Everest base camp trek + Gokyo lakes

V předchozím článku jsem ve zkratce popsala základní informace o treku, teď se vrhneme na podrobný popis naší 19denní cesty.

1. den (5. 5. 2022)
Let z Káthmándú do Lukly

První den pro nás začal již na letišti v Káthmándú. Z domestic terminálu nám mělo letět malé vrtulové letadélko do Lukly, našeho výchozího bodu, přesně v 7:25. Na letišti jsme byli raději s předstihem, i když já jsem ani nedoufala, že dnes odletíme - pršelo. Za špatného počasí by se létat nemělo, kvůli mizerné viditelnosti a okolním kopcům. Přesně jak jsem čekala, let zatím nebyl ani na tabuli a čekalo se, zda ho vůbec zařadí. Chvilku po 8 hodině začali svolávat pasažéry Summit Air, kteří také letěli do Lukly. Summit Air má trochu větší letouny než Tara Air, kterou jsme měli letět my. I tak jsem si ale říkala, že nejspíš i my tedy odletíme. A taky že jo. Zhruba půl hodiny po odletu Summit Air jsme přišli na řadu. Přesunuli jsme se k malému letadélku a mě se roztřásly ruce a sevřel žaludek. Tak tímhle poletíme přes hory a přistaneme na 500m dlouhé (teda spíše krátké) dráze. Vše jsem měla nastudované z fotek a ujišťovala jsem se, že tam létají jen ti nejlepší piloti a poslední nehoda se stala pár let dozadu. S rozporuplnými pocity jsme nastupovali do letadélka, ve kterém jsme se nemohli ani postavit, jak bylo malé. Sedačky pro zhruba 16 pasažérů, dva piloti, jedna letuška a miniaturní ulička uprostřed.

Letuška nám v rychlosti představila možnost záchrany a evakuace - každému z nás jistě došlo, že by nám v horách vůbec nic nepomohlo. Ještě několik minut jsme stáli na dráze a ne a ne se rozjet. Člověk to chce mít co nejrychleji za sebou a oni ho takhle stresují. Teď to trochu dramatizuji, ale opravdu jsme už zas chtěli být na pevné zemi - v Lukle. Po několika dlouhých minutách jsme se rozjeli, vrtule se točily na plné otáčky a my vzlétli. Polovinu vzdálenosti jsme letěli nad Káthmándú a pak se letadýlko stočilo do hor.

Mohu pozorovat malé vesničky skryté v nepropustné zeleni a obdivovat tu krásu, kterou jsme z hlavního města neměli šanci spatřit. Na chvilku se uvolním, ale hned poté vletíme do mraků a není nic vidět. Trochu znervózním a pozoruji napjatě piloty. V tomto letadle je vidět až do kabiny, jelikož palubu a kabinu pilotů odděluje jen průhledné plastové cosi. Vypadají klidně. Najednou začínáme klesat, všichni vytahují mobily a ukazují dopředu. Co se děje? Zanedlouho poté se ozývá hlas pilota: "přistáváme, za několik minut budeme na zemi". Ještě mohl dodat "držte si klobouky", říkám si v duchu. Krátká přistávací dráha je opravdu na dohled a my se modlíme, ať to stihne zabrzdit před tou betonovou zdí...

Tak. A je to. Přistání sice nebylo uplně hladké, ale jsme v pořádku! Kdybyste viděli, jak se všichni uvolnili. Ti, co pevně svírali sedačku protřepali ztuhlé prsty, všem zmizely vrásky a na obličejích se jim rozzářily úsměvy. Spadl nám kámen ze srdce.

Možná to zní hloupě, vždyť letadla nepadají každý den. Člověk pak ale po nástupu znejistí. Říká si, co když zrovna dneska? Alespoň já to tak mám. Bohužel, několik dní po návratu z našeho treku se přesně tento typ letadla zřítil v horách kvůli špatnému počasí a špatné, až nulové viditelnosti.

Lukla → Phakding (7,3 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Vyzvedáváme si batohy a začínáme! Nevíme, jak dlouho nám to bude trvat, co nás po cestě potká, ani to, zda to zvládneme. Věříme, že jsme z Alp vytrénovaní, i když poslední měsíce jsme tomu moc nedali skrz můj zraněný kotník. Nandavám tedy pro jistotu sportovní ortézu. Z Lukly do vesničky Phakding je to něco málo přes 7 km a vzhledem k tomu, že jsme přiletěli dopoledne (let trval 30 minut), jsme měli dostatek času. Mapy cestu odhadovaly na 3 hodiny a výrazně se nelišily od skutečnosti. Hned na začátku treku nás zastaví místní úředníci. Musíme zaplatit permit na trek v hodnotě 400 českých korun na osobu. To není moc vzhledem k tomu, jaké krásy na nás čekají, říkáme si. Překvapilo nás, kolik je po cestě malých kavárniček a míst, kde se můžeme ubytovat. V jedné takové jsme také zastavili a dali si kávu a čokoládu, docela dobrý začátek treku, to jsem nečekala. Dále už ale nezastavujeme a pokračujeme dál, přecházíme lanové mosty nad průzračnou řekou, potkáváme muly, jaky, koně a spoustu Nepálců s nákladem na zádech a několik desítek turistů, většinou ve skupinách s guidem a porterem. My jdeme sami na vlastní pěst. Tak, jak jsme zvyklí.

Rozhodneme se ještě kousek popojít - za řeku, úplně na konec vesnice. Ubytováváme se v lodži a zjišťujeme, že pokoj dostaneme zdarma, když se u nich navečeříme a nasnídáme. Jsme příjemně překvapeni, až tedy na to, že cena snídaně zjevně kompenzuje cenu pokoje. Taková ovesná kaše za 100 českých korun... Na závěr dne se vypravíme ještě na kopec nad vesnicí, i když v momentální výšce se ještě aklimatizovat nemusíme. Chceme si ale zvyknout na pravidelné večerní procházky o 100-300 výškových metrů nahoru, které budou následovat.

2. den (6. 5. 2022)
Phakding → Namche Bazaar (10,4 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Vstáváme brzy ráno, jelikož dnes nás čeká dlouhý den. Musíme nastoupat zhruba 1000 výškových metrů a dostat se do vesnice Namche Bazaar ležící zhruba ve výšce 3500 metrů nad mořem. Vyrážíme a cestou se k nám připojuje smečka psů, která nás doprovází srz několik vesniček. Zatímco ve městech jsme vůči psům dost nedůvěřiví, ve zdejších horách se setkáváme pouze s přítulnými čumáky. Je to příjemná změna.

Ve vesničce Monjo platíme permit, který slouží jako vstupenka do národního parku Sagarmatha. Zaplatili jsme v přepočtu nějakých 600 českých korun na osobu. Opět přecházíme několik lanových mostů, jako zatím nejkrásnější z nich je pro nás ten pod strmým kopcem vedoucím do Namche. Desítky výškových metrů nad rozbouřenou řekou, která protéká údolím.

Stoupání se zdá být dlouhé, kopec do vesnice vede lesem bez výhledů, ale stále jsme ještě ve výšce, kde se tolik nezadýcháme. Před stoupáním nás všichni varovali: "je to strašně vyčerpávající kopec, musíte vstát brzy ráno a vyhradit si na něj dost času". No, tak hrozné to nebylo, těžší kopce nás ještě čekají. :) Namche Bazaar je poměrně velká vesnice, kde si můžeme vybrat z desítek hotelů a různých domečků, kde se dá přespat. Ceny jídel jsou vyšší a ani ubytování už není zadarmo. Platíme zhruba 200 českých korun na noc za pokoj.

Před západem slunce se ještě jdeme podívat dál, k vesničce Khumjung, o 300 metrů výš. Naskýtá se nám krásný výhled na Namche. Za pár minut se ale halí celý do mraků. Změna počasí tady probíhá opravdu rychle a my klesáme dolů za vytrvalého deště. I přesto, že celý den pořádně nevysvitlo slunce, jsem pěkně spálená - poučení pro příště. Ve vesničce Khumjung se nachází škola postavená Sirem Edmundem Hillarym. My jsme ji bohužel nestihli navštívit, jelikož jsme v Namche již další den nezůstávali. Je běžné si tady dát jeden den aklimatizační pauzu a během ní si vyjít pár set výškových metrů výš, ať už do vesničky Khumjung nebo jen na vyhlídku. My jsme přecenili své síly, na vyhlídku vyšli ten samý den a druhý den pokračovali dál.

3. den (7. 5. 2022)
Namche Bazaar → Pangboche (13,6 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Vstáváme v 5:15, venku pochmurno a mlha. Jdeme snídat a zapodíváme se s paní domácí. Narodila se v Lukle (je tam tedy zřejmě porodnice, což je fajn, protože z toho letu by člověk asi předčasně porodil :D ), přes sezónu je v Namche a na zimu létá, stejně jako spoustu dalších lidí, do Káthmándú. Když se ptáme, kde se jí líbí víc, odpověď je jasná: v horách. Máme v plánu dojít až do Pangboche, ale po cestě si říkáme, že nemá cenu chvátat. Kam dojdem, tam dojdem. Na začátku se rozdělujeme. Vláďa stoupá nahoru na vyhlídku, kde jsme byli včera a pokračuje přes vyhlídkové místo, odkud je vidět Everest (na mapě jako Everest view point).

Já jdu jinou cestou, nechce se mi stoupat ten aklimatizační krpál znovu. Sluníčko totiž za tu dobu co jsme snídali vysvitlo a je pořádné horko. Cesta do 4 km vzdálené vesničky, kde se máme setkat, vede příjemně po vrstevnici a předemnou se odhalí v celé své kráse šestitisícovka Lobuche.

Po hodině a půl přicházím do vesničky, kde se cesty spojují a čekám ještě asi čtvrt hodiny na Vláďu. Toho výhledy, které měl po cestě, moc neohromily, z toho soudím, že moje varianta byla lepší. Z vesničky Sanasa už jdeme společně. Klesáme dolů k řece Dudh Koshi a dáme si jídlo. Mezitím si čistím svůj foťák a zjišťuji, že nejde zapnout. Čím to? Zkoumám příčinu, vyndám baterku a nestačím se divit. Mravenci. Mravenci a jejich larvy. Hned mi došlo, odkud ty potvory jsou. Před Nepálem jsme navštívili Thajsko, kde se v jednom ubytování zabydlelo hrozně moc oranžových pidi mravenců. Po pár dnech nám vylézali i z notebooků a my s nima ten souboj dost prohrávali. Nevšimla jsem si ale, že by mi vlezli do foťáku. No nic, mravenci si udělali výlet do Nepálu a mě čekalo skoro hodinové vybírání larev ze zdířky na baterku. Povedlo se mi to.

Čekal nás dlouhý výstup. 2 a půl kilometru a 500 metrů převýšení do Tengboche, ležícího ve výšce 3850 m.n.m. Výška už byla znát. Cestu lemovaly odkvetlé rododenrony (v dubnu to musí být nádherná podívaná).

Začalo malinko poprchávat. Řekli jsme si, že dojdeme alespoň do Deboche, které leží pouze kilometr od Tengboche a stoupání téměř žádné. Když jsme se ocitli v Deboche, usoudili jsme, že do Pangboche už to je jen kousek, tak to zvládneme. Zvládli jsme to, ale začal pěkný slejvák. Dorazili jsme úplně promočení (byla jsem líná vyndavat si pláštěnku).

Tím ale den neskončil. Jelikož jsme ve výšce bezmála 4000 m.n.m., musíme se jít aklimatizovat. Dáme si rychle česnečku a vyrazíme na kopec. Se západem slunce pozorujeme mihotající se světýlka a těšíme se na to, co nám přinese zítřek. Jsme pěkně unavení. Je potřeba malinko zvolnit.

4. den (8. 5. 2022)
Pangboche → Ama Dablam basecamp a zpět (9,6 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Dnes nastal konečně aklimatizační den. Spát budeme na stejném místě jako včera. V ubytování jsme sami. Jen my a paní, co nám vaří večeři a stará se, aby nám bylo teplo - přikládá jačí trus do kamen. Když jsme v Pangboche, nabízí se vystoupat nahoru do basecampu šestitisícové hory Ama Dablam. Ještě jsme jí neviděli, schovává se nám v mracích. Doufáme tedy v pěkné počasí. To ale nějak nepřichází. Basecamp se nachází ve výšce 4550 m.n.m., Ama Dablam měří 6814 metrů. Na fotkách vypadá moc hezky, člověk si ji může alespoň představovat. Po chvilce stoupání potkáváme starší pár, který má dnes stejný plán. Toto setkání mi opět vnukne myšlenku, jako už nesčetněkrát, že věk je jen pouhopoouhé číslo. I když je pánovi zhruba kolem 70 let, peláší nahoru bez známek únavy, zatímco já se musím hodně přemáhat. Snažím se v sobě najít ztracenou energii a zhruba v polovině cesty se od nich odpojujeme. Stoupáme rychleji. Kolem nás je stále mlha. Po chvíli potkáváme dalšího člověka, který ale sestupuje dolů. Jmenuje se Sanna a je původem z Finska. Momentálně ale žije v Chamonix a na horu Ama Dablam podnikla 3 dny zpátky se svým parťákem úspěšný výstup. Před tím zvládla vylézt na Island Peak, minulý rok se pokusila o výstup na Everest a ten samý rok stála na vrcholu Manáslu. Chvilku si povídáme a bereme si na ní kontakt. Až jednou polezeme na Mont Blanc…

Mračna klesají dolů, místo aby stoupaly nahoru a my se pomalu smiřujeme s tím, že dneska horu neuvidíme. Zadýchaní stojíme po 4 hodinách chůze v base campu. Před námi se odhaluje stanové městečko plné žlutých stanů, krásně kontrastujících s šedou mlhou. Docela to tu žije - horolezci čekají na lepší počasí.

Dáváme si svačinu, počasí se zhoršuje. Cestou dolů nás začíná bolet hlava a bolí nás až do večera.

5. den (9. 5. 2022)
Pangboche → Dingboche (6,8 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Dnes jdeme od rána střídavě v mracích a sluníčku. Dingboche leží ve výšce 4350 m.n.m., dodržujeme tedy pravidlo denního stoupání o maximálně 500 výškových metrů. Po pravé straně se nám na chvíli ukazuje špička Ama Dablam. Překročili jsme hranici kde rostly stromy a procházíme písečnou planinou s keři. Kdo by čekal písek v Himalájích? Já ne.

Bohužel nás ale začíná opět bolet hlava, takže hned jak dorazíme do vesničky, padáme únavou do postele. Odpoledne se probouzíme a donutíme se pro aklimatizační výstup nad vesnici ke krásné stúpě. Jde to hodně těžko a ani jednomu z nás není dobře. Když přicházíme večer do společné místnosti, objednáváme si jídlo a po několika minutách nám pán nese na podnose nějaké ruličky. Z dálky to vypadá jako velké jarní závitky. Mňam. Když ale přijde blíž, ukáže se, že jsou to pouze srolované ručníčky. Podává nám tác a ukazuje na obličej. Říkám si, že už je asi vidět, jak jsme na tom špatně a beru si horký ručník. Voní krásně zázvorem. Pokládám si ho na čelo jako obklad. Na bolest hlavy by se sice hodil více asi studený ručník, ale ten zázvor zase tak hezky voní... Po chvíli otevírám oči a pán stále stojí předemnou a kouká na mě. Pak se začne smát a vysvětluje nám, že si ručníkem máme omýt ruce i obličej před večeří, běžně se to tak tady dělá. Smějeme se taky, foux pass v horách jsem nečekala. Asi už je tu fakt málo kyslíku.

6. den (10. 5. 2022)
Dingboche (4350 m.n.m.)

Ráno jsem se vzbudila s šílenou bolestí hlavy. Vzala jsem si prášek na bolest, ale moc nezabíral. Reálně jsem přemýšlela nad tím, že asi budu muset klesat níž, dokud se to nezlepší. Snídani jsem nedojedla, bylo mi špatně i od žaludku. No jasná výškovka. Když jsem se podívala na sebe do zrcadla, připomnělo mi to Kolumbii, kde jsme byli před rokem, taky na treku ve 4000 m.n.m. Byla jsem opuchlá, obličej nateklý, oči malinké. Osobně jsem si dala přezdívku "Mongolský pastevec". Stejně jsem vypadala i teď. Překonat tuhle magickou hranici nebude asi jen tak. Šli jsme se dnes tedy jen projít po vesničce, venku krásně svítilo sluníčko a my spatřili majestátní Ama Dablam tyčící se nad vesnicí.

Zašli jsme do místní kavárny, kde jsme si dali zeleninový burger. Zní to zvláštně, co? Dali jsme si v kavárně ve 4000 m.n.m. burger. No nic, jdeme zpátky s nacpanými břuchy a svalíme se do postele. Spíme až skoro do večera a mě už je líp. Tělo se zřejmě potřebovalo pořádně najíst a dohnat spánek... tak jsem mu to dopřála, co taky jiného. Doufala jsem jen, že už mi další den bude líp a vyrazíme dál.

7. den (11. 5. 2022)
Dingboche → Chukhung (4,5 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Ráno se probouzíme do slunečného dne.

Hlava nebolí, jasná zpráva - pokračujeme vzhůru. Kráčíme do vesničky Chukhung, ležící ve výšce 4700 m.n.m. Celou cestu nás doprovází výhled na horu Ama Dablam a v dálce se ukazuje i stěna Baruntse a Island Peak, na který lidé stoupají v rámci aklimatizace pro další výstupy, nebo si tím jen zpestří trek. Není to ale jen tak, je potřeba mít horolezecké vybavení a povolení + guida.

Za dvě hodiny jsme v Chukhungu. Nalevo od Island Peaku se nám odhaluje výhled na osmitisícovku Lhotse. Nádhera. Ubytováváme se v pěkné lodži a potkáváme znovu postarší pár, který byl s námi na cestě do basecampu Ama Dablam. Odpoledne se rozhodneme vystoupat o dalších 200 metrů výškových výš - aklimatizačně. Kdyby se nezhoršilo počasí a nezahalila nás hustá mlha, došli bychom až do basecampu Island Peaku. Co se týče vesničky Chukhung, není hojně v rámci tohoto treku navštěvovaná. Z Dingboche většina lidí pokračuje do Lobuche - nemusí přecházet pětitisícové sedlo Kongma La. My jsme si ale řekli, že poctivě projdeme všechny 3 sedla. Na to se musíme ale ještě dostatečně aklimatizovat.

8. den (12. 5. 2022)
Chukhung → Chukhung Ri a zpět (5,3 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Brzy ráno vyrážíme na vrchol Chukhung Ri, tyčící se nad vesnicí. Čeká nás stoupání 770 metrů nahorů, což už je v této výšce znát. Musíme se ale dostat nad 5 tisíc, abychom zvládli s plnými batohy projít sedlo ve zhruba stejné nadmořské výšce, které nás čeká další den. Po tomto výstupu už bychom ho měli zvládnout přejít. Na mapě to vypadá jako kousek, když vrchol vidíme nad námi, vypadá to jako kousek, ale já si připadám jako ve zpomaleném filmu. Pět kroků, nádech a výdech... no, je to na dlouho a největší nápor není na nohy, ale na hlavu - aby to nevzdala. Postupně přicházím na to, že to, co zvládne tělo hodněkrát určuje právě hlava. Když se zaseknu a nechci, tak ani to tělo neposlouchá. Občas je to celkem dřina. Cestou nahoru se nám ale otevírá výhled na stěnu Baruntse a Lhotse.

Když se několikrát zastavuji, můžu předstírat, že to je kvůli výhledům, ne kvůli tomu, že se mi nahoru strašně nechce. Nicméně - jsme v sedle. Teď nás čeká ještě zhruba 200 metrů výškových po hřebínku. Začíná se ale zatahovat a trochu mrholit. Na hřebínku ztrácíme cestu a dostáváme se do nepříjemného traverzu plného suti a kamenů.

Nad námi spatřujeme mužíky a jdeme zpět, budeme se orientovat podle nich. Cesta vede z druhé strany a my za ošklivého počasí stoupáme. Potkáváme dalšího horala, který to ale obrací - je mu špatně od žaludku. Já to zhruba 50 výškových metrů před vrcholem obracím také. Počasí se zhoršuje a začíná sněžit. Vysoko už jsem dost, to by mi mohlo stačit. Kdyby bylo slunečné počasí, byl by z vrcholu výhled na několik osmitisícovek - to musí být nádhera a zasloužená odměna.

Klesáme již v mlze a střídavém sněžení. Dole si dáváme po 8 dnech horkou sprchu! To je naše odměna místo výhledů. Další den nás čeká těžký a dlouhý přechod sedla Kongma La, objednáváme snídani a svačinu na další den a jdeme brzy spát.

9. den (13. 5. 2022)
Chukhung → Lobuche (10,1 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

V minulých dnech jsem psala o postarším páru, který jsme potkali. V Chukhungu jsme se s nimi dali opět do řeči. Pán šel včera stejný přechod, který nás čeká dnes a paní šla s guidem spodní cestou - tedy zpět do Dingboche a odtud do Lobuche, jelikož je to jednodušší trasa. Když to dá ten pán, my musíme taky! Víme ještě o jednom páru z USA, který se chystá dnes jít v našich stopách, vyrážíme totiž jako první... tak v tom třeba nebudeme sami, nikdo jiný se tento den do sedla nechystá. Moc moc doufáme v pěkné počasí. Jenže... víte, co je dnes za den? Pátek třináctého. Nám to došlo až na konci dne. Nejsme pověrčiví, ale... Přechod Kongma La Pass, ležícího ve výšce 5536 m.n.m. měl být náročný z několika důvodů: 1) velké převýšení, 2) nepřehledný ledovcový splaz před Lobuche, často se měnící cesty, 3) hrozící odpolední bouřky v době, kdy je člověk na ledovci. S těmito informacemi jsme vyráželi. K svačině jsme dostali vajíčko, tibetský chléb, snikersku a mangové pitíčko. Počáteční 4 kilometry mírným stoupáním, prudký výšvih k jezerům (ale dost pomalý), další kopec, horizont a sedlo. Takto bych ve zkratce popsala cestu ke Kongma La. Střídavě jsme šli opět v mlze, chvílemi vysvitlo slunce. Spatřili jsme za námi americký pár, nejsme sami.

Poslední stoupání k sedlu bylo opět dost o psychice. Byl to jakýsi kamenný sráz a kolem nás se ozývaly zvuky padající suti. Chtělo to tedy rychlý výstup, žádné zdržování a mě se několikrát z té výšky a shonu zvedl žaludek. Lezli jsme po skále plné kamení a spatřili vrchol a motlitební vlaječky. Opět krásný pocit.

Když jsme se otočili, uviděli jsme, co nás čeká.

Sestup po kamenech dolů, stoupání k ledovci, ledovec a několik viditelných cest skrz něj a vesnici. Zdálo se to sakra daleko.

Po zhruba hodině dorazíme k ledovcovému valu, zase nahoru. Dochází nám voda a to jsme každý nesl 3 litry. Jídlo už také nemáme. Rozhlížíme se po cestách, které jsme ze sedla viděli, ale nikde nic. Paní nám předchozí den vyprávěla o tom, že se tam několik lidí ztratilo a cesta jim nakonec trvala 12 hodin, místo osmi. 4 hodiny bloudění po ledovci, to nechceš. Nejdřív jsme tomu nevěřili, vždyť to šlo před námi několik lidí... postupně ale začínáme pochybovat. Jedna cestička vede doprava, druhá doleva, třetí končí v jezeře... mužíčci jsou všude kolem nás, ale žádný neznačí smysluplnou cestu. Korunu tomu dodává velká cedule s šipkou na ledovcovém valu. Ukazuje rovně - tou nejhorší možnou cestou. Několik dlouhých minut se rozmýšlíme, kudy tedy půjdeme. Na druhé straně ledovce spatříme vlajku. Známe tedy alespoň směr!

Tak kudy? Vláďa navrhuje doprava, já doleva. Jdeme tedy doprava. Terén je šílený, suť se s námi propadá, kloužeme, suneme se, led stále pracuje, odlamuje se spolu s kameny a padá do jezírek bůhví jak hlubokých. Připadá mi, že stojím na jedné velké tající zmrzlině. Občas zahlédneme mužíka z kamení a jdeme podle něj, následně se cesta zase ztratí... takhle pokračujeme několik minut. Nejsme zatím ani ve čtvrtce. Začínám mít hlad a vyschlo mi v krku. Klesáme dolů nestabilními suťovými, když se ocitáme na hřebeni z kamení, pod námi jezírko a vedle nás masa tajícího ledu. Stojím na velkém kameni a cítím, jak se pohnul... směrem dolů. Představa, že skončím s celým velkým kamenem a možná i srázem v ledovcovém jezeře... brr. Utíkám rychle nahoru a odmítám jít touto cestou. To nemůže být ta správná. Škrábu se nahoru po suti, je mi špatně z hladu a mám strach. Už jsme na cestě 9 hodin, co když začně bouřka? Na druhé straně ledovce spatříme lidi, jak nás pozorují. Máváme na ně, ať nám poradí směr. Nad námi létá vrtulník. Všichni jenom koukají. Zanedlouho spatříme na levé straně, kudy jsem chtěla jít já, Nepálce, který na nás mává a ukazuje, ať jdeme zpátky nahoru, tam, kde jsme začali. Po dalších nekonečných minutách jsme zase u značky ukazující nesprávný směr. Nepálec přichází a já mám zase slzy v očích. Jsem tak ráda, že tu nejsme sami. Nepálec povídá: "Viděl jsem, jak jste vylezli nahoru a dali se doprava. Tušil jsem problém, tak jsem šel za vámi." V rychlosti se ještě seběhne podívat, jestli někdo nejde ze sedla dolů a ukazuje nám cestu na druhou stranu. Ta je o poznání jednodušší. Jsme mu neskonale vděční. Správná cesta je lemována barevnými vlaječkami, které jsme zeshora neměli šanci vidět. Po 11 hodinách cesty jsme v Lobuche, absolutně vyčerpaní. Z restaurace vychází pán, který to šel den před námi, jak jsem již psala výše. Sdělujeme si pocity a vzájemně se ubezpečujeme, že tohle bylo to nejtěžší ze 3 sedel, už to bude jen lepší. On měl s sebou 3 guidy a 2 z nich nevěděli kudy přes ledovec, stejně jako my. Cesty se tu mění hodně rychle. Ubytováváme se a potkáváme americký pár. S Ashley si notujeme. Sama měla strach, nevěděla, kudy se vydat. Už se viděla jak si rozdělává spaní před ledovcem. Narozdíl od nás se ale vydali správným směrem. Když spatřili nás (my je ne), měla slzy v očích. I teď se jí při rozhovoru zalesknou a mě taky. Byl to hodně silný zážitek. Večer si uvědomujeme, co je dnes za datum. Padáme vyčerpáním do postele.

10. den (14. 5. 2022)
Lobuche → Gorak Shep (4,6 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Ashley s přítelem si dávají dnes pauzu, my nakonec po dlouhém přemýšlení vyrážíme do Gorak Shepu. Další den je v plánu návštěva Everest base campu a Gorak Shep bude jako výchozí bod ideální. Navíc, když vyrazíme již dnes výš, budeme moct ráno vyrážet brzy a jelikož většina lidí půjde z Lobuche, je vysoká pravděpodobnost, že tam budeme skoro sami. V Gorak Shepu není moc velká ubytovací kapacita, takže doufáme, že bude místo. Navíc nás čeká noc v zatím nejvyšší nadmořské výšce - 5150 m.n.m. Je to výzva. Víte čeho jsme se ale báli nejvíce? Cesta do Gorak Shepu vede opět přes ledovec. Prý už ale lépe značený. Cestou nahoru potkáváme mraky lidí, vracejících se z basecampu. Na této trase a hlavně v Lobuche je hodně živo. Hodně lidí jde přes Lobuche nahoru do EBC a pak zase zpátky. Jsem ještě vyčerpaná z předchozího dne, jdu dost pomalu. Ledovec značený sice není, ale cesta je prochozená, navíc stále někoho potkáváme, tudíž se můžeme dobře orientovat.

Občas se k nám připojí pes - ten vždy zná cestu - a provede nás. Zhruba po 3 hodinách jsme v Gorak Shepu, jdeme hledat místo, kde se ubytujeme. Gorak Shep je hodně malá vesnice a přesto, že je blízko ledovce, nepotkáváme žádnou tekoucí vodu. Ani na umytí rukou nebo spláchnutí (zalití) tureckého záchoda.

Dalším důvodem, proč většina lidí spí v Lobuche a ne v Gorak Shepu je právě absence vody, dražší ubytování a celkový nekomfort (ale co, jsme v horách, dokonce v pěti tisících)... je to tu prostě dost špinavé. Ubytování si vybereme až napotřetí. V prvním nám nabízí jakousi sklepní kobku. Vlhko, smrad, žádná okna a pavouci. Jen jedna postel v rohu u vlhké zdi... Druhé ubytování už je lepší, ale po kontrole záchodů se mi zvedá žaludek, jdeme tedy do posledního a tam už se rozhodneme zůstat. Jmenuje se Buddha lodge. To, že spíme takhle vysoko má jednu velkou nevýhodu - špatně se spí. Vypadá to nějak takhle: Usínáš. Snažíš se zpomalit dech. Daří se ti to a usneš. Po několika minutách se vzbudíš a lapáš po dechu. Zase zpomaluješ dech, usínáš. Tlačí tě záda, chceš se otočit, ale strašně se zadýcháš, musíš si sednout. Zpomaluješ dech, usínáš... a takhle pořád dokola. Nebyla jsem jediná, kdo nemohl spát, bylo to slyšet z vedlejších pokojů, ale já jsem si vzala špunty do uší! Ha!

11. den (15. 5. 2022)
Gorak Shep → Everest base camp → Lobuche (11 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Spali jsme dohromady asi tak 3 hodiny a ráno není jednoduché se vykopat do zimy. Vyrážíme až v 7, jelikož jsme dlouho čekali na snídani. Funguje to většinou tak, že si jí sice objednáte na 6 ráno, ale když tam pět minut před šestou přijdete, začnou ji teprve připravovat. Venku to ale bylo magické. Mlha by se dala krájet, do toho stáda jaků, majících na krku zvony, jejichž cinkot se rozléhá všude kolem.

Cesta vede víceméně po hřebínku a po chvíli se mezi mraky před námi objevuje základní tábor. Spousta žlutých a oranžových stanů a nad nimi i pod nimi krásný živý ledovec. Ačkoli dost lidí považuje tuto část treku za nejméně zajímavou (stále nevím proč), nám to učarovalo.

Zanedlouho jsme stanuli u slavného kamene, u kterého se všichni fotí. "EVEREST BASE CAMP 5364 m.n.m."

Nevíme, zda se to smí, nebo nesmí, žádnou ceduli nevidíme, jdeme tedy trochu dál... a pak zase trochu dál. Nakonec procházíme celým základním táborem, zdravíme se s horolezci a obdivujeme, jak tady žijí. Kamenité podloží, že by to moje karimatka nepřežila. Sledujeme dění a hlavně začátek trasy na ledovec Khumbu a malé človíčky lezoucí nahoru. Ledovec hodně taje, tvoří krásné meandrující říčky tekoucí základním táborem. Krása v nevyhnutelném. Jsme tu už dvě hodiny, je čas jít zpět.

U kamene potkáváme skupiny lidí a když pohlédneme na hřebínek, ze kterého jsme přišli, nestačíme se divit. Davy turistů hrnoucích se nahoru tvořících pohybující se dlouhatánskou housenku. Udělali jsme moc dobře, že jsme vyráželi z Gorak Shepu. Teď už jen zbývá vzít si zbytek věcí, co jsme nechali ve vesnici a pokračovat dál známou cestou do Lobuche, kde budeme dnes spát. Byl to dlouhý, ale krásný den.

12. den (16. 5. 2022)
Lobuche → Dzonghla (6,3 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Dnes nás čeká tříhodinová procházka a mírné klesání do Dzonghly. Na této cestě už zase nikoho nepotkáváme, jelikož většina lidí vyrazila stejnou cestou zpět do Lukly. Cesta vede po vrstevnici traverzem po rozkvetlé louce, užívám si to. Dzonghla je položená na vyvíšenině obklopená šestitisícovou horou Cholatse. Do vesnice dorazíme ještě před polednem, což značí dlouhý den téměř nic nedělání. Venku se zatahuje a začíná pršet. Pokračovat dál bychom sice mohli, ale na přechod pětitisícového sedla Cho La opět po ledovci si radši necháme celý den a vyrazíme brzy ráno. Pod vesničkou protéká říčka, večer tedy (jako každý den) filtrujeme vodu při západu slunce. V lodži potkáváme Čechy - jediné po celý čas treku. Dokonce i ze stejného města, náhoda. Jdou opačným směrem, získáváme informace o stavu ledovce a průchodu sedla. Trochu jsme se báli, zda nebudeme potřebovat alespoň nesmeky, jelikož splaz je ve sklonu a mohlo by to klouzat. Ujišťují nás, že netřeba.

13. den (17. 5. 2022)
Dzonghla → Dragnak přes Cho La Pass (8,6 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Ještě před zahájením cesty jsme si zkontrolovali, zda dnes není pátek třináctého. :D Je to dobré, můžeme vyrazit. Cesta přes sedlo Cho La bývala kdysi náročnější, než je teď (kdysi znamená možná i rok dva zpátky). Trasa se změnila a jde se víc vpravo a více přes ledovec. Není to tak technicky náročné a momentálně jsme nepotřebovali mačky ani nesmeky (ani lano). Vzbudili jsme se do neprostupné mlhy, sbalili se a začali stoupat. Mírným stoupáním jsme došli před kamenný svah, přes který jsme se vydrápali nahoru až k ledovci Ngozumpa. Vzduch je studený a když dýchám pusou, není to nic moc. Dost lidí tady trpí tzv. Khumbu couch, tedy kašlem ze studeného suchého vzduchu. Nandavám si tedy nákrčník, v tom zase ale dýchat skoro nejde, tak to různě střídám. Musím zaklepat, že u mě se zatím kašel nekonal. Vláďa je na tom hůř, docela kašle.

Ledovec je plný menších trhlin, půlka lidí má na sobě nesmeky. Nikoho ale s lanem nepotkáváme, kdežto v pantoflích ano. Cesta je pohodlně vyšlapaná až k sedlu, trhliny jsou snadno rozeznatelné.

Nečekali jsme to, ale po třech hodinách jsme v sedle! Nebylo to tak náročné, jak jsme čekali. Dáváme svačinu a připravujeme se na dlouhé klesání do vesničky Dragnak.

Druhá strana svahu je strmá, pokrytá sněhem, naštěstí jsou tam ale natažená ocelová lana. Zapojujeme i ruce a je to příjemná změna. Nazvala bych to takovou áčkovou ferratou.

Tenhle den mě baví. Cestou dolů jsme měli slunce nad hlavou. Vesničkou protéká potok a není nic lepšího, než si svlažit nohy po náročném dni. Dneska se to povedlo.

14. den (18. 5. 2022)
Dragnak → Gokyo (3,6 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Z vesničky Dragnak vede cestička do Gokya opět přes ledovec. Je to defacto pohyblivý štěrk s jezery, led se láme, ledovec se hýbe. Chvilku hledáme nástup a připomíná nám to náš pátek třináctého. Po chvíli spatřím vlaječky a šipky, můžeme pokračovat. Tentokrát jdeme podle mě. Je to technicky náročnější přechod, než předchozí na Cho La, skrz měnivý terén cesty mizí a zase se objevují, kolem padá kamení a sune se štěrk.

Pelášíme, ať jsme odsud brzy pryč, vyvolává to v nás nepříjemné vzpomínky, hlavně už se nechceme ztratit. Naštěstí před námi potkáváme skupinku lidí, co jde opačným směrem a víme, kudy přibližně jít. Když už se dostáváme ke koncovému valu z písku, uvidíme natažené lano a malou cestičku. Musíme se po laně vytáhnout nahoru, val je hodně strmý. Absolutně nechápu, jak to můžou zvládat nosiči v botaskách. Vše je zapomenuto, když spatříme vesnici u krásného tyrkysového jezera.

Tady se nám bude líbit. Nad vesnicí se vyjímá vrchol Gokyo Ri, kam máme v plánu vystoupat další den.

Ubytujeme se v pokoji s výhledem na jezero a ještě se jdeme odpoledne projít. Jezer je tu několik a podél nich se dá dojít až do basecampu osmitisícovky Cho Oyu, kterou jsme párkrát v mracích zahlédli.

15. den (19. 5. 2022)
Gokyo → Gokyo Ri → Gokyo (3,6 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Vrchol Gokyo Ri se zdá být blízko, člověk by kamenem dohodil. Po hodině stoupání se mylně domnívám, že už ho vidím a říkám, si, že to přeci jen tak hrozné nebylo. Pak se kouknu na mapu. Opravdu jsem ušla jen 400 metrů? Od poloviny stoupání začínáme potkávat lidi, kteří jdou již dolů. My jsme na vrchol vyráželi až v 7 ráno, úplně poslední. Většina lidí si chytře přivstali a stoupali už za východu slunce. Tedy kolem páté hodiny ranní.

Po třech hodinách už jsem si jistá, že vidím vrchol, ze kterého má být vidět několik osmitisícovek: Everest, Cho Oyu, Makalu a Lhotse. Kdybychom vstávali dřív, určitě bychom je viděli. Momentálně se ale začíná zatahovat a vypadá to, že se blíží sněhová vánice. Na vrcholu se tedy dlouho nezdržíme. Když už nemáme výhled na horské velikány, pod námi se rozprostírá krásné tyrkysové jezero.

Po několika minutách peláším dolů, začíná sněžit. Sestup mi zabírá nějakých 40 minut, sněží čím dál víc. Musím říct, že jsme přeci jen měli štěstí. Přijít o čtvrt hodiny dýl, neměli bychom výhled ani na to jezero.

16. den (20. 5. 2022)
Gokyo → Lungdhen (11,3 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Dnes nás čeká přechod posledního pětitisícového sedla, a to Renja pass. Měl by to být přechod ze všech nejjednodušší. Nepodceňujeme přípravu, chystáme si svačinu a vyrážíme brzy ráno. Paní nás přesvědčovala o tom, že dneska bude opravdu hezky.

Vyrážíme a kolem vesničky opravdu hezky je, jak ale začínáme stoupat, začíná mrholit. Mrak se drží nad sedlem a ne a ne se ho pustit. Nad vesničkou je pořád opravdu krásně, paní měla pravdu. :) Do sedla jsou to z vesničky Gokyo 4 kilometry a běžně se to chodí 4 hodiny. Kilometr za hodinu není nijak závratné tempo, ale ono to s krosnou na zádech v téměř pěti tisících moc rychleji nejde. Před námi zahlédneme skupinku, která má stejný směr. Jsou to Izraelci, se kterými se již od začátku střídavě potkáváme. Jdeme pomalu vzhůru a začíná sněžit.

Dáváme pláštěnky na batoh a vyhlížíme sedlo. Zase na dosah, ale výstup trvá nekonečně dlouho. Očekávala jsem jednoduchý výstup, ale kdybych měla porovnat sedla Kongma La, Cho La a Renjo La, bylo by Renjo La na druhém místě za Kongma La vzhledem k výšce a obtížnosti. Je to ale čistě subjektivní. Skupinka před námi již vystoupala do sedla a ozývají se radostné výkřiky. My na ně koukáme zesdola a chce se nám brečet :D Pevně doufáme, že nezačne sněžit víc, už teď skála celkem klouže. Za několik desítek minut už se také smějeme, jsme tu! Oblékám si dvě bundy, poprvé za celou dobu treku, je tu pěkná zima. Ten pocit, že už nás čeká jen klesání, každých sto metrů níž se nám bude lépe dýchat, už ani nevíme jaké to je jít do kopce a každou chvilku nepopadat dech. Těšíme se na to.

Jdeme se kouknout, jak vypadá cesta dolů ze sedla. Uh. Strmý sráz je pokrytý sněhem a ledem a žádná lana nebo řetězy. Tohle bude hodně pomalý a opatrný sestup. Přidržuji se kamenů, chvílemi se posouvám po zadku, docela to klouže. "Naštěstí" nás ale zahalí mlha a já nevidím ten dlouhý sráz podemnou.

Cesta ze sedla na plošinu nám zabrala dost času, navíc začíná hustě sněžit. Zbývá nám ještě 6 km do vesnice, do 2 hodin jsme tam. Trasa už vede příjemně po vrstevnici, žádné kameny, převážně travnatý povrch a je to moc fajn. To, že sněží a přes bílé krystalky skoro nevidím mi moc nevadí. Jsem šťastná, že jsme poslední přechod sedla zvládli bez újmy. Vesnice je na dohled. Přicházíme kolem druhé hodiny odpolední a dáváme si zasloužený oběd spolu s Izraelskou skupinou. Ta se ale po chvíli balí a pokračuje až do vesnice Thame, která je odsud ještě 3 hodiny cesty. My si jí necháme až na další den, nechvátáme. Jsme ve vesničce Lunghden v 4400 m.n.m. Během večera se u kamen bavíme s místními. Jeden Nepálec se s námi dá do řeči a dobrou angličtinou se nás ptá odkud jsme, co máme za sebou a jak nám to dlouho trvalo. Po chvíli z něj vypadne, že vylezl 4x Everest, naposledy před 4 dny a dva dny šel sem. My byli v Everest base campu před 5 dny... Zajímá nás, jak Nepálci, žijící v těchto nadmořských výškách zvládají výstupy na osmitisícovky, resp. zda a kdy se zadýchají, nebo je začne bolet hlava. On osobně pociťuje zhoršení dýchání nad sedmi tisíci. Jeho otec byl na Everestu 14x, je to jejich rodinná tradice (a nejen jejich) a také zdroj obživy. Hlava bolí jen občas. Když mu odpovíme na otázku: "Jaká je nejvyšší hora u vás v zemi?", směje se. Takové nepálské údolí.

17. den (21. 5. 2022)
Lungdhen → Thame (9,5 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Dnes chceme dojít až do Namche Bazaar. Plán se ale mění, když po 9,5 km pohodové chůze přicházíme do vesničky Thame. O pár výškových metrů víc nad vesnicí se nachází monastery, kam se jdeme po obědě podívat. Vlající modlitební praporky, říčka protékající malebnou vesnicí, všudypřítomný klid a vůně borovic. Takhle by se dala popsat Thame. Jestli jsem si nějakou vesnici po cestě zamilovala, tak tuhle.

Celkově jsme si mysleli, že nás cesta z Gokya zpátky do Namche ničím neohromí. Budeme jen klesat a tešit se níž. Opak je ale pravdou! Oblast je krásná, malebná, plná neturistických vesniček. Zůstáváme dnes v Thame, tady není kam chvátat. Odpoledne jsme jen seděli u monastery a vštřebávali tu krásu.

Večer se bavíme s majitelem domku, ve kterém spíme. Byl na Everestu 10x, absolvoval úspěšné expedice i na jiné osmitisícovky, jako většina lidí z etnika Šerpů, které ve vesnici potkáváme. Vypráví nám, jak mu v roce 2015 mohutné zemětřesení zničilo dům, stejně jako většině lidem v okolí a musel postavit nový. Využil na to kovovou konstrukci, teď už se prý žádného zemětřesení bát nemusí. Je mu 48 a už ho hory nelákají. "Člověk musí vědět, kdy přestat", řekl nám. Jeho žena nám vaří vynikající večeři a my jdeme spát.

18. den (22. 5. 2022)
Thame → Phakding (19,5 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Blížíme se k cíli. Z Thame vyrážíme brzy ráno a vzhledem k pohodové cestě se nám jde moc dobře.

Zanedlouho se před námi ukáže Namche Bazaar. Přicházíme z druhé strany než jsme začínali. Kocháme se tedy pohledem zase z druhé strany.

Od teď už půjdeme stejnou cestou, jako jsme šli nahoru. Značně se oteplilo a pěkně se potíme, naštěstí ale hlavně klesáme. Všímáme si věcí, které jsme cestou nahoru trochu přehlíželi. Například zahrádek ve vesničkách. Pěstují se tu hlavně brambory, květák a všechna možná zelenina, kterou nedokážu pojmenovat já, ani strýček Google. Vypadá to třeba jako tykev, voní to jako kari a chutná to jako chilli paprička. Klesáme stále dolů a rozhodneme se dnes dojít až do Phakdingu, odkud jsme druhý den vyráželi vzhůru.

Ubytováváme se ale jinde, na začátku vesnice. Dnes se nám podařilo sklesat 2000 výškových metrů a mám takový pocit, že mě budou v noci bolet kolena. Naštěstí nás už čeká jen 7 km do Lukly. Ještě večer kupujeme letenky, na pozítří.

19. den (23. 5. 2022)
Phakding → Lukla (7,3 km)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Dnes už nám zbývá dojít jen do Lukly. Nechvátáme. Zjišťujeme, že část cesty se dá jít i po druhém břehu a člověk se nemusí brodit ve vyšlapaných jačích lejnech na cestě :) Docela mě překvapí, že cesta vede do kopce, očekávala jsem klesání. No nic, to už zvládnu. Příjemné je, že už se nezadýcháváme, dává nám ale zabrat vedro. Sluníčko pálí, vzduch je nehybný. Když přicházíme do Lukly, zrovna se dává letadélko k odletu, zase se objeví známé sevření žaludku. Tak zítra. To zvládneme. Když se ubytujeme u letiště, dozvíme se ale ještě jednu důležitou informaci. Letenky sice máme koupené, ale je nutné zajít ještě dnes do kanceláře, která se nachází zhruba 500 metrů od letiště a nechat si letenky potvrdit. Kancelář společnosti Tara Air má ale otevřeno jen od 3 do 4 odpoledne, občas i od dvou. No, ještě že jsme přišli včas, tohle jsem nevěděla. Ve 3 hodiny stojíme v kanceláři, říkáme čtyřem úředníkům, že zítra letíme v tolik a tolik. Oni jenom kývnou a to je vše. Co nějaké papírové letenky, dostaneme? Ne, až zítra na letišti. Tohle jsem moc nepochopila. Nevíme, zda zítra ráno odletíme, jelikož se má horšit počasí. Počítáme ale s tím a moc se nestresujeme. Do Káthmándú nutně nechvátáme.

Jsme neskutečně rádi, že jsme to zvládli! Dohromady jsme nachodili asi 160 kilometrů, zahltili foťáky nádhernými scenériemi, párkrát potrápili žaludky a nohám jsme dali zabrat asi nejvíc v životě. Budeme na tuhle cestu dlouho vzpomínat, Jsme pyšní, že jsme se odhodlali a zažili to, co jsme dlouho chtěli zažít.

P.S.: let z Lukly je v samostatném příspěvku, jelikož byl nezapomenutelný.