Mardi Himal - trek v podhůří Annapuren

Do městečka Pokhara jedeme hlavně z toho důvodu, že chceme vidět Annapurnu a tohle městečko u krásného jezera je ideálním výchozím bodem. Rozhodujeme se mezi profláklým Annapurna Base Camp trekem a Mardi Himal. Mardi Himal trek je jeden z nejmladších treků v Nepálu a není tolik chozený, navíc vrcholová část vede po krásném hřebínku, což nás nadchne. Láká nás zase trochu jiná perspektiva. Je tedy rozhodnuto. Nejvyšší bod se nachází kolem 4500 metrů nad mořem, což pro nás bude i zajímavá aklimatizační zkouška. Jsme zvědaví, zda se nám bude dýchat lépe, když jsme pár týdnů zpět byli ještě o 1000 metrů výš.

1. den (16. 6. 2022)

Z Pokhary do počátečního bodu treku se musíme dostat místním autobusem. Jdeme na nádraží, které je vzdálené zhruba 4 kilometry a už z dálky na nás volají taxikáři. “No jasně, šli jsme hodinu na autobusový nádraží, abychom mohli nasednout do taxíku”, říkám si. Smlouvají s námi o ceně a nechápou, že s nimi prostě jet nechceme. Vlezeme do starého autobusu, kde vyhrává hlasitě hudba a jedeme vstříc serpentinám. Nastoupáme s autobusem hodně výškových metrů a zhruba po hodině nám zastavuje ve vesnici Kade, kde začínáme.

Dnes bychom chtěli dojít do vesnice Pothana. Cesta vede stále nahoru a překvapuje nás, že většinou po schodech. Zatím žádné bahno a tráva, ale pouze beton. Ve vesničce jsme poměrně brzy a rozhodneme se jít dál, až do Pittam Deurali. Jelikož už je po sezóně a začíná období dešťů, nikoho z turistů nepotkáváme. Dorazíme na místo a po celém dni mlhy vysvitne sluníčko. Sedíme venku s mátovým čajem a užíváme si dopadající paprsky odpoledního slunce. V Pittam Deurali se ubytujeme v lodžii u staré babičky, která nám dělá k večeři Dal Bhat. Povečeříme s ostatními Nepálci, kteří si přišli navečer zahrát karty. Prý je tu hodně pijavic, musím si vzít dlouhé ponožky, abych jim cestu nahoru mohla včas zatrhnout. Zítra nás čeká 8 km.

2. den (17. 6. 2022)

Tento den by se dal nazvat jako den pijavic, ale nechci předbíhat. Každý nám říká, jak je jich tu plno, no vidíme jich pár na kamenech, zatím nic víc. Po pár kilometrech vlhkým lesem už mi ale začínají lézt na boty a ponožky, tak je sundavám hůlkou. Opatřili jsme si ještě na ubytování sůl, jelikož jinak pijavice sundat neumíme a když na pijavici sůl nasypeme, jednoduše odpadne. Vláďa po chvíli nachází asi 5 pijavic na kalhotech, deroucích se výš a výš. Drží se hlavně v záhybech. Jsou to takové miniaturní nitky. To už mě začíná trochu znepokojovat a pořád se ošívám.

Něco mě šimrá na zádech. Pod batohem. Chci se poškrábat a nahmatám něco slizkého, pohmatem housenku. No okamžitě začínám křičet, protože to nejde dolu. U toho uklouznu a na nohách mám dalších 5 pijavic. No fuj. Stojím v předklonu, nechci si dávat batoh na zem a instruuji Vláďu, ať tam okamžitě nasype sůl a tu bestii krvelačnou odstraní. Sůl funguje, ale pijavice padá do pytlíku se solí, takže Vláďa se leká a půlku soli vysype. Já si potírám ranku desinfekčním ubrouskem a utíkám nahoru, už chci být v bezpečí. Každopádně mám pořád pocit, že po mě něco leze. Nejvíc se bojím toho, že by to zalezlo někam do uší. Nemůžeme si ani sednout do trávy na svačinu..vlastně se ani na chvilku zastavit, protože v tu chvíli na nás nasedne spousta pijavic a vezou se. Přicházíme k místu, kde se chceme ubytovat, do Forrest Campu.

Večeříme vajíčka s rýží. Vláďa se náhle pošimrá ve vousech a z ničeho nic zaječí. Ta bestie mu vypadla už nasátá z vousů. Fuj. Už z toho pěkně teče krev. Ošetřujeme to a doufáme, že už další nenajdeme. Venku je jich ale pořád dost a po krátkém pobytu na trávě jich máme zase na nohou několik. Zato místní paní domácí tady běhá jen v pantoflích bez ponožek a když jí Vláďa ukazuje toho červa nasáklýho jeho krví, pani se mu jen směje. Nechápe, proč z toho tak jančíme. Pijavice nás prý zbaví špatný krve, měli bysme za ně být rádi. Tato informace však s naším odporem k těmto malým slizkým tvorečkům vůbec nehne, takže usínáme s neklidem, že nám v noci prolezou všechny otvory. K mému štěstí jsou tam i pavouci a můry, takže mám o zábavu postaráno.

3. den (18. 6. 2022)

Bála jsem se, že mi bude v noci zima. Naštěstí obavy nebyly na místě, jelikož po pokoji létaly všemožné můry a já musela spát s hlavou pod peřinou. Bylo mi tedy vedro.
Zjistili jsme zajímavou věc. Čím výš jsme, tím míň je pijavic. To nám dodává energii.
Měli jsme v plánu dojít jen do Low Campu, ale jelikož jsme tu moc brzy, rozhodneme se dojít až do High Campu. Bohužel mě trochu brzdí puchýře, které mi začaly hnisat, nic příjemného. Desinfikuji o sto šest. Po cestě nás provázejí mraky a jdeme celý den v mlze. Dva kilometry před High Campem nám začíná pršet. Jelikož už teď se brodíme v bahně, necháváme si zbytek na zítra. Leje jako z konve a ještě víc. Končíme kousek nad Mid Campem, dáváme si horký čaj, nasáváme teplo z kamen a pozorujeme provazy deště.

4. den (19. 6. 2022)

Jelikož to máme do High Campu něco přes dva kilometry, nechvátáme. Cesta se po dešti docela roztekla a my se boříme do bahna... ve kterém jsou pijavice. Na každém suchém kameni neváháme a sundaváme je pomocí hůlek dolů. Pár stovek metrů před High Campem se blátivá cesta mění ve schody. Míjíme stáda ovcí a koňů, kteří bahnitou cestu dělají ještě zajímavější. Zůstávají po nich totiž čáry krve od pijavic, které z nich postupně odpadávají. Pijavice se tak bezvládně válí na zemi a posléze jsou rozdupány zvířaty. Moc pěkný pohled. Chudáci ovce mají srst také poskrytou krvavými stopami.

Dopoledne jsme v High Campu a ubytováváme se nejvýš, kde to jde. Jsou tam přítulní psi a docela pěkné pokoje. Chvíli smlouvám o ceně a mezitím začne zase trochu poprchávat. Se starým známým pořekadlem “není špatného počasí, jen špatného oblečení” stoupáme aklimatizačně na vyhlídku a po hřebeni ještě kousek dál. Výhledy bohužel žádné nemáme, ale ze zkušeností víme, že ráno se obloha projasní a je šance vidět trochu dál, než na 5 metrů. Přáli bychom si vidět posvátnou horu Machapuchare, která se nám zatím nechce moc ukázat.

Večeříme ve velké společné místnosti s kamny, topí se opět, stejně jako na EBC treku, jačím trusem. Máme výhled na zastřešenou terasu před naším pokojem. Schovávají se tam tři koně před deštěm. Jdeme si tam dát nějaké věci a na zemi spatříme naprostý masakr. Celá podlaha je od krve. Chudáci koně jak tam přešlapovali, rozšlapali spoustu pijavic. Fotku sem raději dávat nebudu.

Tento den měl ale krásný závěr. Na obloze se objevila duha. Po chvíli i druhá. Celé údolí se nám otevřelo a my jsme spatřili nejen horu Machapurache, ale i Annapurnu. Místní, co tam bydlí, povídali, že tři týdny neviděli jasnou oblohu. Jsme ve správný čas na správném místě a jsme dnes také jediní turisté. Všichni se s námi a duhou v pozadí chtějí fotit.

5. den (20. 6. 2022)

Vyrážíme v 6 hodin ráno, pomalu svítá. Lepší počasí jsme si nemohli vybrat. Naskýtá se nám úžasný pohled na východ slunce nad Machapuchare.

Kocháme se výhledy a jdeme celkem pomalu. Když se otočíme, údolím začíná stoupat mlha. Dohání nás docela rychle. Dělám pár fotek Annapuren a běžíme dál k hřebeni. Po dvou hodinách se však počasí definitivně kazí a my jsme zahaleni v mracích. Začíná pršet. Jsme ve 4000 m.n.m. a z dálky slyšíme hromy. Mapy.cz ukazují na tomto hřebeni kavárnu. Docela se bavíme tím, jaký blázen by si jí tady postavil. V tu chvíli se z jedné chýše vynoří chlapík a zve nás na čaj. Neuvěřitelné.

Hodně dlouho se rozmýšlíme, zda budeme v dešti pokračovat po hřebeni dál až do základního tábora Mardi Himal, což měl být náš cíl, nebo půjdeme na čaj a uvidíme, zda se počasí zlepší. Já se bojím bouřky (za to může výstup na Ankogel), tudíž zůstávám. Vláďa pokračuje ještě pár desítek minut dál. Jdu do chýše na čaj a s pánem si povídáme anglicky. Obecně mě docela překvapuje, kolik obyčejných lidí tady tu angličtinu ovládá - a hlavně, nebojí se mluvit.

Domorodec vypráví. “Bydlím tady v létě a na jaře, v zimě je tady moc sněhu a musím být dole v Pokhaře. Tuhle chýši jsem si postavil sám. Z plechů a ze dřeva. Nebylo to hned, ale nezatéká sem. Chceš do čaje mléko?” Upřu pohled do špinavé mísy se zdrclým mlékem a odmítnu. V tu chvíli přichází uplně promočený Vláďa. Venku začalo pořádně pršet a začíná být celkem zima. Sedíme tam něco přes půl hodiny a potkáváme francouzské turisty. Na čaj nejdou, stoupají sebevědomě vzhůru i v dešti a obyčejných teniskách. My naopak scházíme dolů.

Bahno, bahno, bahno. V High Campu si vyzvedáváme batohy a bruslíme v blátě až do Low Campu, kde se ubytujeme. Obloha se opět projasnila. Jistě že teď litujeme, že jsme tam nešli. Ale člověk to musí brát z jiné perspektivy. Neviděli jsme vše, co jsme chtěli, máme tedy o důvod víc se sem někdy vrátit. Třeba na jaře, kdy bude cesta bez pijavic a kolem nás budou kvést rododendrony.

6. den (21. 6. 2022)

Poslední den. Klesáme dolů do vesnice Lumre. Je to asi 2000 metrů výškových a vybrali jsme si trochu jinou cestu zpět. Potkáváme nosiče, stádo ovcí a pár nepříjemných psů. Chceme jít do vesnice kolem řeky, ale zastavují nás místní s tím, že cesta tam není značená a máme si od nich koupit svezení jeepem. Odmítáme a o pár minut později oslovujeme pána sedícího na zápraží. Ten nám říká, že nás dovede na správnou cestu. Vydáme se v jeho stopách po strmém srázu podél rýžových políček. Jaké překvapení, když po půl hodině dojdeme skoro na stejné místo, odkud jsme šli. Udělali jsme si tedy kolečko a pán očekává nějakou tu almužnu. Ač nám už je z těchto situací docela do smíchu a klidně bychom mu za tu procházku pár drobných dali, nemáme... jen velké bankovky, které jsou někde na dně v batohu.

Smíříme se s tím, že podél řeky nepůjdeme a čeká nás už jen prašná silnice, po které jezdí auta. Důvodů, proč jsme po této frekventované cestě nechtěli jít, je víc. Nejdůležitější důvod jsou psi. Na vesnicích je jich hodně a ač se k nám třeba dva přidají, dalších pět na nás (nebo na ty, co jdou s námi) útočí. V jedné vesnici na nás vyběhlo těch psů asi šest a to už jsem měla opravdu strach. Jiná cesta nevede a my prostě musíme začít křičet, aby někdo přišel a psi odehnal, jelikož klacky už nepomáhají. Naštěstí se vždycky někdo najde, ale ne vždy je to hned. Když po nás neštěkají psi, sahají na nás děti ve snaze si něco vzít. Cokoliv. Brýle, náramek, hrneček, nebo tu kameru pod tričkem. Ne? Tak aspoň čokoládu. Cestou dolů máme ze všeho smíšené pocity a hlavně jsme dost vyčerpaní. Kolem druhé hodiny odpoledne scházíme konečně do vesničky Lumre odkud nasedáme na autobus do Pokhary. Vláďa si na oslavu návratu koupil v místním obchůdku plechovku piva a v autobuse popíjí. Povídá si s ním nějaký pán a když Vláďa dopije, pán mu radí plechovku vyhodit z okna. Takhle to tady s odpadkama chodí. Nikdo s s nimi hlavu neláme. Cesta je dlouhá, pomalá, ale drncání autobusu mě příjemně uspává. Nechávám si dvě hodiny zdát o krásných majestátních horách.