Gruzie

autor: Žanda

Je léto a my rozmýšlíme, co s posledním prázdninovým týdnem. Kluci chtějí něco méně okoukaného a opuštěnějšího a tak plán na trochu dobrodružnější dovolenou nakonec padá na Gruzii. Původní myšlenka jít trek mimo civilizaci se velmi rychle mění na nápad zdolat Kazbek s jeho 5054 mnm. Když už budeme v té Gruzii a všichni tak nějak po té pětce delší dobu pokukovali. Po relativně krátké rozvaze jsou koupeny letenky a já s Matějem a Kubou doplnění o Vojtu, který se také na poslední chvíli přidává, frčíme vstříc novému dobrodružství. Důkladnou kondiční přípravu týmu trvající přibližně týden naruší jen stařecké neduhy (bolavá kolena, Kuba) a mladická nerozvážnost na kole (odřená kolena, Žanda) 😀.

Let byl hladký a my se během noci ocitáme z Prahy v hlavním městě Tbilisi. Po probdělé noci řešíme na letišti logistiku ohledně toho, kde koupit SIMku, kartuši a jestli se přeci den ještě nerozkoukat v Tbilisi a doplnit síly v posteli a ne v autobuse na cestě do hor. Nakonec je odsouhlaseno a bookujeme ubytování v centru města blízko památek, na které se chceme podívat. Jedeme zjistit jestli nám na ubytování neuschovají krosny mezitím, co si projdeme město. První kontakt s hotelem je děsivý, rozpadlá budova a vymlacená okna, recepční si asi jen odběhla před 20 lety 😅. Naštěstí jsme jen z druhé strany budovy. Je otevřeno, nikdo tu není a my se dostáváme dovnitř. Je tu pohodlný gauč, kde se všichni, než vyřešíme jak zkontaktovat majitele, uvelebujeme a během chvilky spíme. Jen na Matěje zbyla zase židle 😉. Během chvíle dostáváme instrukce a všichni leží v postelích našeho pokoje, exkurze města se posouvá o 2 hodinky déle, než doženeme deficit.

Pak už vyrážíme na pár vybraných pamětihodností, ochunáváme první místní speciality a unavení se vracíme zpět, kde pokračujeme v dohnání spánkového deficitu 🙃. Ráno nás čeká časné vstávání a cesta do Shevardeni, kde jsme naplánovali start 2-3 denního treku. Počasí totiž nehlásí ideální, tak jsme výstup na Kazbek posunuli do dalších dní. Taxi, které nás zase okradlo 🫣, jak jinak, nás vyhodí v Kobi, kde kupujeme u místní paní zbytek zásob. Vojta ještě domluví, že nám tam nechá uschované věci, jako cepíny a mačky, které snad nebudeme potřebovat 😅. Přebalíme krosny, rozdělujeme chleba, který omylem upadne na zem a rázem máme dva nové parťáky z řad místních toulavých psů, kterých je tu všude spousta. Prozatím pojmenování velká a malá.

Kalitsadi Lake Trail

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Počasí je ideální, lehce pod mrakem a po počáteční rovince začínáme prudce stoupat a kupodivu stoupání neodradí ani naše společníky. Postupně se nám otvírá pohled na krásné pastviny a z mlh vystupuje poprvé i Kazbek. Začíná náročný úsek trasy do sedla, který se stává postupně utrpením. Každý krok vzhůru je odměněn skluzem sutí zpět a spolu s výškou přes 3000 mnm se to stává náročnější i na dech. Aby nechybělo, přidá se i bouřka a déšť. Nakonec přeci jen dosahujeme sedla ve 3550 mnm a rychle mizíme dolů, dost nám zalezlo za nehty, tak všichni zahříváme 😅. Jen Vojta si to dává na pohodu v tričku s dlouhým rukávem a honí nás jak nadmuté kozy. Teď už jen klesání a výhled na pastviny, kde stavíme za lehkého deště stan, večeře a spát 😉. Až později z Vojty vypadne, že si bundu zapomněl dole v úschově. Celou noc střídavě proprší a my doufáme, že ráno už bude líp.

Opak je pravdou a deště naopak přibývá. Čekáme ve stanech, že 12tá rozhodne. Když už jsme sbalení a připraveni začít balit stany, přichází intenzivní hřmění a asi hodinová bouře i s kroupami. Naštěstí blesky lítají po okolních kopcích. Vojtovi se s promoklým tričkem do deště moc nechce, ale déšť ústavá a my konečně kolem druhé odcházíme. Odhrnujeme krupky, balíme mokré stany a míříme k jezeru Khelitsadi. Dáváme tu malou pauzu na svačinu a stoupáme sutí, tentokrát trochu přívětivější, do dalšího sedla. Pak už nás čeká jen sestup údolím do vesnice. Cesty jsou sice v mapách značené, ale spíše to znamená, že tudy lze projít než, že by tu byla nějaká cesta, takže různě kličkujeme až k místu, které se nám líbí jako další nocoviště. Naneštěstí je na druhé straně řeky a my další půlhodinu hledáme vhodný brod. Ten tu úplně není, ale na jednom místě lze delším skokem na šikmý kámen řeku překročit. Horší to mají naši psí kamarádi Kori a Sari. Ano, už mají jména 😀. Sari Matěj bere do náručí a brod přeskakuje. Nakonec za námi přeskočí i Kori. Pak už jen rozbít tábor a zaplout do spacáku. V noci pro změnu deštík, Sari už se natrvalo ubytovala v naší předsíňce.

Ráno nás už ale budí sluníčko a my trochu krkolomným traverzem prudce nakloněnych pastvin dorazíme do vesnice Keterisi. Místní honáčtí psi se už z dálky vítají s našimi a my se chladíme místním pívem v tamní kavárně. Plán dne je se dostat do Stepancmindy, tak nakonec kývneme na nabídku hostinského na taxi a za 20 min už sedíme v jeepu, samozřejmě zase za cenu nelidsky přestřelenou. Kori a Sari necháváme zde 😪, snad jim tu bude dobře.

Kazbek

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

V Stepancmindě půjčujeme potřebné vybavení u paní, která prý půjčuje vybavení již 15. sezónu, jen její pomocníci nám mačky motají krkolomným způsobem. No, raději si to uděláme po svém 🫣. Doplňujeme zásoby jak do žaludku tak svačinových tašek a míříme směr Kazbek. Míjíme krásný kostel Nejsvětější Trojice plný turistů a hledáme první rovný placek, kde stavíme poprvé za světla stany. Zítra nás čeká výstup k Bethlemi Hut. Naše klidné spánky v noci naruší jen banda pastevců, kteří kolem 2. ranní kolem našich stanů hlasitě nahání kdoví co.

Ráno nás pro změnu probudí déšť a naruší náš plán brzo vstát. Ustává až kolem 10. a my míříme přes chatu Alti Hut pod ledovec, odkud už vidíme naše nocovistě u bývalé meteostanice. Plán je spát venku ve stanech, protože uvnitř je to prý jen pro otrlé. Ještě musíme projít hraniční kontrolou přes místní policii. Ta sídlí v malé budce s komínem a dvěma záchody, jeden typu TOI leží povalený, starší plechový stojí vertikálně, je zřejmě oblíbenější. Vyplňujeme elaborát na tři strany s různými kontakty, asi kdybychom chtěli prchnout do Ruska 🤔. Konečně dostáváme permit a můžeme si to zamířit pod ledovec. Cvičně se vážeme na lano a úsek pod chatou jdeme v lanovém družstvu. Před chatou je velké stanové městečko a my vybíráme poslední místa pro stany. Kluci už se chystají relaxovat a my s Vojtou se přeci jen rozhodujeme pro malou aklimatizaci do 3900 mnm ke kapličce, která zvysoka dohlíží na horaly pod sebou. Zaleháme brzo, budíček totiž nastavujeme na půl 2 a ve 2 je plán vyrazit.

Budík zvoní jako vždy ve chvíli, kdy se člověk konečně uvelebí k poklidnému spánku. No nic, v rychlosti posnídáme, dobalíme a v půl 3 jsme připraveni vyrazit. Spolu s námi v podobný čas vyráží i všichni ostatní, někteří tu na toto počasí čekali několik dní. Cesta jde dobře, ani hlava nebolí, což mě dost překvapuje. Kluci zkouší nějaké prášky na snížení nitroočního tlaku, které by jim měly ulevit od výškově nemoci, tak snad je to nějak nepoznamená. Stoupáme výš, vidět jsou jen hvězdy a ostatní skupiny osvětlené čelovkami. V dálce hučí padající kamení, které se uvolňuje z ledovce, to se snažíme vytěsnit. Zanedlouho se dostaneme na ledovec a navazujeme se na lano, tempo máme svižné a postupně předcházíme i pomalejší družstva. Začíná svítat a nám se otvírá nádherný pohled na okolní hory. S vyšší nadmořskou výškou se dýchá hůře, ale jiné problémy naštěstí nemáme. Ke konci výstupové cesty se na chvíli dokonce nacházíme na území Ruska, přes které trasa na Kazbek vede. Po více než pěti hodinách se přes malou převej vyšvihujeme do posledního sedla, odkud se nám otvírá pohled na závěrečnou pasáž. Dáváme rychlou svačinku a v 8:30 staneme na vrcholu. Ten je konečně osvětlen sluníčkem, které nám prohřívá prsty u nohou. Jsme tu jako jedna z prvních skupin, chvíli se potěšíme výhledy, nechybí poplacání po ramenou, vrcholové foto a svižně míříme dolů. Psa, kterého jsme periferně zahlédli na vrcholu, vytěsňujeme, výškovka dělá divy 😅. Trochu se prokličkováváme mezi ostatními, kteří míří teprve na vrchol, čeká nás totiž dlouhá cesta zpět, která je v silném slunci ještě náročnější. Kolem půl jedné jsme konečně u našich stanů a všichni na chvilku využijí našich v noci opuštěných pelechů. Když se trochu zregenerujeme, už jen pobalíme a klesáme trochu níže pod Alti Hut, kde plánujeme ještě s parádním výhledem na Kazbek rozbít tábor na dnešní noc. Všichni unavení po dlouhém dni usínají ještě před setměním.

Je ráno a nás poprvé probouzí sluníčko. Dáváme si poklidnou snídani a míříme dolů do Mindy (zkr. Stepancminda), kde nás čeká odměna v podobě vína, jídla, sprchy, postele a dalších těchto moderních vymožeností. Odměňujeme se do sytosti a usínáme pozdě večer. Necháváme si i pozvolné ráno se snídaní. Pak už jen u oběda řešíme, jak se dostat taxíkem do Juty, kde máme s Vojtou naplánovaný kratší trek a kluci řeší zase jak se dostanou do Tbilisi, odkud jim ráno letí letadlo domů. Kolem čtvrté se loučíme a každý vyráží svým směrem. My už máme předdomluveného staršího pána, který nás snad doveze i o dva dny déle nazpět. Vyrážíme směr Juta, v polovině cesty se mění asfalt na šotolinu a postupně přibývají i výmoly. Pán původně avizoval, že silnice je do šesti hodin zavřená, tak nás překvapilo, že svolil vyrazit už ve čtyři, ale když přijíždíme k zákazu, tak už víme, že si nevymýšlel. Hbitě vyskočí z auta a ceduli odsouvá na stranu a zase ji po přejetí vrací zpět a my vjíždíme na staveniště, kde pracují bagry na zdemolované cestě po sesuvech. Vysoko nad srázem pak projíždíme naklonění dolů a já jen se zavřenýma očima zadržuji dech a snažím se vyvažovat na druhou stranu taxíku. Ruce i nohy se potí, tady fakt umřít nechci. Taxikář se jen usmívá mému zděšení "no jo holky".

Juta - Čauchi - Juta

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Konečně nás vykládá v Jutě a o dva dny později nabízí možnost, že když to půjde, dojede pro nás zas až sem. Rychle navrhuji, že rádi dojdeme před opravované místo. Za chvilku už máme krosny opět na zádech a stoupáme údolím nahoru. Počasí i vyhledy jsou krásné, potkáváme i pár trekařů, kteří míří podobným směrem. Stan stavíme výše než oni, abychom měli klidné místečko. V okolí stanu se pasou roztomilé kravičky s telátkem, prostě ráj. Vojta, zabrán do přípravy večeře, ani nespozoruje, že milé kravičky zřejmě zvědavostí obešli stan a začínají bunžírovat na mé tašce s jídlem. Já dobíham co nejrychleji s kalhoty na půl žerdi a snažím se tašku vytrhnout krávě z tlamy. Po krátkém souboji vyhrávám a sbírám vypadané sušenky a travelighty. Bohužel chleba na dva dny je už krávou nažmoulán 🫣. Pak ještě notnou chvíli trvá, než krávy ztratí zájem o náš stan. Několikrát je potřeba je odehnat pomocí hůlek, to bude noc, zase ty krávy. Na našich cestách s nimi máme problémy víc než dost. Naštěstí je později odvádí pasák do údolí a my můžeme nerušeně usnout. V noci přichází pro změnu bouřka, no člověk by vlastně byl nervózní, kdyby vedle něj každou chvíli nemlátily blesky do okolních skal.

Ráno nás opět probouzí sluníčko a my po snídani míříme do Čauchi passu. Cesta jde krásně a krom jedné skupinky lidí nepotkávame nikoho. Náš plán ale není sejít do Roshky, kam chodí většina lidí, ale cestou necestou to střihnout do vedlejšího údolí a doufat, že to půjde. Ze shora se zdá, že terén není tak prudký a mohlo by to jít a tak klesáme podél říčky Juta až do údolí, ze kterého se budeme vracet zpět do Juty. Odměnou jsou nám krásné vyhledy a až na poslední kamenitou pasáž jde cesta hladce. Dole v údolí se chladíme v říčce a pak na nedalekém rovném plácku stavíme stan. Tentokrát už po 4. hodině, nějak se nám to zkracuje, užíváme si odpočinkové odpoledne a jen tak se povalujeme. K večeru se u nás zastaví místní pasák krav, který si přišel pro své stádo a ještě se nás snaží zlákat na čerstvé mléko a vodečku. S díky odmítáme, ale máme se prý zastavit zítra po cestě dolů. Poslední večer v horách, dobrou noc.

Opět nás budí krásné ráno a my vyrážíme vstříc civilizaci. Za kopcem už na nás čeká místní pastevec z předchozího večera a zve nás do svého příbytku, je tu i jeho žena a přítelkyně syna. Syn ještě spí po divoké noci, jak jsme pochopili z gest rukou, co nám ukazuje pastevcova žena. Nabízí nám svůj sýr s chlebem a smetanu, k tomu čaj, vše je moc dobré a my se cítíme trochu provinile, že nemáme co nabídnout, je to náš poslední den a zásoby jídla se notně zredukovaly, ještě po tom, co nás vybraly místní krávy 😀. Chvíli posedíme, snažíme se prohodit pár slov a zjistit nějaké informace, ale přes jazykovou bariéru to jde težko. Víme, že jsou tu od května do října a že mají 150 krav, nějaké slepice a oslíky. Necháváme jim pouze tubu Salka, nic jiného z Čech už nemáme, a s velkým díky se loučíme. Čeká nás jen krátký úsek do Juty a ještě k rozestavěné silnici, který jsem vděčná, že můžeme jít po svých a ne v taxíku, který by se zase hrůzostrašně nakláněl do hlubokého údolí. Pan taxikář už na nás za uzavírkou dle domluvy čeká. V Mindě se odměňujeme posledním výborným jídlem a míříme maršrutkou do Tbilisi. Poslední procházka Náměstím Svobody, pokoupení místních dobrot i na ochutnávku domů a už jen nepohodlná noc na letišti. V 5:25 ráno nám letí letadlo. Děkujeme krásná Gruzie ❤️