Jak jsem stopoval od Prahy do Tábora

20. 5. 2018

Nepravidelný každoroční pracovní teambuilding skončil a kolegové - kamarádi se pomalu začínají rozutíkat z Žernovky, kde se pronajatá chalupa nachází, ke svým domovům. Je ale slunná neděle, čerstvý vzduch utišuje kocovinu, pro mě není kam chvátat. Stejně, jako jsem dostopoval sem, pokusím se chytnout nějaký odvoz i zpátky. Ne proto, že bych chtěl šetřit, je to pro mě prostě taková výzva, forma dobrodružství, trénink houževnatosti. Ušetřené drobné jsou samozřejmě příjemným bonusem. Sám na oplátku rád stopaře beru, když je možnost. Vlastně škoda, že už tato forma transportu u nás téměř vymizela.

Nechávám se tedy od Honzi vyhodit poblíž Dé jedničky a stoupám si strategicky na kruháč z nějž se najíždí na dálnici směr jih. Najít ideální plácek ke stopování není vůbec jednoduchý, kritérií je mnoho. Musí to být místo, kde vás řidiči dobře uvidí už z dálky, aby si za tu krátkou chvíli, než vás minou, stihli rozmyslet, jestli vás vůbec chtějí vzít. Takže například na složité křižovatce vás řidič, který je nucen bedlivě sledovat provoz, vůbec nemusí zaregistrovat. Na druhou stranu to nesmí být místo, kde se jezdí přiliš rychle. Za prvé si vás v tý rychlosti řidič ani nestačí prohlédnout, za druhé málokomu se chce zpomalovat ze stovky, nehledě na to, že to může být i nebezpečný pro další účastníky. Podobně je to i v místě, kde je provoz příliš hustý - sami byste nechtěli brzdit táhlou řadu aut za vámi. Taky je důležitý, aby měl řidič kde zastavit, aniž by tím blokoval silnici. Jistě se najde někdo, kdo vám zastaví i v silnici, ale určitě budete čekat dýl. V neposlední řadě by mělo být zřejmý, kam máte namířeno, nezanedbatelné je taky to, jak vypadáte, jak jste oblečení - potenciální šofér se vás nesmí bát. Trochu jsem odbočil, takže úsměv, vztyčit ruku a zpátky na kruhový objezd.

Čekám, doprava dnes není velká, je přeci jen neděle, ale i tak co minutu, dvě, někdo projíždí. S koutky vzhůru a nataženým palcem sleduju každýho řidiče, vůbec nevadí, že už desáté vozidlo profrčelo, tak to prostě je. Při mých začátcích se stopováním už bych byl zklamanej, snad naštvanej, ale lidi prostě nezastaví z mnoha důvodů. Někdo chvátá, jinej nemá místo, třetí je myšlenkama mimo realitu, takže si vás ani nevšimne. Další jede jenom kousek a ti ostatní prostě nejsou na stopaře zvyklí, vždyť žádnýho neviděli už léta. Není důvod upadat na mysli, čas čekání na autostop se pohybuje od několika vteřin po víc než hodinu. S tím je třeba počítat.

Najednou za sebou slyším hlas: "Taky nemáš prachy?" Otočím se a spatřím nějakýho hašišáka, sociální případ, kožená bunda, řetězy, vzhled poznamenaný zhýralým životem. "Potřebuju se dostat do Brna. Ty taky? Tak to můžeme stopovat spolu." navrhuje. Doprčic, tak teď si teda počkám... Nemám to srdce mu říct, že teď nám vážně nikdo nezastaví. Ve dvou je to samozřejmě těžší, ale hlavně s jeho vzezřením? Neni šance. "No..." odpovídám nejistě. Chvíli to spolu "zkoušíme", když ten podivín namítá: "Neměli bysme si stoupnout na druhou stranu dálnice? Podle mě řidiči jezdí tam." Nestačim se divit, jak ho mohla napadnout taková blbost. "Tady je sjezd na Brno, každej kdo odsud jede směr Brno, musí projet tudy." snažim se mu vysvětlit. Hlavou se mi honí jediný - jak se ho zbavit? Takhle tady budu do večera.

Dostávám nápad: "Hele, já to půjdu zkusit úplně dolu na dálnici, tam jezdí ještě další auta, ty můžeš bejt tady, a kdyžtak na sebe mávnem." Díkybohu souhlasí. Takže neochotně, ale jako vidinu jedinýho východiska, přesouvám se přímo na dálnici, nedbaje hrozby, že za to dostanu pokutu. Je tady ještě připojovací pruh z nedalekého sjezdu z D0, ale i tak tam auta valí kilo. Pořád ale větší šance, než tam bejt s nim. Kamiony kolem mě svištěj, div že mě neodfouknou, krajnice je tu ale naštěstí široká. A přeci jen - po chvíli se jednomu z náklaďáků rozsvěcují brzdovky a o několik desítek mětrů dál zastavuje. Utíkám k němu - starší pupkatej chlap, vidlácká mluva, typickej kamioňák. Sotva stačim otevřít pusu, stojí tu s náma i ten hašišmen. Řidič kamionu jede až do Brna, já ale potřebuju vyhodit u sjezdu na E55. Trochu jsem se obával, že u toho sjezdu není kde zastavit a ani šoférovi se to moc nezamlouvá. Nepřesvědčuju ho, nechci ho dostat do svízelný situace. "Já chci do Brna." vkládá se do diskuze buran. Zachmuřený kamioňák souhlasí, zatímco si kontroluje upevnění návěsových plachet. Dvojice nastupuje, vozidlo odjíždí. A já? Já jsem konečně volný! Hurá!

Šťastnej, že se můj problém konečně vyřešil, vrátil jsem se na kruháč, za chvíli si stopnul mladou slěčnu v malý Škodovce a na další dva autostopy dojel do Tábora.