Ve 4500 mnm v Ala-Archa

Naše dvoučlenná rada se usnesla, že další putování povedeme na jih od Biškeku - do národního parku Ala-Archa. Krom dalších krásných čtyřtisícovek se tam tyčí také Pik Učitel 4542 m.n.m., chodecky dosažitelný kopec, který bychom rádi pokořili. Internety radí, že nás přiblíží maršrutka vyrážející z ulice Bokonbayeva. Tedy dopoledne 29. srpna 2022 po rautové snídani necháváme opět část našich věcí, které by v horách jen překážely (jako například notebook) na hotelu v Biškeku a vydáváme se cca 4 km k místu odjezdu. Cestou doplňujeme zásoby vody a posilňujeme se kvasem, který tu spolu s kvašeným mlékem a zeleným čajem prodávají doslova na každém rohu.

Dav lidí nás ubezpečuje, že tady jsme správně na zastávce. Ptám se náhodného pána, kterépak vozidlo nás odveze do vesnice Kashka-Suu a dozvídám se, že máme vyhlížet číslo 265. Mělo by to jezdit každých patnáct minut, takže nepřestávám luštit čísla na dodávkách, kterých tu zastavuje bezpočet. Brzy se dočkáme, naštěstí jsem se celkem dobře našprtal azbuku, takže stvrzuji, že tento dopravní prostředek skutečně jede do Кашка-Суу. Maršrutka je bohužel narvaná, s tím jsme ale tak nějak počítali. S našimi objemnými batohy se soukáme dovnitř, Páti batoh milá babička ochotně přidržuje nohou, místo je využito skutečně efektivně. Jak jsem se naučil, není dobré se ptát na cenu, to pak řidič závětří příležitost trochu si přivydělat. Takže pouze s vyslovením cílové stanice vkládám řidiči do ruky stovku, dostává se mi 40 somů nazpět. To vychází nějakých 8 Kč na osobu za 30 km jízdy. Krása.

Jak se blížíme k cíli, v autě je čím dál víc místa, že si nakonec i sednem. Vystupujeme, potřebovali bychom se dostat ještě 15 km do vesničky Ala-Archa, řidič maršrutky nám nabízí, že by nám udělal taxi, ale my to zkusíme jinak. Natahujeme ruku a ani ne za tři minuty nám zastavuje auto. Autostop je tu fakt jednoduchý, když nezastaví první, tak druhý, maximálně třetí, snad čtvrtý ano. Odváží nás pět kilometrů, pak má cestu jinam. Na tomto místě je brána, kdokoli chce projet, musí zaplatit. Je to národní park. Pěší naštěstí neplatí, takže se prozatím vydáváme po svých. Počasí je zatím hezké, času máme dost, takže už ani nestopujeme. Cesta vede sice po silnici, kolem jsou však krásné podzimní lesy, takže to utíká. Někde v půlce nás však chytá déšť, nárazově i docela silný, až se schováváme pod střechu hustého lesa. V dáli slyšíme hromy. Čekali jsme to, však jsme si předpověď zkontrolovali. I to je důvod, proč není kam chvátat, budeme nocovat v údolí, ve vsi Ala-Archa, čekat na lepší počasí.

Zbytek cesty zkoušíme přeci jen stopovat, ale zdá se, že dvě zmoklý slepice nikdo do auta nechce. No co, zhruba do hodiny do vsi beztak dorážíme a dělá se zas hezky. Z mapy víme, že tu jsou dva hotely. Jeden už od pohledu celkem moderní, druhý nějaký hostel. Tak se jdem zeptat do hostelu. Ten se však zdá zalágrovaný, obcházím ho a nacházím otevřený dveře. Vstupuju, nikde nikdo. Z chodby vidím do jednoho z pokojů. Pohled mi ovšem ukazuje, že tady už to asi nefunguje. A kdyby snad jo, tak na špinavý potrhaný matraci vedle plesnivé stěny bych spát asi nechtěl.

Jdem se zeptat vedle, do toho moderního, pěkného. "Hello, do you have a free room?" oslovuji pána za recepčním pultem. "No." odpovídá tónem naznačujícím, že ho otravuju. "Full?" ujišťuji se ještě. "Yes." odsekává mi. Víc vědět nepotřebuju, prudérní obsluha mě odpuzuje podobně jako plesnivý hostel.

Co teď? Vrátíme se? Samozřejmě že ne! Se vším jsme počítali, mapa nás vede kamsi do lesíka za turistickou cestičku, je tam prý vhodné místo ke kempování. Cestou k nám přibíhají nebojácné, lehce ochočené veverky. A vskutku nacházíme rovný plácek a jako bonus je hned vedle ohniště. Ideál. Stavíme tarp a pak jdeme na kávu, kterou tady jeden místní prodává na ulici z kávovaru rovnou z kufru auta. Než jdem spát, hledíme ještě dvě hodiny do plamenů, dřeva je kolem dost.

Den druhý - Adygene loop trail (30. 8. 2022)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Ani dnes se nikam nepoženeme, víme, že na nás mraky kují pikle. Uděláme si jen procházku na Adygene loop trail - šestikilometrový okruh kolem řeky.

Pátě ale není úplně dobře, takže mě chvíli po startu opouští a já pokračuju sám. Slibuju, že maximálně za dvě hodiny jsem zpět, takže začíná výzva - chvátám. Čeká mě 550 metrů stoupání. Téměř celou cestu mám v dáli před očima ledovec ležící na vrcholku hory Adygene. Když dorazím na místo, kde se trail obrací v klesání, musím sklouznout strmým srázem ke stejnojmenné řece. Napravo, nalevo - nikde nevidím most. Ale hraje se o čas, takže není prostor na rozmýšlení, sundavám boty, ponožky, beru je do ruky a rychle odhaduji nejbezpečnější linii brodu. Bez hůlky bych měl docela problém, díky ní si můžu prosondovat prostor pro další krok, jenž přes zpěněnou vodu nelze vidět. Navíc hůlka slouží jako třetí noha. Chodidla zebou, uprostřed řeky mi nejsilnější proud strhává nohy, ale udržím se, kapka adrenalinu a konečně jsem na druhý straně. Rychle otřít končetiny a obout. Zdržení cca 8 minut.

Z kopce sem tam popobíhám, utíká to dobře. Z mapy vím, že potkám "МЕМОРИАЛ АЛЬПИНИСТОВ", neboli památník Alpinistů. Čekal jsem malej pomníček, ale ukazuje se, že jde o relativně velký memoriál s mnoha náhrobky sovětsko-kyrgyzských legend. Toto nemůžu jen tak minout, takže dělám spěšnou, leč šlechetnou prohlídku. Velký nápis na největším kameni hlásá "лучше гор могут быть только горы, на которых никто не бывал" - "Lepší hory mohou být jen hory, na kterých nikdo nebyl". Šest minut v mínusu, opatrně sbíhám poslední prudký a prašný kilometr a jsem dole tak tak na čas.

Páťa zatím koupila zdější chléb Kulcha, který je opravdu výborný. Tak si dáváme do nosu když zachvíli přichází slibovaný déšť. Je čas uklidit se do spacáků. Kapky bubnují do naší skromné střechy a než přijde večer, čteme si. Pak znovu rozděláváme ohniště, ale i tento zdroj tepla nakonec vyhasne a my se odebíráme na lože. Poslední noc už mi byla docela zima, dnes na sebe tedy oblíkám všechno, co mám. Naštěstí ale zatažená obloha představuje izolaci, noc je o poznání teplejší.

Den třetí - vzhůru na bivak Raceka (1. 9. 2022)

Dneškem počínaje se má počasí lepšit, takže již není nač čekat, vyrážíme na horskou chatu jménem Raceka stojící ve 3400 mnm. Cestou nás doprovázejí ukazatele slibující vodopád, ten se ukazuje být ale jen takovým čůrkem, to snad u nás na dědině za barákem máme větší. Dle informací, co máme, by měla být chata stále otevřená. Do toho nám však hází vidle Rus, kterého v závěru doháníme - chata je prý zavřená. Maličko by nám to rozhodilo plány, jelikož můj letní spacák už na spaní v těchto výškách v pozdním létě nestačí, tedy v případě, že bychom museli spát jen v našem obyčejném tarpíku. Nuže, uvidíme, co nám osud nachystá…

Když dorazíme k chatě, před vchodem sedí několik lidí. Ptám se, jestli je chata otevřená, odpověď zní nadějně - "ano". Voilà, jdu tedy dovnitř, tam potkávám paní a okamžitě vznáším otázku, zda je možné v chatě přespat. Hned se mi zlepší den, když i tento dotaz dostává kladnou reakci. Asi jsme si s Rusem nerozuměli.

Přemýšlíme, který že ze zasněžených vrcholů na horizontu je ten Pik Učitel, na který se máme zítra vydat. Mobilní kompas nejistě ukazuje mezi dva, z nichž ten více napravo vypadá docela hrozivě. Naštěstí jsme ubezpečeni, že ten "náš" je ten druhý, na pohled dostupnější. Zbytek dne jíme, střídavě se sluníme a zase oblíkáme do teplého, pozorujeme kamzíky, ale hlavně děláme fotky monumentálních hor spolu s rozeklaným ledovcem Aksai.

Čtvrtý den, výstup na Pik Učitel (2. 9. 2022)

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Na radu zkušených lezců, se kterými sdílíme noclehárnu, nevyrážíme tak brzy, jako další švýcarský pár, který spal ve stanu. V půl šestý, kdy jdu v šeru na záchod, už pozoruji jejich čelovky ve stoupání. S rozbřeskem, cca hodinu po nich, vyrážíme i my. Připojuje se k nám fenka, která se celý včerejší den ochomýtala kolem chaty a nechávala se každým drbat. Postupně se nám odhaluje ještě úchvatnější pohled na ledovec a my pomalu ale jistě stoupáme výš. Celkem nás čeká 1200 výškových metrů nahoru i dolu. Za první fází stoupání se nachází výšvih do celkem prudkého kopce. Člověk si může zvolit, zda půjde po kamenech, které se odvalují, nebo po uklouzané prašné cestičce. Ani jedno není ideální, ale za dvacet minut se zuby nehty do sedla vyškrábem. Mapa zde značí stanovací místo, to tady však nalézáme jen jedno, ohraničené kamením.

Fenka se nás celou cestu drží a přebíhá mezi námi a další dvojicí, která nás pomalu dohání. Když je pauza, třese se zimou. Dělíme se s ní o jídlo a vodu, pak zahybáme na východ a pokračujeme dál.

Další fáze představuje kameny a balvany různých velikostí, po kterých je nutno místy i za pomoci rukou stoupat vcelku prudkým svahem. Cestu zřídka ukazují kamenní mužíci, občas je třeba se dobře rozhlížet. Nepříjemné je si představovat, že by se skála dala celá do pohybu v podobě kamenné laviny. Raději myslet na to, jak si dáme pivko, až budem dole. V protisměru už si to peláší dolu švýcarský pár, stanuli na Učiteli dnes jako první. Tato část je nekonečná, se stoupající výškou se hůř dýchá, i když jsme pořád ještě z Nepálu vcelku aklimatizovaní. Dvojice nás předbíhá, Pátě upadá morálka. Tento terén nesnáší dobře, takže se zhruba 300 metrů pod vrcholem rozhoduje, že již nebude pokračovat. Moje ego mi obrat nedovolí, stoupám dál.

I když 300 výškových metrů zní jako kousek, odsejpá to pomalu. Balvany se mění na štěrk, kopec je prudký, ujíždí to pod nohama. Přesto dvojici zase pomalu doháním, posledních cca 50 výškových metrů se objevuje sníh, na východním svahu hory je obrovská převěj. Není radno na ni šlapat, kdo ví, jak hluboké vzduchoprázdno je pod ní. Fenka, která mě stále následuje, toho ale nedbá a po převěji běhá. Ještě, že je lehoučká. Opatrně kráčím po kluzkých kamenech a na vrcholu jsem jen dvě tři minutky po dvojici. Psice je tu se mnou, kolikrát už tady asi byla? Na protějším horizontu, který se otevírá až tady nahoře, stojí majestátní ledovcové vrcholky pohoří Ťan-šan. Nekochám se ale dlouho, Páťa je někde sama pode mnou a terén není úplně jednoduchý, snad je v pořádku.

Páti úhel pohledu:
Vstáváme před 6 ráno a v půl 7 vycházíme nahoru. Před nami je dvojice Švýcarů a pomalu nás dohání další dvojice. Horolezci jdou až dýl, po snídani. Pejsek jde s námi. Terén šílený. Samé kameny a štěrk, klouže to a já mám obavy, co se zeshora může zřítit. Zhruba od poloviny je vše ještě horší. Vůbec není znát cesta, terén jsou jen kameny, co drží silou vůle na sobě a cestu si musím hledat sama. Občas lezu i rukama. Moc mě to nebaví a vrchol je ještě daleko. Postupně nás předbíhá dvojice a stoupá nahoru. Vylezeme na plošinu a vidíme zasněžený vrchol. Já to vzdávám. Jsem nějakých 250 výškových pod vrcholem. Vím, že mě čeká šílená cesta dolů, kam pojedu asi po zadku a nechci se nahoře zdržovat dlouho, bojím se bouřek a mraků, co se blíží. Takže Vláďa už pokračuje sám a já se pomalu škrábu dolů. Ta cesta je nekonečná, bolí mě nohy, mám hlad a neustále mi to podjíždí.

Sestup po zasněžené části je nebezpečnější než výstup, jistím kroky zabodnutou hůlkou mezi kameny a druhou rukou se místy taky přidržuju. Hlavně neuklouznout. Ani štěrková část nejde dolu hladce, naštěstí už ale není pode mnou tak prudký sráz. Když jde člověk nahoru a ztratí cestu, není to takový problém, je se kam vracet. Horší je to, když člověk ztratí cestu směrem dolu… a právě to se mi stává. Pohled na trasu v opačném směru vypadá vždy trochu jinak, takže místa plná balvanů úplně nerozpoznávám. Ocitám se v prudkém svahu nedržícího kamení, přemýšlím, kudy ta proklatá cesta vede. Hlavně nepanikařit.

Byla by blbost tudy pokračovat dál. Buď počkám na dvojici, kterou jsem nechal na vrcholu za sebou, nebo se vrátím kousek nahoru a zkusím to znova. Tyhle malé nuance nejde z GPS přesně vyčíst, deset metrů sem, deset metrů tam, někdy ten kousek může znamenat rozdíl mezi bezpečným a sebevražedným krokem. Cesta se mi nakonec podaří najít, ale stejná scéna se za deset minut opakuje. Stojím před skalní věží a opět nevidím kudy pokračovat. Obejít věž zprava nebo zleva? Hlavně. Nepanikařit. I napodruhý to naštěstí dopadá dobře a já nakonec správnou trasu nalézám a svižně sestupuju.

Tam, kde jsme se s Páťou dělili, nikdo nečeká. Postupuju nervózně níž a níž, doufajíc, že nezbednici doženu. Potkávám bandu lezců z naší noclehárny, vyráželi jako poslední, jdou na Učitel aklimatizačně. Potvrzují mi, že Páťa sestupuje. Trochu mě to uklidní. Když stojím nad výšvihem, který cestou nahoru pěkně klouzal, hledám očima nejbezpečnější sestupovku. Ideální ale není žádná, střídavě šlapu na mechové drny a sjíždím po hlíně. Jak tohle Páťa zvládla? Tedy… věřím, že to zvládla. Fenka mě chvíli následuje, ale asi jí to se mnou přestává bavit, v půli cesty mi mizí z dohledu. Já se rozhoduji, že tuhle skluzavku vyměním za balvaniska na okraji svahu, po těch se mi snad půjde líp. A taky že jo, krok, sun, krok, klesám rychleji. Šlapu na jeden kamen, na druhý, najednou se šutrák pod nohou hýbe, kutálí se, já to neustojím a padám s ním. Bum bác, ležím na kamenech. Kontroluji škody - odřená ruka a dál… asi dobrý. Uf. Od teď už opatrnějc. Jak chceš hledat Páťu, když to sám neslezeš?

Pod svahem už je cesta bez problému, k chatě už asi jen patnáct minut. Jen ta Páťa pořád nikde. Obcházím skálu a za ní už vidím v dáli pode mnou bivak. Hledám růžovou skvrnu, jedna sedí támhle na terase před budovou, to by mohla být ona. Jak jsem blíž a obraz se mi ostří, rozpoznávám, že to bohužel Patricie není. Tak kde kruci je?

Už jsem skoro dole a všímám si slečny sedící u skály. Slečna není nikdo jiný, než ta, kterou hledám. Je to slečna psí! A s ní je tu dokonce i ta Páťa.

Dělám si srandu, samozřejmě.

Obě to zvládly dolu a jsou v pořádku. Jsme všichni pohromadě, ulevuje se nám. Zbytek dne zase odpočíváme, pozorujeme výhledy a objednáváme večeři v chatě. Nikam nespěcháme, zůstaneme tu ještě jednu noc.

Venku už se pomalu vytrácí den a my plníme břicha zeleninovým salátem v jídelní světnici, když tu do místnosti vchází dvě osoby. Postava má obličej, který už jsme někdy viděli. Ještě chvíli nám trvá, než nám dojde, kdo ti povědomí jsou. Jsou to Slováci! Ti chalani, se kterými jsme před několika dny potkali nedaleko jezera Song Kul.

Popravdě jsme je tu ale čekali, když jsme se viděli prvně, naznačovali, že výstup na Pik Učitel taky možná zkusí. Jen jsme je tedy čekali o den dřív, takže jejich dnešní příchod už pro nás byl překvapením. Jediný rozdíl je, že tehdá byli tři, teď jeden chybí. Jakuba totiž tyhle vysokohorské túry prý moc neberou, takže zůstal relaxovat na hotelu. Co už je ale nečekaná náhoda - ten hotel, kde kluci jsou, je ten samý, kde jsme i my! Tedy ten hotel, kde jsme si nechali část našich věcí a hodláme se tam zítra vrátit. Podle kluků byl Hotel Kausar nejvýhodnější hotel v Biškeku, pro nás to byl spíš takový komprmis se snídaní v ceně a s možností připlatit si saunu. Ať tak nebo tak, je to vskutku náhoda.

Dlouho do večera si povídáme, mnoho měsíců jsme s lidmi mluvili téměř jen v angličtině, a tu bohužel nemáme na úrovni zcela schopné pro vypravování hlubokých myšlenek. Od Matěje se dovídáme, že tady před dvěma týdny při sestupu z Učitele zemřel člověk, když si skupina spletla cestu a místo zleva obcházela skalní věž zprava. Sesunulo se s ním kamení. Brr.

Jdem pozdě spát a snažíme se v noclehárně štrachat opatrně, už tu podřimují horolezci. Ti horolezci, kteří se zítra chystají na lezeckou cestu směr Pik Ratsek. Budou tady týden a vylezou tady snad všechno v okolí. Kromě Učitele tu jsou však už všechny ostatní cesty buď lezecký, nebo po ledovci.

Den poslední - Zpátky do civilizace (3. 9. 2022)

Z postelí nechvátáme, není důvod. Slováci Matěj s Andrejem už jsou na cestě k vrcholu, zatímco my pomalu snídáme. Teprve pak se odebíráme dolů, je hezký den. Šlape nám to rychle, jak jsme níž a níž, potkáváme víc a víc turistů, víc a víc vyvoňených. Skoro každý se nás ptá, jak daleko je to ještě k vodopádu (pamatujete ten čůrek?). Cestu odhadujeme na nějakých dvacet minut, tato odpověď však mnoho lidí vyleká a sdělují, že takovou dálku asi nepůjdou.

Brzy jsme dole v údolí, ve vesnici Ala-Archa, která se den ode dne zbarvuje více a více do podzimních barev. Jdem zkusit štěstí na stopa. Nabízí se nám sice taxi, ale to není nic pro nás. Ujdem asi kilometr nebo dva když nám zastavuje pán. Bere nás hezky až do Kashka-Suu, děkujeme mu a jsme veselí, odsud už nám jede maršrutka, v hotelu budeme brzy. Stačí už jen asi patnáct minut počkat. Maršrutka se zase plní s každou zastávkou až je tam tak těsno, že stará paní si musí na Páťu odložit peněženku a Páťa jí pomáhá v peněžence najít tři Somy na zaplacení. Je to tady hezky osobní.

Další den se potkávám s klukama na snídani a domlouváme se, že jdem večer na jedno Biškekský. Pátě bohužel od rána není nějak dobře, má střevní potíže. Přes den nám dělají společnost notebooky, je potřeba svaly odpočinout. Večer se jde na ten slibovaný tekutý chléb, jen Páťa zůstává v posteli, pořád se jí to nezlepšilo. Jak se jde na jedno, nikdy to u jednoho nezůstane, kluci mi ukazují, jak se to dělá tam u nich v Karpatech. Tý mojí slečně je i další den špatně, já bojuju s kocovinou. Jak padne večer, i mě se dělá hůř a v noci mě budí průjmy. K průjmům se přidává zvracení, člověk neví, co dřív. A tak si pobyt na hotelu nedobrovolně prodlužujeme až na pět dní a bojujeme se salmonelózou, která nás pěkně zkolila. Těšili jsme se na saunu, ale nic z toho není. Po třech dnech už je nám jakž takž líp. Snad to bylo to maso, co jsme měli na bivaku Raceka k večeři?

P.S. později jsem zjistil, že nemám čelovku. Nejspíš zůstala viset na hřebíku nad postelí v bivaku Raceka. Tak jen doufám, že někomu ještě dobře poslouží, když už né mně.