Z Karakolu k jezeru Ala-Kul

13. - 17. srpen 2022

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Kyrgyzstán je na treky jako dělanej. Ta svoboda, jakou jsme v málokterý zemi zažili - žádný zákazy, žádný zábrany, jen rozlehlý louky v údolích, pasoucí se koně a krávy, majestátní hory, ledovce a divoké řeky. Dřevěné mosty s cedulí: "před přejezdem musí všichni pasažéři vystoupit" k tomu tak nějak patří. A tak začal náš intenzivní pětidenní trek k jezeru Ala-Kul nad Karakolem.

Ráno slunečného dne necháváme část věci v yurt campu a půjčujeme v outdoorovém obchůdku, který vede Rus, vařič a kartuši. Pak už si to pádíme k Bazaaru na maršrutku. Než však vyrazíme do Jeti Ögüz, čeká se samozřejmě ještě půl hodinky, než budou všechna místa obsazena. V cílové vesničce je dál třeba skočit do taxi, start je 15 km odsud. Starý Mercedes s pavoukem na čelním skle též vyčkává na další cestující - paní s děckem, než si nakoupí. To se záhy ukazuje jako výhoda, jelikož se znovu objevuje maršrutka, kterou jsme sem přijeli, a pan řidič mává z okýnka Páti bundou. Nechala si ji na sedačce..

Necháváme se vyhodit u tzv. Sedmi býků, tj. sedmi pískovcových skal (napočítal jsem jich sice osm, ale čert to vem) a odsud už je to jen kilometřík na začátek trailu. První hodinu pochodu se však uhybáme nespočtu offroadům, jelikož je sobota a mnoho místních vyrazilo na piknik k řece. Tři sotva třináctiletí kluci na koních nám nabízí svezení, nicméně odmítáme. Kolemjdoucí pár před padesátkou se s námi dává do řeči "my z Moskvy, odkud vy?" "Čekoslovakia." "Aa, tam já slůžil, Milovice, pěkné město." Trošku mi to vrtlo hlavou, ale než jsem si dal pět a pět dohromady, jsou pryč. Ještě se tim chlubí, parchant!

Cesta se táhne stále kolem řeky a když po dvanácti km nacházíme krásné místo vhodné na stan, kotvíme to. Jdu pro vodu k čistému potůčku a cestou sbírám dříví. Dneska bude ohýnek. Jen škoda, že mě nenapadlo koupit buřt. Jak já bych si dal po čtyřech měsících buřt. Se zapadajícím sluncem se rychle ochlazuje, však oranžové plameny nás zatím hřejí. Ale jdeme spát, zítra je v plánu 20 km včetně 1200 metrů stoupání. Můj letní spacák se v chladné noci ukazuje jako nedostatečný, trochu tomu ale pomůže, když se přiobleču. Je úplněk, při standardní noční toaletě dělám pár fotek s dlouhou expozicí, když zahlédnu světélka očí jakýchsi zvířat. Koně jsou to, vyšli si na noční pastvu k našemu stanu.

Ráno je studené, ze spacáků se nechce, ale rozdělávám znovu oheň, ač s rosou pokrytými klacky to jde hůř. Snídáme, balíme, mezitím nás předbíhají dvě skupiny hikerů. S prvními paprsky se nám zjevuje první ledovcový štít - vrchol Borise Jelcina. Šlape se dobře, i když batohy jsou obtěžkány množstvím jídla. Kolem jedenácté míjíme jurtu a už na nás mává babča, ať jdeme na kefír. No, tak proč ne. Přemýšlíme, zda naše, na pasterizované jídlo zvyklé, žaludky tento domácí jogurt zvládnou, ale zkusit se to musí. Do jogurtu sypeme čerstvou malinovou marmeládu a přikusujeme chléb s domácí smetanou. Když mám prázdnou misku, paní mi chce přidat. Namítám, že tolik hlad nemám, však prý "jen dvě ložky", tak tedy kývu. O několik vteřin později mám na stole zase plnou misku. "Jen dvě ložky?" ptám se. "Da, da, to dvě ložky."

S plnými žaludky a stále stejně těžkými batohy opouštíme tu prostou chýši a pokračujeme vstříc ledové stěně. To hlavní stoupání nás dnes ještě čeká, takže brzy to stáčíme na východ a pomalejším tempem začínáme šlapat do kopce. Zachvíli míjíme skupinu Rusů, kteří nás předběhli ráno, jsou vyčerpání, rozdělávají tábořiště pod sedlem. V protisměru sbíhá německý pár, dostává se nám od nich překvapivých zpráv - přes řeku za sedlem prý není most, řeka je dost divoká, je třeba si za 1500 somů (asi 450 Kč) koupit převoz na koni.

V bez dvouset metrů čtyřtisícovém sedle chytáme deštík a sbíráme síly na posledních 7 kilometrů klesání. Brzy se zjevuje duha a dělá se zase hezky. Cesta ubíhá, předbíháme velkou skupinu ruské mládeže s krosnama vetšíma, než jsou sami. Když přicházíme na kempoviště, už tu stojí čtyři stany. Od mladých kluků rozdělávajících ohniště se mi dostane pokárání, že jsem zhora nepřines žádný dřevo. Zasmějeme se tomu, ale ihned jdeme stavět stan, jelikož další pršení se blíží. Poslední stavební práce jsou dokončeny tak tak, z nebe už se valí voda. Ač to příručky zakazují, dnes vaříme ve stanu. Po večeři je mi stejným klukem ještě vyčten stan, že s takovým se do hor nechodí - on to totiž není úplně stan, je to tarp, jednovrstvý, bez podlážky. On kluk ale neví, že to je tarp od Jurka, vítr, kroupy, všechno vydrží. Ale škoda vysvětlovat, tady jsme v Kyrgyzstánu, sem ultralight ještě nedorazil, tady si lidi do hor nosí ocelový pánvičky a kuchyňský nože.

Ráno se mi ukecaný a jaksi roztěkaný kluk chlubí kuličkou hašiše. Ledacos to vysvětluje. Zda mi prý v noci nebyla zima, ale že nejspíš určitě ne, jelikož mám "hot girl". No je pravda, že to bylo podstatně lepší, možná pomohlo i to, že jsem se víc oblíkl. Vedle spal ještě další německý pár, mají stejnou cestu jako my, hlavně se ale dovídáme, že není třeba řeku překonávat v sedle oře, stačí jít o tři kilometry dál, tam nalezneme visutý most. Jako už mnohokrát, i tentokrát se ti cizinci obdivují té přehledné mapě, co máme v mobilech. Nechci dělat reklamu, ale český mapy jsou fakt top.

Překonáváme několik prostých mostků z klád nad burácejícími potoky, obcházíme podmáčené povodí říčky. U jurtové vesničky na nás nabíhají psi hlídači. Když zdvihám náhodný kámen ze země, zase to hezky otáčejí. Je třeba potlačit strach a ukázat, kdo je tu pánem. Míjíme desítky svobodně se pasoucích koní až nacházíme zmíněný visutý mostek. Vede sem cesta pro auta přímo z Karakolu, několik turistů právě vystupuje z gruzavika. Mimoto nás oslovuje starší pán, že je prý ranger, a že mu máme zaplatit permit za návštevu národního parku. Naštěstí to není moc - dva lidi, jeden stan, celkem cca dvěstě korun. Za mostem začíná dnešní výšvih. Tisíc metrů stoupání. Ale jde to dobře, batohy s ujedeným jídlem zlehkly. Zhruba v půlce stojí jurta a u ní posedává skupina lidí. Náhle slyším češtinu. "Ahoj!" dáváme se hned do řeči. Partička, shodou náhod taky z jižních Čech, si tady u paní domácí objednala polívku. My si dáváme kafe a porovnáváme plány, které se ukazují býti identické. Po ne zas tak dobré kávě pokračujeme vzhůru až dorážíme na kótu dnešního spaní - jezera Ala-Kul ve výšce 3500 m.n.m. Nevim proč, ale myslel jsem, že tu má být zelená louka s jurtami, jsou tu však jen skály a dramatické svahy. Holt jsem se moc nepřipravil. Je tu spoustu kemping spotů, ale většina na skále, ne úplně friendly pro náš tarp bez samonosné konstrukce. Navíc jsme v otevřeném terénu, který slibuje studený noční vítr. Rozhodujeme se popojít ještě kilometr, stojí tam malé stanové městečko. Žádný z volných placů tu ale není úplně rovný, za vysokohorskou přirážku tedy pronajímáme jeden ze stanů včetně matrací. Čim je člověk starší, tím je ochotnější si za trochu komfortu navíc připlatit, no. Alespoň se kvalitně vyspíme. Sousedy nám dělá neměcký pár z rána, jsou to pohodoví lidi. Kupuju ještě pivsona, neptejte se ani za kolik, a užíváme poslední sluneční paprsky.

Ve čtyři ráno mě budí chrastivý zvuk z venku. Málem se zamotám ve spacáku, jak se snažim rychle prodrat ven, abych zjistil, co se děje. Mimoděk vzbudím všechny okolo. Na druhé straně jezera se intenzivně řítí šutry ze svahu. Vidět to ale není, je pořád tma. Od tý chvíle se tam pořád něco sype. V šest ráno se spouští průtrž mračen a nepřestává až do osmi. Ven nechvátáme. Vedle si postavila stan skupinka Rusů, ráno měli zřejmě intenzivní - mají uvnitř potopu. Bodejť, když na stanu nemají tropiko.

Z kempu velím stoupat vzhůru po suti, namísto vracení se na cestu. Páťa z toho moc šťastná není, ale za čtvrt hodinky jsme na pěšině. Akorát tam zrovna potkáváme tu českou grupu, spali na tom prvním placu. Přejeme si dobré ráno a stoupáme dál. Dnešní nejvyšší bod má 3900 nadmořských metrů. Cestou se zvedá vítr a nese sebou kapky vody, oblíkáme bundy. Ze sedla jsou úžasné výhledy na okolní zasněžené vrcholky. Tedy alespoň by to tak bylo, kdyby bylo jasno. My máme smůlu, všude jen mlha. Děláme společnou fotku a svačinu odkládáme na nějaké závětří. Klesání se ukazuje býti velmi strmým, déšť se mění na sněžení a my pomalými kroky klesáme kluzkou sypkou hlínou šedesáti stupňovým svahem. Trekové hůlky jsou zde k nedocenění. Případný pád by skončil neznámo kde, jelikož propast zastírá mrak. Po dvaceti minutách adrenalinu stojíme zas na rovné zemi, jen ten sníh padá víc a víc. Myslíme na skupinu Čechů, kterou jsme nechali před sedlem za zády. Mají s sebou jedenáctiletou holku, snad to zvládnou.

Potkáváme několik sněhových polí, ale nic velkýho. Míjíme další jurtoviště, ptám se na Kumys, ale mají jen kafe, tak šlapem dál. Stále sněží, na rozblácené trávě kloužu, ale krom špinavých kalhot další škody nezaznamenávám. Ten den se posadim na zadek ještě dvakrát, ale vše odnáší jen oblečení. Před námi se opět objevuje řeka, tentokrát ale nijak zvlášť divoká. Já volím brod, Páťa se nechává převést po kamenech místním, znalým terénu.

Kilometry ubývají, sněžení se mění na déšť a jak klesáme ještě níž, vykukuje sluníčko. Další jurta, tak zkouším znovu štěstí, a tentokrát Kumys mají. Alkoholické koňské zkvašené mléko moc dobrý neni, ale to už mi říkali předtim. Stejně to chce člověk vyzkoušet. V altánu už si dávají kafe dva další Evropani a tak dál pokračujeme s nimi. Zajímavý je, že nejhůř anglicky rozumíte právě rodilým mluvčím, takže s klukem z Británie si tolik nepopovídáme. Ale i tak poslední míle ubíhaj fajn a nedlouho poté se před námi za řekou zjevuje dnešní cíl - termální prameny.

Dnes budeme spát v suchu. Kupujeme si místa na postelích v chalupě. V rámci platby za pokoj je i vstup do pramenů. V malým obchůdku s nápoji od postarší paní kupuju пиво a šup do plavek. Mírně poprchává - ideální nečas k ponoření těla do horké vody! Hned pod chalupou jsou dva bazénky, jeden zastřešený, druhý pod širým nebem. Je to dokonce tak horký, že je třeba nořit se postupně. Na hlavy čepice, ať nemrznou a odměna za čtyři dny útrap (krásných útrap) začíná! PETka je brzo prázdná, tak oblíkám triko a bosý utíkám zimou přes most ještě pro jednu. Paření zmožených údů pokračuje. Pod bazénkem je krátká cestička vedoucí přímo do řeky. Bez prudkého ochlazení by ta regenerace nebyla komplet, takže se jdem do ledové řeky ponořit, ale jen na chvilku, rychle zpátky do tepla.

Páťa vyhlíží českou skupinku a když se ukazují u lesa, už jsem připravenej běžet jim naproti. V triku a plavkách zase, samozřejmě. Oznamuju jim, kde sídlíme a oni se jdou ubytovat tamtéž. Zachvíli už jsme v bazénu všichni. Jak jsem běžel bez bot trávou, na něco jsem šlápl, ale v tu chvíli jsem to moc neřešil, později se to ukázalo být celkem hlubokou dirkou. Brzy nás hostitelé zvou na večeři. K jídlu jsou taštičky z těsta, uvnitř malé kousky masa, jsou docela tuhé, to si ale uvědomuju až když zbouchám skoro celej talíř. Snad to nebyla konina...

Ráno moc nechvátáme, jdem se ještě ohřát do pramenů, směrem do civilizace se vydáváme až v pozdní dopoledne. Ostatní se vydávají dolu terénní maršrutkou, my těch 18 km půjdem pěšky, je to přeci jen už samý klesání. Trochu jim tu cestu závidim, jízda po cestě dlážděné velkými kameny a bahnem, místy nad hlubokým srázem, byla jistě dobrodružná. Je hezký den, postupujeme po zelených loukách, potkáváme některé známé co už si to taky valí z hor dolů. Jak jsme blíž a blíž vesnici, padá na mě nostalgie, vůbec se mi nechce do toho betonovýho světa, mezi ty zamračený lidi, mezi auta a supermarkety. Bylo to vážně intenzivní, spousta fajn lidí, každý den nové zážitky, nejradši bych to obrátil a šel to celý znova…