Let Lukla → Káthmándú

Když jsem si tenhle příspěvek připravil, nevěděl jsem, jestli ho publikovat. Přeci jen jsem si pak říkal, že asi zbytečně plašim. Krátce po našem treku ale došlo k tragické nehodě. Právě takové letadélko, jakým jsme letěli i my, narazilo kdesi za Annapurnou a Dhualagiri do skály. Můj strach necelý týden zpátky zřejmě tedy nebyl úplně lichý. Pořád si představuju, jaké hrůzy asi museli oběti (včetně dvou Evropanů) před smrtí zažít. Mrzí mě to, soucítím s pozůstalými..

Toto je naše zkušenost z 24. 5. 2022:

Ranní azurové nebe slibuje, že let Lukla - Kathmandú bude poklidný. Na letišti Tenzing-Hillary panuje chaos. Nikde žádný personál, všude jen cestující, dveře na letiště dokořán, stačí jen vyběhnout a naskočit do aeroplánu dle libosti. Summit air, Sita air, sledujeme jednotlivá letadélka, když v tom přilétá stroj s logem Tara, to naše. Cestující vystupují, nastupují a než se nadějeme, vrtuláček mizí za kopci. "Takže nám to jako uleťelo?!" Nacházím kancelář zmíněné aerolinky, tam mě však ujišťují "You have to wait."

Konečně o dvě hodiny déle a dva další odlety dopravce Tara přilétá letadélko typu DHC-6 a my opouštíme odletovou halu. "Watch your had, mister." upozorňuje letuška při nástupu, interiér tohoto dopravního prostředku je stísněný, tak tak, aby se tam vešlo oněch devatenáct pasažérů, dva piloti a letuška.

Letiště je to malé, na nic se nečeká, zavíráme palubu a už se sunem na startovací dráhu. Motory na plný výkon, až z toho vibruje celičká konstrukce, kola se odvalují, nabíráme rychlost. Rozletová plocha je tu z kopce, to aby se stroj při rozletu rychleji rozjel a při přistání lépe ubrzdil. Pneumatiky se odlepují, jsme ve vzduchu.

Jen se ocitáme mimo pevnou zem, s letadélkem si začínají pohrávat turbulence. Nahoru, dolu, doprava, doleva. "Ať už je to letadlo nahoře." přeju si v duchu. Jak hezky bylo v Lukle, tak hnusně je za prvním kopcem. Ocitáme se v mlze, turbulence nepřestávají. A vypadá to, že ani moc vysoko nenastoupáme, zřejmě je to nahoře ještě horší. Mraky kam jen se podíváš, s vrtulákem to ne a ne přestat házet. Pátě se dělá špatně, mě se potí dlaně. Při propadu letounu řídčím vzduchem se v pudu sebezáchovy chytám sedačky před sebou. To mi tak pomůže, co?

Včera jsem dočetl Halliburtonův Létající Koberec. Přeletěl před bezmála sto lety kus světa na dvouplošníku. Fascinovalo mě, jak při tolika hodinách ve vzduchu jeho stroj nikdy neselhal. Dává mi to naději, že aviatika je hrozně bezpečná, že jen člověk s nohama mimo zem se cítí zbytečně nepřirozeně. Ovšem jen dokud nepřišla poslední kapitola. Darebák si technické problémy nechal na konec, aby tím nezatěžoval příběh. Hned v prvním odstavci popisuje, jak těsně po vzletu přestal jeho Stearmanovi běžet motor. Au.

Pilot to stáčí doprava, koukám na GPS, přemýšlím, proč letíme na sever, když metropole leží na západ. Nebo je snad v plánu nouzové přistání? Snad se jen vyhýbá další oblačnosti. Přes průhledné dveře sleduji piloty, ten nalevo pořád něco vykládá tomu napravo, přitom neustále někam ukazuje. Jeho výraz v obličeji zdá se mi poněkud napjatý. Mlžný opar trvá, větry si vytrvale s letadélkem pohrávají. Ostatní pasažéři zdají se také lehýnce nervózní.

Ze scény v kokpitu však po zralé úvaze usuzuju, že pilot v pravém sedadle je nováček a vedle sedící zkušený pilot ho zaučuje. Společnými silami klucí ubírají výkon agregátů a aeroplán začíná klesat. Hlavní město Nepálu se zjevuje pod námi a již se nízko nad střechami domů snášíme na přistávací dráhu. Běhouny se již dotkly země, dosedáme. Jsme tu, jsme na zemi, jsme celí.