Elmsee na sněžnicích

29. 4. 2023

Duben se chýlí ke konci, což znamená, že jaro je v plném proudu. Dobrodružné já mě dráždí, abychom se zase podívali do Alp. A jelikož první máj vychází na pondělí, chci využít prodlouženého víkendu. Při výběru vhodné tůry v době, kdy jistojistě v horách ještě všechen sníh neroztál, pro mě znamená docela dilema. Nechci se poflakovat úplně po nízkých kopečkách, ale nechci ani vybrat něco neschůdného. Hledám kompromisy, vymýšlím ústupové varianty. Dobrým pomocníkem je Instagram - zadám jméno hory a vyjedou fotky z poslední doby. Pokud je vrcholových fotek z předešlých dní a týdnů dostatek, znamená to, že kopec byl nedávno dobyt a že je to tedy možné.

Co jsme se však na stálo nastěhovali na venkov, je každý den práce hromady, takže na důkladné plánování není moc času. Vyhrává tedy Matějův návrh vydat se k Elmsee i přesto, že u onoho jezera jsem byl už třikrát, ne-li čtyřikrát. Leží ve výšce cca 1600 m.n.m., což není tak vysoko, doufáme tedy, že nás cestou k němu sníh nezastaví. Protože jsou volné dny tři, přemýšlíme i nad tím, že se druhý den pokusíme od Elmsee dojít k chatě Albert-Appel-Haus. Je to ale přechod přes vyšší sedlo, rozhodnutí tedy necháváme, až uvidíme situaci na vlasní oči. Kamarádka, co byla v italských Aplách před pár týdny však varuje, že ve vyšších polohách je pořád sněhu dost. No, sněžnice raději přibalujeme.

Na cestu se vydáváme tři - já, Páťa a Matěj. Nechvátáme, hranice ČR opouštíme až před devátou dopolední, předpověď počasí hlásí pro první půlku dne pršení. Cesta trvá necelé čtyři hodiny, ale po cestě nespadne ze slibovaného deště ani kapka. Tak jim ta předpověď zase nevyšla. Platíme parkovné za jezerem Grundlsee, kde necháváme auto stát. Přezouváme se do pohorek, dobalujeme krosny, když na nás začnou dopadat první vlhké krůpěje. Déšť postupně sílí, my ale přesto vyrážíme na tůru. Je už po poledni a pršet může libovolně dlouho. Není čas se dál zdržovat. Po pár stech ušlapaných metrech už je docela slejvák a cítím, jak mi vlhkost stéká až na záda. Ale z vesnice vcházíme do lesa, ten nám jistě poskytne částečné přístřeší. Jak se více zanořujeme do vegetace, pršet přestává. Matěj však konstatuje, že teď na nás zase bude kapat z korun stromů.

Člověk trochu prochladl, nabírání výšky nás nicméně zase prohřívá a přesto, že oblečení je durch promoklé, je teplo. Nečekaně již ve 1200 m.n.m. se objevuje první sníh a brzy na prvním shěnovém poli, kde se nohy propadají, nandaváme sněžnice. Je to ale jen kousek, jakmile se terén zase trochu naklání, sníh mizí. Po krátkém úseku tedy sněžnice opět odkládáme na batohy.

Za zatáčkou se ocitáme na zubu skály, kde se tají dech z pohledu kolmo dolů. Je zde první adrenalinovější místo. Dva, tři blbý kroky po strmém zmrzlém sněhu nad propastí. Přemýšlím, že bych to přešel po sněhu výše, ale ukazuje se to jako špatný nápad. Matěj bez známky strachu překračuje úsek levou zadní a my to po něm opakujeme. Stoupáme výš a objevuje se zase víc a víc sněhu. Překračujeme staré sněhové laviny, velké hroudy sněhu sklouzlého z vyšších poloh. Lavinový stupeň je však na jedničce a tak věřím, že nám nic nehrozí.

Znovu prší a my už se zas plahočíme se sněžnicema na nohou. Obklopuje nás mlha, když konečně stojíme u prvního z jezer - Vorderer Lahngangsee. Rok zpátky v březnu jsme tuhle louži přecházeli prostředkem po ledu. Nyní již ale téměř nemrzne a na jezeře je jen slabý led, po okrajích roztátý. Musíme vodní útvar obejít po relativně strmém srázu. Kvůli dešti je sníh mokrý a traverz je se sněžnicemi docela namáhavý. Noha často ujíždí do strany a dá práci se udržet. Páťa se bojí, že sklouzne do jezera. Mě dochází trpělivost a sněžnice sundavám. Radši se bořit půl metru do sněhu, než klouzat. Jde se tak značně lépe, takže ostatní činí totéž. Jak je ale sníh vlhký, máme totálně promočené boty a ponožky. Mrznou nám prsty u nohou. Zastavuju na holém místě, sundavám pohorky a z ponožek vymačkávám snad deci vody. Masíruju prochladlá chodidla. Páťa se celá třese zimou, je na ní vidět, že by to nejradši otočila a vrátila se k autu. Matěj ale neváhá a šlape si to napřed. Nechce se jen tak vzdát. Přesvědčuju Páťu, že to taky dáme, mezitím co Matěj postupně mizí v dáli.

Cesta v závěru stoupá výš nad jezero a je ještě o kus strmější, tam je Páťa celá vystrašená, že by se s námi sněhový svah mohl utrhnout. Udržujeme tedy rozestupy, ačkoliv přesvědčuju i sám sebe, že je přeci jen lavinová jednička. Na druhou stranu před mokrým sněhem nás na lavinovém kurzu důrazně varovali. To už máme ale kritické místo za sebou a hladoví sedáme na rychlou svačinu. Už neprší a dokonce i slunce se na několik desítek minut ukazuje. Vtom se objevuje Matěj, dlouho jsme nešli, tak se vrací nás zkontrolovat.

Přicházíme k druhému, menšímu jezeru - Hinterer Lahngangsee. Bohužel jsme minuli cestu a jsme nyní o padesát výškových metrů pod ní. Matěj se opět bez konzultace vydává přímým směrem rovnou nahoru šedesátistupňovým svahem. Páťa je z toho nápadu šokovaná ale Matěj už dávno ukrajuje výškové metry. Takže ji popouzím k dalším a dalším krokům směrem vzhůru. Vůbec se jí to nelíbí, ale šlapu hned pod ní s přesvědčením, že kdyby přeci jen uklouzla, chytím ji.

Nahoře sněžnice opět na chvíli sundaváme, na ceště místy není sníh a tak by se v nich šlo blbě. Když jsme konečně na horním platu, vím, že máme nejhorší za sebou a k chatě už je to víceméně jen po rovině. Ovšem tedy rovina je to posetá četnými muldami a různě velkými vyvýšeninami, takže člověk se chvilku potí vzhůru, chvilku sbíhá dolů, a takhle pořád dokola, pořád dokola. Pamatuji si, že se jezero Elmsee objevilo náhle za horizontem. Když už se plahočení po muldách zdá nekonečný, čekám, že tohle je zcela určitě ten poslední horizont. Po jeho zdolání následuje však jen zklamání a další horizont. Tenhle už to ale musí na sto procent být... Není! V dáli se zjevuje zas a opět jen další z nekončících horizontů! Několika málo trhlinami v mracích prosvítají oranžové paprsky západu slunce a pomalu se smráká. Dochází mi motivace, ubírám tempo a nechávám Matějovi a Pátě náskok. Jsem naštvanej na všechny a na všechno. Už chci padnout na postel a zapomenout ten úmorný den. Je téměř tma a už ani nedoufám, když za posledním horizontem konečně spatřím jezero, ale především chatu Pühringer Hütte, která je pro dnešní noc naším domovem. I tato poslední cílová rovinka je přesto namáhavá a chata se přibližuje jen pomalu. Levá, pravá, levá, pravá... střídám nohy už jen ze setrvačnosti. Páťa s Matějem už odpočívají na zápraží. Levá, pravá, levá... a konečně! Konečně po osmi a půl hodinách jsme tu.

K našemu překvapení je ve winterraumu docela živo - dva rakouští skialpinisté a šest Čechů. Dokonce se i topí, což jsme nečekali - loni tu nebylo palivové dřevo. Nejprve však ze sebe pomalu svlékáme promočené oblečení a oblékáme se do náhradního. Já si dávám šnaps za pokoření té strastiplné cesty a cpu do sebe housku se šunkou.

Lednice je plná piva, ceník hlásá "Bier 4 €", tak si načínáme. Sedáme ke skupině a seznamujeme se. Češi jsou dva kluci, tři děvčata a jeden tatík. Ne tedy všech. Přišli na chatu z druhé strany, od Almsee. Ani jeden z nich nemá sněžnice. Těší mě, že jsem nebyl jediný, kdo nečekal, že tady bude tolik sněhu. Jen se podivujeme, že to bez sněžnic zvládli. Chlapci se ale ukazjí jako zkušení horolezci - mají za sebou výstupy i na šestitisícové vrcholy, na Glockner vylezli několikrát z různých směrů včetně Pallaviciniho kuloáru. Skupině cestu prošlápli.

My tři se shodujeme, že na Appelhaus, na který jsme dle původního plánu měli jít, nepůjdeme. Ve vyšších polohách bude ještě více sněhu a pohyb v takovém terénu je namáhavý a pomalý. Stejně tak i druhá skupina Čechů - chtěli jít na Welser Hütte, ale rozmysleli si to. Místo toho kluci půjdou zpátky k Almsee pro auto a tatík s holkama se vydají snazší cestou, tou, kterou jsme přišli my. Hoši pro ně pak s autem dojedou. Ona totiž cesta k Almsee je kilometrově o něco delší, musí se ještě kus stoupat, obsahuje nebezpečná místa a v závěru vede také po ferratě obtížnosti B. To se dívkám už znovu absolvovat nechce.

V průběhu večera dostávám nápad - já a Matěj bychom sestoupili s klukama na sever k Almsee a Páťa, která nechce jít náročnější trasou, půjde s tatíkem a děvčaty zpátky na jih. Hoši nás pak k našemu autu a zbytku skupiny svezou. Osazenstvo souhlasí, jen Páťa není nadšená, raději by mě - svoji psychickou oporu - měla u sebe. Láká mě ale vzít to zítra zase jinudy, než opakovat znovu stejnou trasu, takže Páťa nemá moc na výběr. Ego, no.

30. 4. 2023

Když už je hodně hodin, přesunujeme se postupně jeden po druhém na lůžko. Usínám prakticky okamžitě a po nepřerušeném spánku se probouzím až s budíkem v 7:00. To je u mě výjimečné, obvykle hlava pořád nad něčím přemýšlí a já ne a ne usnout. Dnes ale pomohl i alkohol. Ovšem jak pomohl, tak si vybírá i svou daň. Ráno se cítím celkem slabý. Vaříme kávu a snídani - já si smažím šest vajec, které jsem si sem přinesl. Doufám, že mě příval kalorií nakopne a probere. Soukám do sebe sousta násilím, připomíná mi to nechutenství z výškové nemoci v Nepálu. Ani po jídle se necítím úplně fit a vážně váhám, jestli nejít raději s Páťou zpátky ke Grundlsee. Matěj sděluje, že pokud půjdu zpátky, nebude se oddělovat a půjde taky. Váhám prakticky do poslední chvíle, kdy už se kluci dobalují a pomalu vyráží. A tak teda jo! Prostě se hecnu a půjdu na sever! Loučím se s Páťou, apeluji na zbytek skupiny, ať se mi o ni postarají, ti slibují. Já, Matěj a chlapci - Honza a Honza - tedy vyrážíme. Ostatní ještě zůstávají na chatě, jelikož jdou lehčí cestou, nechvátají tolik.

Dnes je vcelku hezký den. Je sice zataženo, oproti včerejšku už však neprší. Honzové jsou zkušení horalové, ale s Matějem si dodáváme naději, že když nemají sněžnice, budeme jim jistě stačit. Hoši využívají svých stop z předešlého dne, takže nemusí sníh znovu prošlapávat. Měl jsem pravdu, klukům stačíme. Tedy jen prvních několik set metrů, než přichází první stoupání. V kopci na sněžnicích zpomalujeme a Janové pomalu mizí v mlze. Je to dost namáhavé a mě navíc krotí kocovina. Funím a nadávám si, proč jsem to včera pil.

Najednou se rozhlížím, přede mnou Matěj, ale všude kolem - jen bílo. Otáčím se dokola na všechny strany avšak všude jen bílo, bílo, bílo. Horizont splynul s oblohou, nelze rozpoznat, kde končí. Jak kdyby mi někdo zaslepil oči čistě bílou stěnou. Nebýt Matěje a stop pod nohama, neviděl by člověk vůbec nic. Jsme uprostřed mraku, je white-out, bílá tma. Klaustrofobik by se zbláznil. Pokud by v tuhle chvíli sněžilo a zavály by stopy, ztratili bychom se. V tomhle počasí nejde poznat, zda jdeš rovně a ani GPSka moc nespolupracuje. My naštěstí následujeme vyšlapaný stopy od hochů.

Honzové na nás čekají o kus dál, konstatují, že kdyby nešli dle stop ze včerejška, neměli by šanci trefit cestu. Mrak se nyní na chvíli protrhává a ukazuje se nádherný výhled na vrcholky kopců. Fotíme. Větší Honza načíná svoji poslední Plzeň a oznamuje, že odsud budeme klesat. Hodně klesat.

Cesta se pomalu otáčí směrem dolů a s Matějem se uklidňujeme, že v mlze alespoň nevidíme ty šílený srázy. Když se terén láme do vcelku prudkého klesání žlabem, Honza varuje, že teď musíme projít lavinový svah. Dodává, že je blbý, jak je to z dešťů mokrý, mohlo by se to utrhnout. S Matějem sundaváme sněžnice, v průdkém klesání by klouzaly, půjdeme odteď v hlubokých stopách od kluků. Honzové s rozestupem sestupují svahem a já si vyčítám, proč do takových hor lezu, chtěl bych být na nízkých zelených kopečcích, chctěl bych být už dole u auta. Mám strach.

Jdu, krok za krokem, hezky pomalu ať sněhovou vrstvu moc nezatížím, na rizika se snažím nemyslet, ale srdce mi buší. Po několika minutách jsem konečně z nejhoršího venku a stojím na kameni, který pojmenovávám ostrůvkem naděje. Chlapci jsou tu taky a společně pohlížíme na Matěje, až za námi taky sklesá. Zvládnul to a já pomýšlím na Patricii, jestli jsem neměl raději jít s ní, jestli zvládne přejít ta strmější místa na její trase.

Cesta dál pokračuje mírněji, Matěj jde přede mnou. U zlomu náhle vypustí: "No ty vole". Ptám se, co se děje, on na to: "Radši se ani neptej." Jeho pohled směřuje směrem dolů, takže se bojím, co za horizontem uvidím. Už jsem na hraně a zjevuje se přede mnou nejdrsnější úsek cesty. 75, možná 80 stupňový svah. Jsem rád, že Páťa tudy nešla, tohle by nedala. Honzové už jsou v půlce cca třicetimetrového sešupu, mlha zastírá místa, kam by člověk dopadl, kdyby mu to uklouzlo. Matěj se do mordoru vydává. Musí jít pozadu, kdyby šel popředu, překážela by mu krosna na zádech a strkala by ho střemhlav do propasti. Opatrně postupuje po vertikále, když se najednou z nevelké vzdálenosti v mlze ozve zvuk. Ten zvuk je sunutí sněhu. Velké masy sněhu. Zdroj nevidíme, ale všichni se zatajeným dechem posloucháme. Když hučení slábne, v závěru je ještě slyšet nárazy kamení, které sníh vzal s sebou. Velkej Honza na nás pohlédne a s ironickým úsměvem říká: "No, to byla lavina."

"No to je v prdeli, když se spouštěj samovolně." dodávám se strachem v hlase. Vtom se stejný zvuk začne ozývat znovu. Znovu stejně intenzivní. Druhá lavina. Tenhle moment budu mít před očima asi ještě dlouho. Strašně moc chci být dole, na zemi, v bezpečí. Myslím na Páťu. Matěj už je za půlkou a tak jsem na řadě. Otáčím se čelem ke svahu a klesám velice pomalu, rozmýšlím každý krok. Píchám svoji jedinou hůlku do sněhu a používám ji jako madlo. Po okraji sešupu jsou naštěstí kleče, tak se druhou rukou přidržuju větví, dodává mi to alespoň malý pocit bezpečí. V téměř kolmém klesání se objevuje hluboký úzký schod - to je zřejmě turistická cesta, co je tam někde schovaná pod sněhem. Přemýšlím, jak tento schod zdolat, pomaličku nad něj pokládám nohu a... buch, sklouzávám asi o půl metru níž, naštěstí ale stojím. Uf. Tím mám nejhorší za sebou a teď už se sklon zase pomalu narovnává.

Další postup už není tak strašný a sníh dokonce místy střídá i skála, ach, ta pevná skála. Než se naděju, vstupujeme do lesa a sníh pomalu ale jistě mizí. Zvládli jsme to, přežili jsme, ulevuje se mi. Tahle část už je hračka. Neulevuje se mi ale úplně, pořád tam někde nahoře se sněhem bojuje Páťa. Vyndavám telefon a snažím se jí zavolat. Nebere to. Po chvilí přichází SMSka: "Čeká nás teprve první jezero." To mi moc vrásky neubírá, znamená to, že všechna nejtěžší místa mají pořád před sebou. Modlím se, aby se tam s nimi sníh někde neurval.

My postupně klesáme dál a otevírá se nám výhled do údolí a na jezero Almsee. Čeká nás už jen béčková ferrata, té se ale příliš nebojím. Lavina tam nehrozí. Zajištěná cesta představuje dlouhé žebříky a místy sestup po skále s ocelovým lanem. Skála je sice mokrá, kamenných výčnělků na kterých bezpečně drží noha je ale dost. Brzy máme i toto za sebou a už následuje jen pětikilometrová lesní cesta po rovině - cílová rovinka.

Kluci nám zmizeli, za ferátou šli napřed, jsou rychlejší. Mraky mizí a vylézá sluníčko, šlapeme s Matějem svižně k parkovišti. Když se ohlédnu, otevírá se výhled na ta zasněžená místa, kde jsme před chvílí prožívali ty hrůzy. U Elmsee teď musí být krásně. Pohled zpátky do hor však také připomíná, že tam někde šlape po sněhu Páťa. Snažím se jí znovu volat, ale bez odpovědi. Na parkovišti už se kluci převlékají do suchého a chystají se pomalu na přejezd. Navigace hlásí šílenou hodinu a čtyřicet minut. K našemu autu je to přímou čarou dvanáct kilometrů, po silnici však musíme urazit celých 106 km! Je potřeba totiž objet celé Totes Gebirge.

Cestou Honza pouští Divokýho Billa a Rammsteiny, písně, které ve mě vzbuzují nostalgii. Pokouším se Pátě v pravidelných intervalech volat, jsem jak stíhačka, ona to ale nebere. Zhruba v půli cesty kluci zastavují na rychlý nákup v McDonaldu, když konečně přichází hovor od Patricie. Ihned zvedám. "Jsme na začátku toho druhýho jezera." dozvídám se. "Teprv?" nestačím se divit. "Jde to pomalu, holkám se pořád propadaj nohy do sněhu." Vlastně to dává smysl, naše cesta byla sice delší, obsahovala ale prudké klesání a větší část trasy vedla již údolím, zatímco jejich cesta se drží vysoko a klesá až na konci. Navíc jejich trasa není prošlápnutá pro členy bez sněžnic. Páťa mě uklidňuje, že to zvládá dobře, tak jí přeju sílu na pochod kolem jezera a informuju, že asi za hodinu zase zavolám.

Když jsme u našeho auta, mám zprávy, že dívky s tatíkem jsou sice pořád na sněhu, ale mají nejhorší místa za sebou, takže by do dvou hodin měli být dole. Jdeme se s Matějem projít k nedalekému Toplitzsee, tam parta veselých místních staví májku, zítra začíná květen. Když se vracíme, Páťa píše, že do dvaceti minut jsou u auta. Ještě chvíli na ně čekáme, než se zjeví v zatáčce. Tak se zase shledáváme, vítáme se, jsme rádi, že jsme zase všichni pohromadě na pevný zemi. Je sedm večer. Byl to náročný den.