cestou sem nám Viva Air nevážil bagáž, riskujeme tentokrát odbavení bez přikoupeného zavazadla navíc. A to se ukazuje jako chyba. Tentokrát jsou naše krosny podrobeny důkladnému vážení a to samozřejmě překračuje limity. Paní za přepážkou nás na naši žádost nechává batohy přeskládat, přendaváme tedy některé věci z těžších batohů do lehčích. Nakonec se ale doplatku nevyhneme a platíme o něco víc, než kdybychom si váhu připlatili předem při online nákupu. Ale tak zkusili jsme to.

Živelná Bogota

Zbývá nám ještě pár dní před návratem domů do Česka. Jedeme na letiště, kde se nachází Covidová laboratoř, abychom si udělali PCR test, který pro návrat potřebujeme. Objednáváme si Uber a tentokrát není problém vzít nás všech pět najednou. Matěj jakožto záložák je zvyklý nosit na zádech plnou polní, takže si sem do Kolumbie nabalil zdaleka nejtěžší a nejobjemnější batoh. Vejít se v pěti lidech, plus řidič, plus Matějova krosna, do jednoho osobního automobilu je docela oříšek. Matěj iniciativně pokládá svůj obrovský batoh na Žanetu jakožto nejdrobnější členku, ta se zpod batohu snaží protestovat, ale musíme se nějak naskládat.

Vyšťourání nosů proběhlo, výsledky nám přijdou na e-mail. My se přesunujeme opět z letiště pryč a zabydlujeme se na jakémsi hotýlku u šestiproudové ulice. Během dne se poflakujeme po městě, ochutnáváme jídla z pouličních stánků a navštěvujeme zdější muzeum smaragdů. Cestou k muzeu se vyhýbáme místní bláznivé ženě, která cosi vykřikuje a háže po kolemjdoucích dležební kostky. Nějaký pán dostává herdu do batohu ale nijak na to nereaguje. Zřejmě normálka.

V muzeu je zakázáno fotit, ale to bych nebyl já, abych si pár snímků drahých kamenů tajně nepořídil. Později po této muezjní vložce se nachomýtáme k pouličnímu vetešnictví - prodavači mají na zemi rozložené koberce a nabízejí všechno možné. Od oblečení, přes "rolexky", vodní dýmky, plastové hračky pro děti až po boxery na pěst nebo třeba mačety. Také se zde potulují všelijaké různé existence, potrhaní podivíni, tu se někdo hádá, tam zase jiného kárá policista. Ano, naštěstí zde situaci hlídají sem tam stojící policejní hlídky.

A aby tý kultůry nebylo na jeden den málo, míříme ještě do muzea zlata. Středověké masky, honosné sošky, prastaré mince. Vše ze zlata. A dokonce tu mají i mumii. To vše a ještě více zde bylo k vidění.

Na závěr dne se ještě necháváme vyvézt lanovkou na třítisícový kopec Monserrate kde děláme rychlou prohlídku baziliky a sedáme na jídlo v místním bufetu. Dolu už jdeme po svých.

Stmívá se a my jsme docela daleko od hotelu. Jako na potvoru na zakouepné kolumbijské SIM kartě vypršely data. Potřebovali bychom si objednat Uber, ale nemáme jak. S návrhem dojít to pěšky jsem poslán někam dřív, než předhodím jediný argument. Ptáme se na wi-fi v místním McDonaldu, ale ta je prý k dispozici jen pro zákazníky. Tak si Žaneta objednává večerní espresso, načež se dohadujeme s prodavačem, proč se na wi-fi nejde připojit. Záhy je ale problém vyřešen a my konečně voláme taxi, na které čekáme v bezpečí prostor tohoto fast-foodu. Šestimístný vůz, který jsme si přes aplikaci vyžádali, přijíždí a my se již pomalu a v poklidu posunujeme blíž a blíž k postelím.

Večer na e-mailu přistávají výsledky z laboratoře. Chvilka napětí před tím, než každé PDF otevřu, a ukazuje se vše v pořádku - všichni jsme zdraví. Při podrobnějším zkoumání ale zjišťuju, že ne úplně vše je v pořádku. Zdravotníkům se podařilo poplést Páti číslo pasu, místo jejího tam napsali to moje. A zítra nám odlétá letodlo domu, do kterého Páťu bez platného testu nepustí, krindapána!

Brzy ráno, ještě před snídaní, zatímco ostatní ještě spí, odjíždíme s Páťou na letiště do laboratoře. Tam personálu ukazujeme PDF se špatnými údaji. Zdravotní sestra odchází a nás napadá, co když Páti test vyšel pozitivně a má Covid a kromě pasu na dokumentu zaměnili i výsledek testu? Trochu znervózňujeme. V takovém případě by Páťa, a já samozřejmě s ní, nemohla odletět. Musela by zde podstoupit dvoutýdenní izolaci a poté podstoupit nový PCR test. Teprve pak by s negativním výsledkem mohla zemi opustit. Vše samozřejmě na vlastni náklady.

Z lamentování nás vytrhává setra předávající nám obálku. Beze slova odchází a my ihned napjatě obálku otevíráme. Obsahuje také výsledky všech ostatních ze skupiny, hledáme - "Patricie, Patricie… tady! Výsledek? Kde to je… Negativní!" Padá z nás stres a konečně s úlevou, že již všechny doklady pro návrat domu máme, odjíždíme zpátky na hotel se nasnídat. Odpoledne už budeme sedět v letadle.

Návrat

A jakožto bonus na závěr při přestupu v Paříži, v tranzitní zóně, kde jsme čekali na přípoj, Lenka přišla na to, že v letadle zapomněla svůj telefon v přihrádce u sedačky. V tu chvíli jsme už nikdo neměl slov, jen jsme na Lenku nevěřícně zírali a čekali, kdy se popadne za břicho a sdělí, že si z nás jen dělá prču. Nicméně to nepřicházelo a nepřicházelo, až jsme pochopili, že to myslí vážně. Takže jsme se vrátili na gate, kde jsme předtím vystupovali a problém vysvětlili personálu. Štěstí, že Boeing stále ještě neodletěl na další cestu. Stevardi se dotázali na číslo sedadla, kde Lenka seděla, a nechali nás nějakou dobu nervózně čekat. Ještě že tam nenechala zase pas. Pak vyšla uklízečka s mobilním telefonem v ruce a všichni jsme se zaradovali, že i tuto patálii se nám podařilo vyřešit.

Zpět v deštivé a chladné Vídni jsme došli čtyři kilometry do Fischamendské ulice, kde jsem tři týdny zpátky zaparkoval našeho Peugeota, a ke spokojenosti zjistili, že zde vydržel bez úhony. A tak nás už čekala jen tříhodinová cesta domů a naše kolumbijské dobrodružství tím bylo završeno. The End.