Mont Blanc francouzská normálka & Bishorn

červenec 2024

Už to bude několik let, co jsem začal pokukovat po střeše Evropy, tedy jejím pěšky nejvýše dosažitelném bodu. Tento bod, vrchol, nazývá se bílá hora, Mont Blanc.

Pročítal jsem články, čerpal informace, hleděl na fotky. Při pohledu na chatu Goûter zavrtanou do skály a obklopenou mohutným ledovcem jsem cítil mráz na zádech - bylo by to fakt hustý se tam jednou vyskytnout.

Pro výstup na horu jednou z nejsnazších cest - francouzskou normálkou, je povinná rezervace na jedné z horských chat, které se na této trase nachází. Chaty jsou to Refuge du Nid d'Aigle, Refuge de Tête Rousse (zde je možné rezervovat také stan) a Refuge du Goûter. Že je povinná znamená, že kdo rezervaci nemá a přesto se o výstup pokusí, bude odměněn tučnou pokutou. Rezervace tedy slouží de facto jako permit k výstupu. Tímto francouzká vláda omezuje počet lezců, jelikož hora čelila přelidněnosti a stávala se tím nebezpečnější (fronty v úzkých místech, častější záchranné akce, přecenení sil při výstupu bez noclehu…). Rezervace se provádí na webu francouzského alpinistického klubu FFCAM. Pro veřejnost se rezervace otevírají každoročně v lednu, leč přesný datum není znám, a tak nezbývá, než pravidelně web kontrolovat. Je dobré zachytit moment otevření skutečně včas, jelikož zájemců je více, než je kapacita chat a volná lůžka mizí opravdu rychle. Kdo pozdě přijde má smůlu. Tedy alespoň na této výstupové trase. Pak už může vsadit jen na to, že se časem díky stornům nějaké kapacity uvolní.

A tak tedy léta páně 2023, když jsem v lednu zaregistroval otevření rezervací, nadhodil jsem výstup v naší partě horských nadšenců. Leč to byla chyba. Vzplanula bouřlivá diskuze ohledně termínu, kdy kdo vlastně může. Ten má cvičení tenhle týden v červnu, ta má zase jiné povinnosti tuhle v červenci, tady by byla shoda, ale koukám že termín už je pryč. Takže jindy? Ne to nemůžu já, a tenhle termín už je taky pryč… Než jsme se na něčem dohodli, všechny smysluplné termíny byly vybookované. Šmitec, smůla, utřeli jsme, celá diskuze byla zbytečná. Ten rok jsme tedy vylezli alespoň na Gran Paradiso. Nicméně něco jsme si z toho přeci jen odnesli - příštího roku - 2024 - jsme již připravení. Ještě před tím, než se rezervace otevřou, máme již určeno několik termínů, kdy má všech nás pět zájemců o výstup volno. Jakmile dojde k otevření, už žádné dohady, prostě berem ten, kde bude kapacita.

Je 22. ledna 2024, zrovna vyzvedávám balík v zásilkovně, když mi zvoní budík (který mám nastavený vždy po hodině), abych zkontroloval web FFCAM. Reloaduju stránku na mobilu, a najednou koukám na zelený kalendář. Vyplavuje se mi adrenalin, už je to tady! Přes chat oznamuju skutečnost ostatním, popadám balík a urychleně se přesunuju domu k notebooku. O necelou hodinu později koukám v e-mailu na potvrzení termínu 19. až 22. července. Takže my vážně půjdeme na Mont Blanc!

Tři noci jsme si zarezervovali proto, že chceme zvýšit naše šance k úspěšnému dosažení vrcholu. Půl roku dopředu ví člověk prd o tom, jaké bude počasí, a úspěch je na počasí zcela zásadně závislý. Tímto máme teoreticky až tři dny okno, ve kterém se můžeme o vrchol pokusit, doufáme tedy, že alespoň jeden z těchto dnů bude hezky. Celkem spaní na chatách vychází sice skoro na pět tisíc na hlavu (z toho se cca dvě třetiny platí předem a třetina na místě), ale co by člověk pro svůj koníček neudělal.

Přípravy

Na dlouhou dobu pak Mont Blanc pouštíme z halvy a věnujeme se rutinním povinnostem, až dokud nepřichází přelom června a července. To už v hlavě pomaloučku zní hlásek, že výstup se blíží a je třeba začít plánovat. Samozřejmě udržovat se alespoň v nějaké kondici bylo potřeba i předtím, ale to snad každý zvládl dle svého vlastního vědomí a svědomí.

Rezervuji zubačku, tedy Tramway du Mont Blanc, která nás z údolního Le Fayet vyveze na stanici ‎Le Nid d'Aigle ve výšce 2300 m n. m., čili ušetří nám nějakých 1700 výškových metrů a hlavně čas. Webová rezervace je sice krapet nepřehledná, ale i díky jejich rychlému supportu přes Facebook se nakonec daří. Cena zpáteční jízdenky cca 600 Kč na osobu. Dále je potřeba vymyslet, kam vylezeme aklimatizačně. Mont Blanc s výškou 4805 metrů není radno podceňovat a lézt na něj bez přípravy by hrozilo propuknutím AHN, tedy akutní horské nemoci. A tak je dobré ještě předtím vylézt někam vysoko, ideálně ke čtyřem tisícům.

Koukám na seznam alpských čtyřtisícovek s hodnocením obtížnosti výstupu a z těch "lehkých", které jsou po cestě - ve Švýcarsku - mi do oka padá Lagginhorn (na kterém už jsem byl, moje první čtyřka), Weismies a nebo Bishorn. Nakonec se shodujeme na Bishornu s 4153 metry nadmořskými. Rezervuji tedy ještě jednu noc na Tracuit Hut, výchozím bodu pro výstupy na Bishorn. Vyměnit eura, vyměnit franky, koupit švýcarskou dálniční známku, postahovat offline mapy, nakoupit jídlo, pobalit lezecký cajky, kouknout kde budeme parkovat, atd, atd. A pravidelně kontrolovat předpověď počasí - ať máme alespoň trochu představu o pravděpodobném úspěchu či neúspěchu mise :-)

Pojištění… po dlouhém zkoumání a komunikaci, kdy si zkrátka nejsem jistý, zda cestovní pojištění běžných pojišťoven takovýto výstup skutečně kryje, dedukuju, že jediná jistota je buď pojištění od ČHS, nebo Alpenverein. Nakonec kupuju Alpenverein. Stojí 1800 Kč, platí na celý rok. Byl jsem ho býval měl koupit už dávno a mohl jsem za pojištění minulých výletů tohoto roku ušetřit, ale pozdě bycha honit, poučení pro příště. Výhoda je, že členové Alpenvereinu mají na horských chatách slevu z ubytování a tak suma sumárum stejně jenom na tomhle výletu pět set korun ušetřím. Nakonec to tedy vlastně vychází dobře.

1. den (úterý 16. 7. 2024)

Odjezd

Nastal den D a my se v podvečerních hodinách scházíme v Třeboni a v Budějovicích. Já, Matěj, Kuba, David a Lenka. A ještě se k nám na poslední chvíli přidává Žaneta, která s námi sice nepoleze na Blanc, ale udělá si solo výlet někde v okolí. Původně jsme chtěli jet v pěti jen jedním autem. Žandu mírně trápilo svědomí, že nám to pokazila, nicméně když vidíme Matejě, jak s jeho obrovskou krosnou a bednou plnou jídla čeká na parkovišti, k tomu já přidávám skoro celý obsah svěho kufru… tlučeme si na čela. I v pěti lidech bysme museli narychlo druhý auto shánět. Ještě že ta Žanda jede!

A tak se vyráží, dvě auta z jižních Čech směr Německo. Jedeme v noci a když už se řidiči cítí unavení, zastavujeme na neplaceném parkovišti v Rakousku nedaleko Bodamského jezera. Část party spí v autě, já s Kubou a Matějem nafukujeme karimatky a využíváme nedalekého zastřešeného betonového plácku k přespání.

pohledem Lenky:
Vyjíždíme po práci všech, co do ní dneska šli. Sraz v 18hod třeboňáci a 18.30 všichni v ČB u mě. Vyrážíme už s mírným zpožděním, ale to celkem neva. Rozhodli jsme se totiž rozdělit minimálně 10hod cestu do Švýcarska spaním před hranicemi - buď opět jako v minulosti ještě v Německu, nebo o kousek dál, v Rakousku. Cesta ubíhá celkem rychle, rozhodně rychleji, než na mnichovské letiště, odkud jsme nedávno odlétali do Peru. Tentokrát totiž jedeme přes Strážný na Šumavě a pak až do Mnichova už jen po dálnici. Jedeme celou dobu obě auta společně - já, David a Kuba a v druhém autě Žanda, Vladík a Matěj. Těsně před hranicemi se Švýcarskem kempujeme na parkovišti, tradičně dle osvědčené appky park4night, v Lauterach u hrádku Schloss Wolfurt. Nespíme dlouho, protože jsme přijeli asi kolem 1 a vstáváme už po 6.

2. den (středa 17. 7. 2024)

Po sedmé už se kola vozidel zase odvalují po asfaltu směr Švýcarsko. Zapínám režim letadlo, Švajc není EU a i když většina EU vychytávek tady platí, za internety chtěj 75 Kč / megabajt. Nope. Řidiči se drží u sebe, když se zastavuje na občerstvení, není potřeba si volat. Přeci jen by se ale do příště vysílačky hodily :-)

Záchod, croissant, kafíčko, záchod. Z rychlého občerstvení se stává občerstvení poněkud delší. Domníváme se však, že času je akorát. Dojezd 13:30.

Vyrážíme. Oprava silnice, průjezdný jeden pruh, čekáme na červeném světle. Dojezd 13:35. Jedeme. Další práce, 13:40. Další červená, další červená, další… Dojezd? Zrovna zaváží dvě tatrovky a i ten jeden průjezdný pruh zablokovaly. Řidiči vystupují z aut, čeká se. Deset minut, dvacet. Když se to po nekonečném prostoji nakonec rozhýbe, dorážíme do vesnice Zinal až ve 14:30.

Lenka:
Dnes nás totiž čeká ještě 4,5h jízda do švýcarského Zinalu - teda aspoň podle map. Dokupujeme ještě 1 dálniční známku, tankujeme na jedné z posledních rakouských benzínek. Cestou stavíme v malé kavárně a obchůdku na snídani. Pak už si to frčíme po dálnici. Nakonec je z původně cca 5h cesty asi 8hod. Cestou do údolí se nám to totiž pěkně prodlouží. Je tam nespočet zúžení na jeden pruh se semafory - opravují silnice. Kdo ví, jestli jsou to plánované opravy a nebo ty nutné, po záplavách, které tu v okolí nedávno byly. Začínáme se trochu obávat, aby nám nezrušili dnešní nocleh na chatě. Ono totiž třeba na chatách na Blancu, když nestihneme dorazit do 17h, klidně místo vás ubytují někoho jiného.

Bishorn

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Pobalit, převléct, zaplatit parkování. V pohorkách do kopců vycházíme v půl čtvrtý. Před námi je šestnáctset výškových metrů na Cabane de Tracuit. Cedule hlásí 4h, snad nám do té doby rezervaci podrží. Další cedule hrozí strženou cestou a půlhodinovou obcházkou. Později se naštěstí ukazuje, že to platí pro jinou trasu, nikoli tu naši.

V osm večer jsme na chatě, slunce pomalu zalézá za horizont a my s úlevou odkládáme batohy a fotíme hory a ledovce polité posledními paprsky. Zabydlujeme se v lageru s dalšími osmnácti nocležníky a jdeme si do jídelny dát Bier za osm franků. Brzy jdeme spát, vstáváme ve čtyři ráno.

Lenka:
Od aut vyrážíme až v 15.30 a začínáme 1575m stoupání k chatě pod Bishornem. Je to pěkně prudká cesta, protože je to jen na 7,7 km. Cestou potkáváme lidi, co jdou z vrcholu, mimo jiné i Čechy, kteří říkají, že po ledovci je to pohodindový choďák, ale že dneska teda nejsme ještě ani v půlce cesty. Hlavně poslední stovky metrů, když už je chata na dohled, ubíhají extra pomalu. Dorazíme lehce před 20h a na chatě nás naštěstí přivítají s otevřenou náručí. Večeře už na nás sice nezbyla, ale vlastně jsme ji ani moc nepotřebovali a aspoň nám tak neúčtují příplatek 10 nebo 20 franků za to, že si nedáme polopenzi (jak hrozí při rezervaci na webu). Dáme pivo, já nakonec to svoje poctivě vynesené bezlepkové z většiny přenechávam klukům, protože mám žaludek jako na vodě. Na kutě se jde kolem 22h.

3. den (čtvrtek 18. 7. 2024)

Noc je mizerná, lůžka jsou úzká, takže chvíli se kopu s Matějem, chvíli do mě kope Žanda. Jednou mě vzbudí chrápání, jindy se někdo vrtí. Jsem rád, když ve čtyři zvoní budík, je to pro mě vysvobození. Oblékáme se, snídáme, nandaváme sedáky, připravujeme prusíky a karabiny. Matěj mě zaskočí otázkou, jestli nemám karabinu navíc. "Ty … mám navíc asi dvacet karabin. Dole v autě!" Ale nějak se podělíme a v 5:40, trochu později než bylo v plánu, šlapeme od chaty k ledovci. Pomalu svítá. Ledovec začíná jen kousek za chatou, takže na poslednín skalním výběžku obouváme mačky a navazujeme se na lano. Vede David, za ním je Lenka, pak Žaneta, já, za mnou Kuba a uzavírá Matěj. Chůze na laně to se musí vždycky přizpůsobit nejpomalejšímu členovi. Chce to trpělivost. Té David tolik nemá, takže dochází i na řekněme mírné zvýšení hlasů. Ale nic velkého. Průběžně se předbíháme s mnoha dalšími skupinkami horalů, stoupáme chvíli mírněji chvíli strměji. Překračujeme několik úzkých trhlin, nicméně ledovec je to celkové kompaktní, přehledný. Zhruba v polovině výstupu při pohledu doprava zpozoruji v dáli známý masiv. Masiv Mont Blancu. Upozorňuji na tento obraz ostatní. Po pohledu do mapy nemůže být pochyb. Koukáme na horu, o kterou se již brzy budeme pokoušet. Je krásný slunný den, na obloze ani mráček. Kéž by takovéhle počasí vydrželo ještě tři dny.

V 8:50 jsme v sedle mezi vrcholem Bishornu a Punta Burnaby. Svačíme, pijeme. Lence není dobře. Označuje svůj stav jako "minutu před umřením". S Davidem se cca před měsícem vrátila z Peru, kde se pohybovali ve výškách kolem 4 až 5 tisíc metrů nad mořem. Někde jsem četl, že aklimatizace vydrží cca měsíc. Tak to Lence asi vyprchala včera.

Ze sedla už je to jen malý kousek na vrchol Bishornu, vyšlapáváme tam nakonec všichni. High five, společné foto a kochačka. Nad vrcholem Bishornu se tyčí ještě o 350 metrů vyšší Weisshorn, cesta na něj zdá se však velmi obtížná, ostré skalní hřebeny, strmé ledové svahy. Ještě že my tak ambiciózní nejsme a stačí nám Bishůrnek :-)

Lenka:
Budíček ve 4:30h. Odchod mezi 5 - 5:30 se nám úplně nezdařil a vyrážíme až ve 40. Pořád je to ale ještě před velkou většinou lidí, kteří měli objednanou snídani. Ledovec začíná hned kousek za chatou, takže už jdeme v sedácích, jen přihodíme mačky na nohy a navážeme se na Vladíkovo 60m lano (v 6 lidech nám to vychází na nějakých 6m rozestup). David jde v čele, za ním já, Žanda, Vladík, Kuba a zezadu to jistí Matěj. Zpočátku se jde v klídečku jen po lehce nakloněné rovince, o to větší krpál je to ale potom. Na vrchol to máme přesně 900m. Jak bláhová jsem byla, když jsem si myslela, že mi vydrží aklimatizace z Peru. V prudkém kopci je mi pěkně blbě. Musím se hodně přemlouvat ke každému kroku, jako bych nohy měla z olova, a cítím se, jak kdybych jela jen na 5% svého výkonu. Lepší se to jen, když se zastavíme, nebo lépe, když si na chvíli sednu. Proklínám ty naše blbé nápady a zapřísáhnu se, že na žádný pitomý Blanc teda určitě nepůjdu! Nejsem přece 🐮, abych si tohle furt dělala… Na posledních 100 výškových metrech jsem skoro sama sebe přesvědčila, že na nějaký vrchol kašlu a počkám na ostatní přímo tady pod sedlem. Začaly se mi zase stahovat průdušky a já si až teď vzpomněla, že Ventolin, který jsem v téhle situaci chtěla vyzkoušet, jsem stejně nechala na chatě. No, nakonec se na ten vrchol přece jen nějak doplazim a euforie mě zbavuje veškerých příznaků a najednou je mi hej. Nacvakáme pár fotek, zhrozíme se nad úzkým, dle nás neschůdným hřebínkem, vedoucím na sousední 4505m vysoký Weishorn a sejdem zpět do sedla, kde tolik nefouká, abychom dali rychlou sváču. Ta je opravdu vcelku rychlá, protože nepohybující se člověk a studený vítr dohromady moc nejde.

Cesta dolu je o hodně rychlejší, nicméně bolehlav dohání i mě, a nejen mě, ale ani Matějovi, Kubovi ba ani Žandě není nejlíp. Nadmořská výška působí někdy se zpožděním. Ale to je dobře, jen ať se krvinky tvoří, budeme je potřebovat. Zpět na chatě jsme po jedenácté hodině. Dáváme si chlazený nápoj a dojídáme zbytky proviantu. Odpočíváme.

Ještě ten den se vydáváme zase úplně dolu k autům. Denní sklesání celkem 2500 metrů. V Zinalu je kemp, kde si platíme místo pro stan. Ještě než zavře, v místním supermarketu nakupujeme klobásy a krkovici. Žanda veze v autě přenosný gril.

Všechny nás bolí nohy. To jsme si pěkně naložili před výstupem na Blanc. Šikl by se rest-day ale některým už mnoho dovolené nezbylo, takže se jede jako obvykle na doraz. Grilujeme, využíváme kempové sprchy a jdeme opět brzy spát. Zítra nás čeká dvouhodinový přejezd do francouzského Chamonix.

Lenka:
Vyrážíme na dlouhý sestup zpět na chatu. Jde to pomaleji, než jsme čekali. Mě je zase blbě od žaludku, ostatní začíná bolet hlava. Je to pomalé a sníh už začíná být docela rozbředlý. Trhliny na ledovci v podstatě žádné. Na chatě jsme právě v čas oběda - 11:30. vytahujeme poslední svačiny, dáme dle chuti Radlera či horkou čokoládu a chvilku ulevujeme nohám na velmi slunečné, přímo spalující terase. My s Davidem se při odchodu trochu opozdíme, protože lepí zkrvavené paty a před cestou dolů ještě raději i malíčky. Zbytek skupiny za chvilku doženem a společně, teda později už bez Kuby a Matěje, klesáme celých 2,5 km zpět k autu. Kluci si jdou pomaleji svým kochacím tempem, tak jak to má každý rád a jak to komu vyhovuje. U aut brzdíme v 16:20 s pěkně rozpálenýma až hořícíma stehnama. Ze strachu, že nám zavřou obchůdek, kde chceme nakoupit dobroty na grilování, vyrážíme do vesničky napřed. O hodinu později už máme rozložené stany v malém kempu a po krátkém wi-fi okénku a teplé sprše zapalujeme gril. Klobásky i špízy přišly velice vhod. Vymýšlíme u toho nový vrcholový plán, jelikož jsme se na těch internetech dozvěděli, že náš summitový den připadající na neděli, nebude asi reálný. Hlásí bouřky a napadání asi 10 cm sněhu a to na střeše Evropy nechceš. Budeme se tedy muset pokusit o vrchol už v sobotu a nebo až v pondělí. Necháváme rozhodnutí na našich budoucích já a s nacpanými pupky zalézáme do stanů ještě za světla. Čekají nás totiž v dalších dnech velmi brzké budíčky.

4. den (pátek 19. 7. 2024)

Mont Blanc

Trasa: zobrazit / otevřít v novém okně

Vstáváme v půl sedmé a v půl osmé již odjíždíme ze Zinalu. Tentokrát žádné zdržení cestu nesužuje, takže jsme na parkovišti v Le Fayet docela včas. Tedy to platí jen pro naše vozidlo. Druhý vůz s Davidem, Lenkou a Jakubem zastavil někde na snídani, dávají si volské oko se slaninou a dráždí nás demonstrativní fotkou zaslanou do chatu. Přijíždí za námi až po jedenácté, v době kdy naše část už je sbalena a téměř připravena na odchod. Mají dvacet minut, pak musíme vyrazit na nádraží. Ale k mému překvapení to nějak stíhají. Loučíme se s Žanetou, která jde sama na trek po nižších kopcích naproti masivu Mont Blancu, my kráčíme kolem kolejiště až k modrému dřevěnému domečku hlásajícímu "Tramway du Mont Blanc".

Lenka:
Dnešní budíček je ještě v rozumném čase 6:20, tak abychom s dostatečnou rezervou v 7:30 vyrazili. Tentokrát jde cesta hladce, takže máme čas zastavit se ještě v Chamonix. David potřebuje koupit dalších 350m tejpu a aspoň 150 náplasti, aby oblepil všechny své současné i budoucí puchýře. Pak sháníme ještě novou čelovku, kterou si ráno rozbil a pro zlepšení nálady si dáme výbornou francouzskou snídani v místní kavárně. Scházíme se s naší druhou půlku na parkovišti v Le Fayet, odkud nám jede Tramway du Mont Blanc. Poslední dobalení máme asi za 20 min. Loučíme se s Žandou, která nás v tom nechává a jde si sama vlastní cestou.

Na kase ještě za euro padesát dokupujeme lupen, který nás opravňuje dojet až na nejposlednější stanici, tedy Nid d'Aigle. To je umožněno jen vyvoleným, kteří se prokáží rezervací na některé z výstupových chat. Ostatní turisté mohou dojet jen na předposlední stanici Mont Lachat. Důvodem je dostavba kolejí, takže podmínky na závěrečné stanici jsou poněkud bojové - žebřík, nezabezpečený chodník. Zubačka by v budoucnu měla dojet až k Tête Rousse.

Lenka:
Tramvaj vyráží ve 12 přesně podle plánu. My jakožto ehm "horolezci" máme vyhrazený první vagón, kam jsme vpuštěni po prokázání se rezervací na chatě a doplacení 1,5€/os, za které nás vyvezou ještě o stanici dál, než ostatní civily. Na mezizastávkách nastupují další a další horolezci až batohy zcela zaskládaji průchod ke dveřím. Rozhlížím se a marně hledám další zástupkyně něžného pohlaví, nacházím pouze jednu jedinou. O hodinu později a 1700m výš (z 600m do 2350m) vystupujeme na stanici Le Nid d'Aigle, kde už je pěkná řádka lidí čekající na svoz dolů.

Vezeme se přes hodinu. Na konečné vlak zastavuje v ne úplně horizontální poloze. No prostě podlaha je šikmo. Jak jsem psal - bojové podmínky. Hned po výstupu z vagónu je třeba projít kolem cedule oznamující: "Beyond this point, you walk under your own resposibility". David poznamenává: "A doteď za mě byl zodpovědnej kdo?" Dlouhý had horolezců postupuje pomalu kupředu po úzké pěšině. A ještě dlouho trvá, než se trochu víc rozptýlí. Náš plán byl následující: vystoupit na Tête, přespat, vystoupit na Goûter, přespat, vystoupit na vrchol, sestoupit na Goûter, přespat, sestoupit k lanovce a sjet do města. Nicméně předpověď počasí do našeho ideálního plánu hází vidle. Na neděli, která měla být náš summit-day, hlásí bouři. Ve vláčku jsme jeli s další skupinkou Čechů a já se s nimi během pochodu dávám do řeči. Jejich plán je zítra z Tête vylézt rovnou až na vrchol. Je to dohromady stoupání 1700 metrů, což v té výšce je docela hodně. Ale s počasím nic nenaděláme, takže se rozhodujeme, že se to pokusíme udělat stejně. A kdyby nám došly síly, můžeme to obrátit, přečkat na Goûteru nevlídnou neděli a učinit druhý pokus v pondělí. Uvidíme.

Lenka:
Procházíme kolem staveniště - budoucího pokračování zubačky, a v dlouhém hadovi s ostatními stoupáme k cíli dnešní cesty - chatě Tête Rousse (3150 mnm). Jde se dobře, stoupání na dnešek je jen necelých 800m, alias 2 Kletě. Cestou nám strážci ještě zkontrolují rezervace. Kousek před chatou poprvé více z blízka zkoumáme obávaný kuloár. Je ještě pod sněhem. I takhle v odpoledních hodinách (přicházíme v 15:40) ho po sněhovém travezu překonávají lidé, jdou převážně seshora. Nás to čeká zítra brzo ráno. Chytáme ojedinělý signál a posíláme ještě rychle pozdravy domů. Po jídle si dáme pivko a chvilku pozorujeme ten obrovský ledovec vedle chaty z místní "pláže". Na kutě jdeme v 19h, vstáváme totiž už ve 2 ráno tak, abychom ve 3h mohli vyrazit a pokusit se tak už zítra o vrchol. No uvidíme, snad to klapne!

Přede mnou jde Lenka, když nás najednou s širokým úsměvem zdraví tři pánové: "Bonjur, bonjur." Lenka odvětí ale dále je vesele ignoruje a pokračuje v chůzi. Pánové mě s koutky od ucha k uchu pozorují až si všimnu odznaků na jejich uniformách. Hned je mi vše jasné. Volám na Lenku, která už by šla dál. "Kontrola rezervace." Strážci hlídají, jestli všichni mají "vstupenku" na Blanc. Stačí nadiktovat jméno, zbytek si dohledaji v seznamu. "Any guides?" "No guides." "Ok, good luck."

Přicházíme k nevelkému ledovci před chatou Tête. Ledovec přecházíme bez maček, je to choďák. Během chůze zjišťujeme, že odsud vidíme na Grand Couloir, tedy na jedno z nejobávanějších míst výstupu. Jde o strmý úsek na skále mezi Tête a Goûterem, kterým často padá kamení. Při výstupu je třeba jej traverzovat a mít štěstí, aby zrovna žádný kámen nepadal. Přesto za celou dobu, co do žlabu koukáme, nepadne ani kamínek. Zato několik lezců úsek úspěšně překonává. Kuloár je nyní, až na malý úsek skály zhruba uprostřed, celý zasněžený. Prý je to důvod, proč zatím mnoho kamení nepadá - většina materiálu je uvězněno pod sněhem, byla vydatná zima. Matěj s Kubou pozorují svah později o něco déle a přeci jen se jim "poštěstí" a vidí padat několik šutráků. Sdělují, že veškeré nebezpečí se koncentruje právě doprostřed traverzu, do místa, kde je holá skála.

Ještě chvíli chillíme na Tête Rousse beach, skalním plácku u chaty s lehátky a slunečníkem, odkud je monumentální výhled na rozeklaný ledovec Bionnassay. Protože nás zítra čeká dlouhý den, půjde se opět spát jak jinak, než brzy. A protože je zítra v plánu stoupat až téměř k pěti tisícům nad mořem, žádám Lenku, doktorku skupiny, o tabletku Diluranu. Je to lék na zelený zákal. Ten ale naštěstí nemám a paní doktorka mě ujišťuje, že ho ani po tabletce nedostanu. Mimoděk totiž tato pilule pomáhá i v prevenci výškové nemoci. Lenka vyprávěla, jak to zobali v Nepálu, kde trekovali nad pěti kilometry. Diluran nakonec kromě Davida polykáme všichni. A ještě za světla, kolem šesté, zaleháme. Během následující hodiny tak činí i ostatní nocležníci našeho lageru, takže když jde člověk na záchod, musí hezky potichoučku, aby ostatní nebudil.

Ani tentokrát se mi nespí moc dobře. Nevím, čím to je, ale pořád se budím, tu mám přeležený jeden bok, tu druhý, pořád se převaluju. Když ve dvě ráno zvoní budík, nejsem moc rád, ale aspoň mám tu noc, kdy jsem zabral jen sporadicky, za sebou. Snad neusnu někde na ledovci.

5. den (sobota 20. 7. 2024)

Obléknout, vyčistit chrup, nasnídat, pobalit, vykakat. Toť rutina každého rána. Ještě půlka prášku Diluranu a chvilku po třetí ranní, tedy již tradičně o trochu později proti plánu, už si to vykračujeme v mačkách po ledovci vstříc tmě. Matěj ještě poptává prusíkový lanko, prý jestli někdo nemá navíc. "Ty … mám navíc skoro dvacet metrů. Dole! V autě!" Na skále nad chatou sledujeme několikeré světýlka čelovek lezců, co se vydali vzhůru ještě o něco dřív, než my. Jde se kus po zmrzlém sněhu a pak se nastupuje na skálu. Následuje menší lezecký úsek 2 UIAA, a než se nadějeme, stojíme před obávaným kuloárem. Jdu první. Sněhem vede vyšlapaný úzký chodníček, napravo pod ním strmý svah. Hlavně nezakopnout. Dojdu doprostřed, kde je zmíněná holá skála, ve světle čelovky koukám na docela nepříjemný krok směrem vzhůru. Na nohách mačky, pod nohama hluboká díra končící v neznámu. Přemýšlím, kam šlápnout, abych to úspěšně zdolal, zároveň ale vím, že není radno se tu zdržovat dlouho. Treková hůlka, kterou mám v ruce, tady spíše překáží. Umísťuji pravou nohu na nevelký výčnělek a opírám se rukama o vrchní část kamene. Vytahuju se nahoru a konečně dostávám na vrch i nohy. A už jen svižně překonat zbylý sněhový chodník a mám to za sebou. Kuloár klidný. Teď je řada na ostatních.

Lenka:
Budíček dle plánu, odchod dle tradice nestíháme. Naštěstí ale jen o 10 min. Na prudkém skalním masivu, který nás čeká, už se pohybuje spousta světlušek. Jsou roztroušené prakticky odzdola až nahoru. Takže první určitě nepůjdeme. Ledovec je hned od chaty, takže rovnou nasazujeme mačky. Ignorujeme, někteří lépe a někteří hůře, menší či větší šutry poházené ve sněhu. Záhy po prvním menším skalním lezení se dostáváme ke kuloáru. Jako první odvážlivec se vydává na 2 stopy širokou sněhovou římsu Vladík. Cestička je celá vedena sněhovým polem, pouze ve střední části je menší úžlabina, která se musí překonat. Tou úžlabinou padají téměř všechny kameny seshora. Dle kluků, kteří měli možnost to včera večer sledovat na vlastní oči - ať už pouť kamene začne z pravé či levé strany kuloáru, skoční všechny právě v proláklině, ve středu Grand Couloir. Naštěstí je to úsek jen asi 2m široký a šance na padající kamení je v noci menší. Stejně ale všichni přecházíme tak rychle, jak jen to úzká pěšinka dovolí. Úspěšně.

Než sem jeden po druhém přeběhnou, využívám času a svlékám mačky. Odsud by to mělo být už jen po skále. Když jsou všichni za kuloárem, David namítá, že skála může být zledovatělá a železné hroty na nohách se přeci jen můžou hodit. Já už je ale sundal a znovu je nasazovat nechci. Stále po tmě stoupáme vzhůru po kamení, vzácně je cesta pojištěna ocelovým lanem. Světlem z čelovky hledám stupy pro nohy a chyty pro ruce, cesta odsejpá. Brzy dohoníme trojici dalších lezců. Nepředbíhám je, hodí se, že nás vedou po správné cestě, držíme se za nimi. Tedy doufáme, že jdou správnou cestou. Ta je sporadicky značena bílou nebo červenou tečkou či čárkou na kameni. "Double check every šutr." hlásím Lence, když se mi kamenný chyt hýbe pod rukou. Přitaká. Cesta vzhůru vede celá víceméně hned vedle kuloáru a občas člověk omylem nějaký ten kamínek do toho žlabu skopne. I to je příčinou častého pádu kamení. Behěm stoupání i jedenkrát sypání kamenné várky ze tmy slyšíme.

Hluboko pod námi svítí světla měst a horizont se z černé pomalu zbarvuje do tmavě modré. Blíží se úsvit. Jsme zhruba v polovině lezeckého úseku ke Goûteru, když se začíná objevovat více a více protilezců, tedy lidí, kteří včera lezli na vrchol Mont Blancu a nyní, po noci strávené na Goûteru, slézají dolu. To znamená časté čekání, protože skála je na mnoha místech široká tak akorát pro jednoho člověka. Většina skupin je navázaná na laně, to je technika horských vůdců, kdy vzadu je vůdce a před sebou má na laně cca po půldruhém metru dva kilenty. Popravdě nevím, co je na této technice bezpečného. Když leze jeden, musí lézt i druhý, jinak se navzájem tahají za lano. Když spadne jeden, strhne sebou všechny ostatní. Smysl mi to dává jen tam, kde se lano zajistí za pevný bod. To ovšem není tento případ. Nejspíš jde hlavně o podporu psychiky kilenta: "Jsem na laně, nemůže se mi nic stát." A aby toho nebylo málo, jdou tito lezci skálu v mačkách. Někdy to může dávat smysl, hroty maček skutečně na titěrných skalních hrankách mohou držet lépe, než boty. Ale realita je dle mého názoru taková, že člověk, zvyklý chodit hlavně v botách, o vyčnívající hroty spíše zakopne. Skála je navíc relativně suchá, takže v pohorkách se po ní leze bez problému.

Jsem také svědkem potíží sestupující trojice na laně, kdy poslední člen stojí na opačené straně od ocelového lana, než jeho druzi, načež zjistí, že lano mezi nimi vede právě pod ocelovým lanem. Mezi tímto kovovým lanem a skálou je asi tak 10 centimetrů, což asi vážně nepodleze. Vracet se k širšímu místu se jim pochopitelně nechce, takže se začnou odvazovat.

Blíží se závěrečná třetina lezení, skála je tady ještě o něco strmější, mokřejší a místy na ní leží i sníh. Zároveň je ale jištěna ocelovým lanem, takže se jednak cítíme bezpečněji - jistíme se karabinou na odsedce - a jednak se tady nemůžeme ztratit, prostě jdeme tudy, kudy vede lano. Mimochodem jistit se na odsedce, která je statická, není úplně ideální. Trvrdý pád vám taky může zlámat vaz. Lepší by byla ferratová brzda. Nicméně věřím, že lepší padnout do odsedky, než dolu. Nevybavenému Matějovi půjčuji svojí rezervní smyci, ať se i on může jistit. Nad hlavama se nám zjevuje budova, původní přístřešek z roku 1960, který se dnes již nepoužívá a měl by být demontován. Pro nás představuje orientační bod, ke kterému míříme. Brzy jako první dolézám k ocelovému žebříku, po kterém vyšplhám až na terasu zmíněné budovy. Využívám trochy času - fotím, cpu do sebe proteinovou tyčinku. Hlad jsem měl jako vlk. Za chvíli jsou tu i Lenka, David, Matěj a zavírá Kuba. Opět nazout mačky, odsud už je to zase po ledovci. Sice jen kousek, tedy "šolích", jak by řekl Matěj, ale jde se po ledovcovém hřebeni a to by se jednomu nechtělo uklouznout. Když na hřeben vystoupáme, oslní nás slunce zalévající ledovec oranžovou barvou. To před chvílí vylezlo zpoza horizontu a nyní nám předávdí tuhle show "za odměnu", jak konstatuje Lenka. Na pravé straně výhled do údolí, na levé výhled na rozpraskaný ledovec, nádhera.

Lenka:
Hned za kuloárem sundáváme mačky, začíná totiž zábavná lezecká část. Je stále tma a ještě dlouho bude, takže se orientujeme podle vyšlapané cestičky a řídce namalovaných teček - samozřejmě vše za svitu čelovky. Lezení je to místy vskutku výživné, nějaké jistící lano by docela bodlo, je ho tu však poskrovnu. Už teď se netěšíme na cestu dolů, která bývá na skalách ještě obtížnější. Hůř se hledají chyty, stupy, ale i samotná cesta, tak snad ji půjdem za světla. Postupně začínáme potkávat i lidi jdoucí opačným směrem. Vyhýbání s lidmi navázanými na lano s guidem je tu vcelku náročné, takže postupujeme docela pomalu. Nakonec nám cesta zabere 3 hodiny, což byl náš nejhorší, respektive nejpomalejší scénář. Ke konci této části se už začíná pozvolna rozednívat. A když se konečně vyhoupneme na závěrečný hřebínek k chatě, vykoukne na nás zlatý kotouč zpoza okolních masivů - úžasná to podívaná. Nemáme bohužel moc času na kochání, čeká nás ještě dlouhá cesta - 1000m na vrchol a zpět.

Brzy slézéme z ledovce k chatě Goûter. V botárně už se několik horolezců připravuje k výstupu na vrchol. My rychle přebalujeme - část vécí, které k výstupu nepotřebujeme (spacák, vařič, část jídla) necháváme v botárně. Svačíme, připravujeme lano, na které se odteď navážeme. A potřebujeme sehnat vodu. Kromě Kuby a Matěje už nikdo z nás skoro žádnou vodu nemá a tu při výstupu budeme bezpodmínečně potřebovat. Víme, že tady na Goûteru vodu prodávaj, sice s cenou 9€ za litr a půl, ale to je zkrátka vysokohorská přirážka. Mohli bychom si vodu rozvařit ze sněhu z ledovce (ostatně proto sem tahám vařič), jenže není moc času. Už je po šesté ráno, výstup od Tête nám zabral tři hodiny, což byl maximální limit, se kterým jsem počítal (a doufal, že to stihneme rychleji). Problém ale je, že jídelna je zamčená a nikde nikdo z personálu. Dumáme, co budeme dělat. Když vodu neseženeme, může to taky dnešní výstup zhatit. Přes malé okénko ve dveřích jídelny si všímáme, že za dveřmi chodí pán. Hypnotizuju ho tak dlouho, až si toho všimne a konečně dveře odemyká. Hned mu sděluju že chceme koupit 4 lahve vody, upozorňuje nás na cenu, ale my přitakáme. Brzy tedy máme 6 litrů vody za necelou tisícovku a můžeme konečně vyrazit vzhůru k nebesům.

Lenka:
Na horní chatě Refuge de Goûter (3800 mnm) nás čeká dost nemilé překvapení, když zjistíme, že mají ještě zavřeno. Potřebovali jsme dokoupit vodu, která nám už prakticky došla. Nakonec se však neodbytnému Vládíkovi přece jen podaří dobouchat na místního šéfika a ten nám dopřeje dostatek radosti v podobě 4 PETek s vodou za pouhých 36€. Na teplý čaj do termosky bohužel můžu zapomenout. Otevírají sice v 7h což je asi za 45 min, ale než bychom se zase navlékli do cajků, byla by z toho další půlhodina navíc a to nechceme riskovat. Vyhazujeme tedy v šatně nepotřebné věci a pokračujeme vzhůru.

Navazujeme se na lano, už je po sedmé ráno. Zrovna ze zdola přichází skupinka Čechů, kteří z Tête vyráželi až po chatové snídani, tedy v půl páté. Sakra, jsme fakt hodně pomalí. Nikomu se nechce jít v lanovém družstvu jako první, a tak se role kontumačně ujímám. První víceméně určuje tempo, volí trasu a vůbec má určitou zodpovědnost. Zprvu nastavuju vycházkovou chůzi, mám totiž pocit, že tahám Kubu, který jde jako druhý, a snažím se jeho rychlosti přizpůsobit. To se už ale rozčiluje Daivid, že jdeme strašně pomalu, takže zrychluju. Zdá se, že mě netahal ani tolik Kuba, jako váha lana samotného.

Ledovec je zprvu vcelku kompaktní, leč táhne se docela do kopce. Vyšlapaná cestička traverzuje cik-cak, jít totiž přímo hore by bylo dosti vysilující. Brzy doháníme trojici dalších lezců, mají mezi sebou jen krátké lano, zato my jsme rozcapení jak týden před výplatou - máme každý mezi sebou kolem sedmi metrů lana. Nepříjemné je, že jelikož trasa traverzuje sem a tam, motá se naše lano do cesty té druhé skupince. Jsme sice krapet rychlejší, jenže asi podobně, jako když se na dálnici předjíždí kamiony 89 vs 90 km/h. Objevuje se první trhlina, sice úzká, v podstatě na překročení, ale raději se mi ji nechce překonávat v jiném místě, než vede vyšlapaná cestička. Jeden člen z trojice, se kterou se předbíháme, přechází díru, druhý se zastavuje před trhlinou a rozmotává lano. Nervózně čekám. Čekám a čekám ale jim to hrozně trvá. Dojde mi trpělivost a překračuju trhlinu v jíném místě. Snažím se jít svižněji a volit stopu tak, abychom co nejméně naším lanem skupince překáželi. To ale znamená jít prudčeji do kopce. David už se zase rozčiluje…

Jak jsme pořád výš, je výstup postupně náročnější. Levá, nádech, pravá, výdech, levá, nádech, pravá, výdech… Člověk se přepíná do robotického módu. Brzy už zbývá jen poslední kousek k prvnímu horizontu (kterých bude ještě hodně) a nám se (konečně!) daří předběhnout trojici.

Za horizontem se však ocitáme v mraku. Výhledy, které jsme dosud měli, zmizely, vystřídala je bílá tma. Míjíme skupinu dalších Čechů, kteří již klasají z vrcholu. Dáváme se do řeči. Tvrdí, že na vrcholu svítí slunce a jsou krásné výhledy. Nechce se mi tomu věřit, vzhledem k tomu, že ať se podívám, kam se podívám, všude jen mlha. Také tvrdí, že už jsme téměř v půlce výstupu. Od toho, co jsme vyrazili z chaty, jsem se na mapu nedíval, ale nevěřil bych, že už jsme tak daleko, spíše bych pesimisticky odhadoval tak třetinu (lepší být mile překvapen, než zklamán). David zří výškoměr na svých hodinkách a ty opravdu ukazují elevaci 4300 m n. m. Goûter je ve výšce 3800 m n. m což skutečně odpovídá vystoupaným pěti stům metrům. Prý brzy dorazíme k bivaku Vallot. Ptám se, jestli budeme svačit, ale odkládáme to až do bivaku, když už je údajně co by kamenem dohodil.

Lenka:
Zpočátku je cesta jen zlehka zvlněná, žádné krpály jako na Bishornu. O to víc se však zdá být nekonečná. Začínají se okolo nás dělat mraky a zanedlouho kráčíme poměrně hustou mlhou. Když si myslím, že vrchol nemůže být už daleko, narazíme na dvojici Čechů, jdoucích opačným směrem. Nemile nás překvapí, že nejsme ještě ani v půlce… A sakriš, to jsem nečekala. Povzbuzujícím infem budiž pro nás alespoň to, že teď nás čeká krátké klesání, po kterém by měl následovat bivak, kde se prý můžeme trochu ohřát. Ne snad že by se tam topilo, ale aspoň tam nefouká. Další pozitivní zpráva - na vrcholu mraky nebyly a svítilo slunce. V tuto chvíli jsem už lehce pochybovala, že to vůbec za takového počasí na vrchol dojdeme.

Stále v mlze trasa najednou začíná klesat. Je to sice v této nadmořské výšce mnohem příjemnější oproti stoupání, nicméně ztrácíme drahocenné výškové metry. Sklesáme necelých 100 metrů do ledovcového údolí, ledovec pořád krásně kompaktní. Dnem údolí se jde po rovině, to je parádní úleva, kéž by to vedlo takhle až na vrchol :-). Než se naděju, terén se zase obrací vzhůru. Zase stoupáme a zase docela strmě. Levá, nádech, zapíchnout cepín, pravá, výdech. A znovu a znovu. Jako robot, bezduchý stroj provádějící monotónní činnost. Při pohledu vzhůru se nám v mlze začínají zjevovat obrysy budovy - bivak Vallot! To je motivace, už si brzy odpočineme! A tak stoupáme a stoupáme a mezitím vítr rozfoukává mraky víc a víc. Postupně se objevuje bivak v celé své kráse a za ním se zbarvuje obloha do modra. Ukazuje se i slunce a než k plechovému domku vystoupáme, je téměř celý horizonzt vyčištěn. Zase jsou výhledy a zase je krásný den.

Nejprv nemůžeme do boudy najít vchod. Ze předu jsem nic neviděl a ze zadu žádné dveře nejsou, jen hluboká propast. Pak konečně objevujeme schůdky z přední strany, schované nad menší skalkou. Vyvazujeme se z lana, to necháváme ležet před boudou spolu s cepíny a lezeme dovnitř bivaku. Vnitřek je jediná místnost, téměř prázná až na pár laviček, odpadkový koš a zavěšené deky. Deky spolu s celým bivakem slouží k nouzovému přespání v případě nepříznivého počasí. Svačíme, pijeme. Jím tři proteinové tyčinky. Jiné jídlo jsem si nepřibalil, šetřím váhu. Kulinářský zážitek level mínus tisíc, potrava je tady pro mě jen nutná povinnost, palivo, jako benzín pro auto.

Lenka:
Naštěstí kluci měli pravdu, za chvíli jsme z mraku venku, dokonce ho vítr později úplně rozfoukává. A ten bivak tam taky stojí. Trošku nás akorát potrápilo najít vchod - je to malý žebříček vedoucí zespodu do něčeho jako je kadibudka beze dna, přilepená k boku bivaku. Vevnitř dáme rychlou svačinku. David přioblékne další ponožky, protože i přesto, že má profi horské topánky, necítí v nich prsty. Přihazujeme i bundy, protože nahoře může někdy pěkně foukat, což dokáže udělat pocitovou teplotu prý až -40°C. Doufám, že to nebude náš dnešní případ.

Nechce se mi. Nechce se mi pokračovat, trasa stoupá za bivakem vzhůru, viděl jsem v dálce strmý výšvih s trvarzující cestičkou. To bude zase utrpeníčko. Ale už je po svačině a je třeba jít dál. Znovu se navazujeme a já vedu skupinu ke kopci. Brní mě prsty na rukou - vedlější účinek Diluranu, jak mě varovala Lenka. Zároveň ale nikdo nepociťujeme příznaky AHN, zdá se tedy, že chemie, společně s aklimatizačním Bishornem, zabírá. Dokonce aj David, který si zobání nedal, je v cajku. Zhluboka dýchám a krok za krokem se sunu nahoru. Je zde první trochu nebezpečnější úsek ledovce, šikmo pod náma je svah hodně prudký, takže uklouznout a slítnout tam by nedopadlo moc přijemně. Je ale fajn, že ve sněhu jsou vysekané v podstatě schody, snad není důvod kamkoliv padat. Přemýšlím, jestli takové schody vzniknou přirozeně tím, jak tudy dennodenně v sezóně pochodují desítky lezců, nebo je prostě vysekají první jarní odvážlivci a schody pak vydrží po celou sezónu? No, ať je to jak chce, nám to každopádně výstup nemálo ulehčuje.

A už jsme nad stoupíním a terén se mění v hřebínek. Nalevo převěj, napravo pozvolna padající svah končící v neznámu. Není radno vykračovat příliš daleko od vyšlapané cestičky, aby se člověk nepropadl někam, kam nechce. Cesta mírně stoupá, pak zas mírně klesá a najednou se před námi objevují seraky velké jak dům. Trasa se kroutí kolem nich a aby toho nebylo málo, hned vedle cesty se ve sněhu rozpíná trhlina. Tenhle úsek není technicky náročný, o to je ale náročnější psychicky. Musíš věřit, že zronva teď se nějaký kus té ledové masy neurve. A že se to občas stává. Musíš věřit, že se pod nikým z vás neprotrhne díra. A tak ten úsek přecházíme raději svižněji, což se moc nezamlouvá Kubovi, který je jak u vytržení a chce si to všechno vyfotit.

Jak skončí jeden strach, přichází další v podobě traverzu po vcelku úzkém vyšlapaném chodníčku, pod nímž zeje propast kamsi do nižších pater Montblanského ledovce. Šoupu nohama pomalu a opatrně, což o to, svým nohám věřím, ale co když zakopne jiný člen družstva a strhne všechny ostatní na laně? Raději na to nemyslet. Traverz se mění ve stoupání, pokračujeme lezením po čtyřech docela dost strmě po sněhu, opět vysekané schody. Zase přepínám na robotický mód a zanedlouho už se svah zase trochu zmírňuje, i když stále stoupá. Po nekonečném krok - sun - krok je tu zase hřebínek ne nepodobný tomu předešlému. Proti jde zrovna pár lezců, tak se ptám, jestli ten horizont před námi, jestli už je to "summit". No prý ne, je to ještě "little bit further." Já věděl, že to tak neni, ale asi jsem chtěl prostě jen slyšet, že už tam sakra brzo budem! :-D Uff. A tak se sunu a sunu, sleduju sníh a na nic moc nemyslím.

Za horizontem se zjevuje další horizont. Je to ještě kus, ale jsem si téměř jistý, že tohle už vrchol je. Přeci jen znám vršek Mont Blancu z fotek. Poslední závěrečný hřebínek, vyhnout se s několika skupinami, co zrovna sestupují, a už je vidět, že opravdu cesta výš nevede. Poslední kroky, v celém okolím panoramatu už nic vyššího není a to znamená, že jsme tam! Právě jsme dosáhli nejvýše pěšky dosažitelného místa Evropy. Ještě přemýšlím, zdali není podobná zrada, jako v ČR, tedy že Sněžka s 1603 m n. m. je sice nejvyšší horou, nicméně špička televizního vysílače na Pradědu dosahuje dokonce 1637 m n. m., což z něj dělá ještě vyšší místo, ač umělé. Ale v Alpách nic takového nehrozí, vršek Mont Blancu je zkrátka nejvyšším místem a basta!

Je krásné, azurové nebe, máme výhled do všech stran. Lépe to snad vyjít nemohlo. Vrchol je docela rozlehlý, takže je tu dost místa pro nás i další skupiny, které zrovna vrcholí. Děláme desítky fotek, společné i solo. V dáli na hranicích Švýcarska rozpoznávám Matterhorn a masiv Monte Rosa. Jihovýchodně Gran Paradiso, kde jsme byli loni. Na jihu a jihozápadě, směrem do francouzského vnitrozemí, se tyčí taky mnoho zasněžených vrcholků, ty ale moc neznám. Vím jen, že tam někde je čtyřka Écrins, od oka ji však nepoznám. Lenka ještě dole strašila, že na vršku může být pocitovka až -40°C. Pff, dneska je to téměř na tričko!

Lenka:
Čeká nás posledních 500 výškových metrů a terén se začíná docela ostře zvedat vzhůru. Míjíme obrovitánské séraky (prostě takové kusy ledu) větší než domy a doufáme, že ještě nějakou dobu vydrží na svém místě. Stoupání je čím dál prudší, cestička ve sněhu strmější a užší. Pomalu, ale vytrvale však postupujeme kupředu. Koncový hřebínek je snad pocitově nejdelší, protože čekám, že to už musí být onen vrchol, ale za každým horizontem se vynořuje další, ještě o něco vyšší. Nakonec se však přecejen po 8,5hod šlapání v 11:50 dočkáme a staneme na vytouženému vrcholu! Ten je na rozdíl od některých předešlých hřebínků pěkně široký, někteří dokonce s mírnou nadsázkou tvrdí, že by se tady dalo udělat fotbalové hřiště. Chvilku jsme tu dokonce úplně sami. Kocháme se, radujeme se, gratulujeme si mezi sebou a poté i s ostatními družstvy. Na každém, kdo se sem vyškrábal je vidět ta obrovská radost.

Na vršku jsme akorát zastihli druhou skupinku Čechů, jak se zrovna vydávají na sestup. Slušně nás předběhli. My se pomalu obracíme na sestup, hezky stejnou cestou. Vyrážíme opět po nepříliš širokém hřebínku když se náhle ozve hlasité hučení. Lekáme se, otáčíme krky a před očima se nám zjevuje jen kousek na vrcholem prolétavající stíhačka. Aby toho nebylo málo, stroj letí vzhůru nohama. Přesto, že to všechno probíhá velice rychle, mám pocit, jako by se čas téměř zastavil. Taková neuvěřitelná podívaná to je.

Sestup

Lenka:
Docela tu fučí, takže se po vyfocení asi 985 fotek pomalu odebíráme na zpáteční cestu. Ještě z něj ani nestačíme sestoupit, když v tom - troufám si říct - všichni nadskakujeme hrůzou. V mžiku je všude obrovský rachot. Co to?! Lavina? Víc věcí mě nestihne napadnout, protože to už i oči zaznamenají zdroj tohoto zvuku. 50, maximálně 100 m nad našimi hlavami si to břichem vzhůru prosviští stíhačka! A jak rychle se objeví, tak rychle i mizí, mířící téměř střemhlav dolů podél skalní stěny. V dálce ještě zahlédneme, jak prolétá úzkým údolím mezi horami. Skoro jako akční scéna z bondovky. Skoro jako přelud. Potom co posbíráme srdce z kalhot a uklidníme kolena, zahájíme sestup. Dolů to jde za mě rozhodně snáz, než nahoru. Prakticky všechny nás cestou dolů rozbolí hlava, některé pokouší lehká malátnost.

Dolu se šlape o mnoho lépe, není třeba tolik funět. Ťapeme a jsem zamyšlený, ještě před dvěma, třema hodinami jsem moc nevěřil, že to dneska dáme. Spíš jsem usuzoval, že se vrátíme, využijeme dvou zaplacených nocí na Goûťáku a vydáme se vzhůru zase v pondělí. A jak jsem zamyšlenej, bezmyšlenkovitě sleduju stopy, najednou si uvědomím, že tudy jsme přeci nahoru nešli. Zaostřím před sebe a vidím pár lezců, jak za pomoci cepínů čelem ke svahu slézá po strmém sněhu. Jde o variantu sestupu nad seraky. Říkám ostatním, že se asi budeme muset kousek vrátit, tady se mi to nelíbí. Nikomu se ale nechce zase stoupat nahoru, Lenka navrhuje, jestli to nezkusit taky s těmi cepíny. Moc se mi nechce a jak tam tak stojíme, naše netrpělivá housenka se sama od sebe vydává zadkem vpřed, tedy Matějem vpřed, čili je z něj teď vůdce lanového družstva. Abychom nemuseli stoupat vysoko zpátky, traverzujeme nepříjemný svah k druhé trase. Stopy naznačují, že nejsme první, komu se toto přihodilo. Sníh se docela boří, ale za pár minut je to za námi a jsme na známé cestě. Klesání po vykutaných schodech v ledovci, pak úzký chodníček a jsme opět u seraků. Dokumentuji ledové útvary na GoPro a krok za krokem pasáž překonáváme. Když máme seraky za zády, padá ze mě téměř všechen strach, který tam uvnitř ještě někde byl. Máme totiž nejnebezpečnější části za sebou. Tedy alespoň pro dnešek.

V malém sedýlku nás oslovuje grupa Francouzů. Mluví k nám guide a ukazuje na alternativní vyšlapanou trasu obcházející hřeben před námi. Tvrdí nám, že "This way is easier." Rozhodně to tak ale nevypadá, tak mu rozporujeme. Stále nás ale přesvědčuje, že máme jít určitě tamtudy. Shodujeme se, že to tedy zkusíme, ale už na začátku se nohy boří do sněhu a netrpělivý David se odepíná z lana a odchází po pevné vyšlapané "magistrále". Matěj, vedoucí družstva, též není nadšen z měkkého sněhu, takže na to kašleme všichni a vracíme se na původní pěšinu. Když jsme za hřebenem, vidíme, že aleternativní obchůzka jde po strmém sněhu nad trhlinami. Holt horský vůdce nebo Franta z český kotliny - každý pociťuje nebezpečí subjektivně.

Odsud se nám již zjevuje bivak, ke kterému klesáme, u něj na nás čeká David. U Vallotu stále za krásného slunného počasí svačíme. Dojídám poslední proteinovou tyčinku a prohlašuji, že odteď pokračuji solo, tedy mimo lanové družstvo. V této části už trhliny téměř nebyly a potkávali jsme i solo lezce. Chci si taky užít vlastní tempo a nepodřizovat rychlost a četnost zastávek ostatním. Z lana se nakonec odpojují všichni, kromě Lenky a Davida. V následujícím sestupu hodně fotím a těším se, až si na chatě odpočinu. Brzy, ač pořád ještě vysoko, se v dáli zjevuje Goûter. A ještě dál za ním zelené údolí s městy. Koukám na mobil a ano, je tady signál. Ihned píšu domů zprávy o úspěších, posílám fotky a v mezičase, ignorujíc vyšlapané cestičky, svižně sbíhám nejkratší spojnicí směrem k chatě. Když se náhle prošlapuji měkčím sněhem asi 10 cm níže, trochu ve mě hrkne. Uf, bylo to jen rozbředlější místo, v tu chvíli si ale uvědomuju, že opouštět lanové družstvo nebylo zase tak moc zodpovědné, kor když jsem tím rozhodnutím strhnul i ostatní. Ono kompaktní ledovec sice působí bezpečně, nikdo ale neví, co se skrývá pod povrchem. Klidně můžu stát jen několik centimetrů nad hlubokou propastí.

Lenka:
Opět krátká zastávka na svačinu u bivaku. Tentokrát však zůstáváme venku na sluníčku. Má takhle v poledne nahoře pořádnou sílu, o čemž svědčí naše spálené, červené obličeje. Stále hezké počasí láká další a další horolezce, které potkáváme dokonce ještě i jen kus za chatou, jak v tuto relativně pozdní hodinu míří vzhůru. Jistě nemalý podíl na tom bude mít to, že zítra se má zkazit počasí a asi málokdo se chce vzdát něčeho, co má na dosah a na co čekal půl roku. Dle infa od místních jsme si zvolili dobrý rok, údajně jsou letos nejlepší podmínky za posledních asi 15 let, protože je tady po zimě stále ještě hodně sněhu.

Již pozorněji sestupuji a podivuji se několika skupinám lezců, kteří ještě teď, v půl třetí odpoledne, vyráží k vrcholu. V pořádku dorážím na Goûter a ostatní taktéž. Všichni máme radost, že je to konečně dneska za námi a už se bude jen odpočívat. Lenka s Davidem se však oprávněně obávají zítřka, má být to ošklivé počasí a pořád mezi námi a bezpečnějšími místy zeje ta strmá skála a zlověstný kuloár. Já si tím teď ale hlavu vůbec nelámu, mám hrozný hlad a jsem strašně unavený. To jediné mě teď trápí.

Objednávám si polívku a omeletu celkem za 40 éček, a jakej jsem měl hlad, tak to do sebe ani nemůžu všechno nacpat. S posledními sousty doslova bojuju, ale já se nevzdávám. Jídlo zapíjíme kávou, kterou zřejmě ve Francii servírují místo do hrnku do misky. Pak se ještě rovnou pobaluji na zítřejší sestup a unaveně se kochám na Goûterské terase. Docela rychle ji však zase opouštím. Fekálie se zde totiž vypouští rovnou pod chatu na skálu a tak to tady venku moc nevoní.

Lenka:
Zpět na Goûter přicházíme cca v 15:00 a rovnou objednáváme jidlo. Jsme docela hladoví, a něco teplého do žaludku by bodlo, stíhame ještě odpolední menu. Ceny jsou tu nekřesťanské, ale jídlo mají dobré (zeleninová polévka 16€, francouzská mix omeleta se sýrem, šunkou, houbami a brambory za 24€). Večeře by nás pak vyšla na 50€ a co je součástí, kdo ví. Před chatou se nám daří chytit trocha signálu, tak dáváme vědět svým drahým rodinám, které mají jistojistě nervy trochu nadranc. Házíme batožinu na naše dnešní a teoreticky zítřejší nocležiště a jdeme zpátky dolů na dlabanec. Někteří měli trochu velké oči a tlačí do sebe tolik potřebné kalorie, co to jde. Po vydatné obědovečeři trávíme a vyčkáváme, až bude mít šéfik čerstvé info o počasí. Sděluje, že dle francouzské předpovědi přijdou bouřky mezi 7-8h, dle švýcarské mezi 9-10h, hranice sněžení od 3500 mnm. Později by měly srážky ustávat, ale pořád bude zataženo. Domlouváme tedy strategii - vyrazit ještě před sněžnou bouří. Uleháme k, doufáme, že vydatnému spánku.

Přesunuji se na lůžko, kterého už se po jídle nemůžu dočkat a světe div se, konečně po čtyřech nic moc extra nocích usínám jak dřevo. Budím se akorát v jedenáct večer, kdy jdu na záchod, a zároveň jdu ještě před chatu pochytat nějaký mobilní signál (nevím proč, ale ani tady, ani na Tête nejde chytit signál uvnitř, oni to snad staví z olova). Venku už je, nečekaně, tma ale taky tam už pěkne sněží a fičí. Tak se předpověď nemýlila. Zívnu na ten marast a jdu zase do hajan.

6. den (neděle 21. 7. 2024)

Sestup z Goûteru

Lenka:
Budíček máme neplánovaně dříve. Většina s námi ubytovaných vstává už mezi 2 - 2:30 h ranní, aby se vydali na cestu dolů. Nemůžu už zabrat a celou dobu mi v hlavě šrotuje, jestli bychom raději neměli jít taky. Vykukuju z okýnka a v dálce občas blesk v mracích ozáří noční oblohu. Stále je však dobrá viditelnost - vidím dolů až do městečka a dokonce sem tam vykukují hvězdy. Zato slyšíme, jak tam celou noc pořádně fičí. Po půl 4 to nevydržím a budím ostatní. Aspoň se nám třeba výjimečně podaří vyrazit včas nebo snad i o trochu dřív. Tělo už si poměrně přivyklo na přísun jídla v tuto hodinu, tak už ani moc neprotestuje. Snídaně na schodech, protože jídelna je zamčená a na pokojích, kde spí ještě ostatní, se to nesluší. Mé rozjímání nad nugetou vyruší zvuk v podobě kapek dopadajících na okno, záhy doplněné i o zrakový vjem v podobě bleskem ozářené oblohy. To se nám už hodně nezamlouvá a jdem to okouknout víc naživo - do dveří chaty. A máme jasno, venku opravdová sněhová bouře, vichr co by nás jistojistě strhl z úzkého hřebínku a hromosvod v podobě ocelového lana se nám taky zrovna dvakrát nezamlouvá. Je rozhodnuto, jde se zpátky do postelí. Alespoň tak doháníme spánkový deficit a spíme jak zabití prakticky až do půl 8. To se jdu znovu mrknout, jak to vypadá za oknem. Lepší zprávy - právě přichází 3 lidé zezdola a další 2 odchází od chaty dolů. Takže cesta je nejspíše průchozí. Naštěstí se naše obavy v podobě zcela zasněžených skal nenaplnily a jsou jen v horní části zlehka pocukrované. Dnes už po druhé budím všechny ostatní, rychle zhodnotime situaci a je rozhodnuto - jde se dolů. Jelikož jsme už komplet sbalení, jde to tentokrát rychleji a vyrážíme snad do půl hodiny. To bude náš rekord.

Někdy kolem pátý mě z tvrdého spánku budí Lenka, že prý bysme raději měli vyrazit dolu. Ještě bych spal ale podřizuji se. Připravujeme se na odchod, ale protože venku pořád sněží a hřmí, nechávátá se. A jelikož to ani o hodinu později není lepší, rozhoduje Lenka s Davidem, že půjdeme zase spát a počkáme na světlo. Mě je to nějak jedno, vím, že máme na Goûteru kdyžtak zaplacenou ještě jednu noc, tak při nejhorším tu hnusnou neděli přečkáme tady a dolu půjdem v pondělí. Ale chápu, že David, který jde v úterý na noční, pociťuje nervozitu a nejraději by už sklesal.

Protože už jsem zase téměř bez vody a je čas, jdu před chatu s ešusem nabrat něajký sníh na rozvaření. Najít takový sníh v blízkosti tohoto obydlí není jednoduché, protože většina ho má poněkud žlutou barvu. Musím popojít kus dál, což za tmy ve sněhové vánici a bez maček (které se mi nechce kvůli takový prkotině nazouvat) není dvakrát příjemný, ale nakonec nějaký ten (snad) čistý sníh nacházím. V botárně na lavičce, hned pod cedulí "zákaz používání plynových vařičů", zapaluji plynový vařič. Sníh se ve vodu mění docela rychle, tu přelévám do svého třílitrového vaku a jdu ven ještě pro jednu várku. Hotovou vodu ochutnávám a ta je pěkně hnusná. Totiž protože jsem skvělý kuchař, tak se můj ešáček pyšní na dně vrstvičkou spáleniny, která z něj nejde umejt. A tato výborná krusta nečekaně ochutila i právě vyrobenou životodárnou tekutinu. Ale 9 éček za PETku pitný vody znova dávat nebudu, takže budu bumbat tuhle ňamku. Důležitý je, že neumřu žízní. Jdu spát.

Kolem osmý mě už podruhý z tuhého spánku budí Léňa, že už je snad počasí lepší. No dobrá, ach jo. Už jsme de facto sbalení z prvního budíčku, takže jen nahodit bundu, mačky, sedák - teda… lépe v pořadí sedák, mačky (napodruhý, nejpozději napotřetí na to každý přijde sám) - a může se vyrazit. Počasí je vskutku mnohem příznivější a tak, již za světla, opouštíme ten prapodivný architektonický útvar jménem Goûter.

Fouká, je částečně zataženo, ale jinak to není tak hrozný. V mačkách přecházíme ledovec k bývelému přístřešku. Na sněhovém hřebeni nám vítr bičuje ledovými krystalky obličej. Naštěstí je to jen kousek. Od plechové budovy koukáme kolmo dolů na skálu, po které jsme včera mezi třetí a šetsou ranní vystoupali nahoru. Zdá se to tak dávno, ale bylo to včera. Skála je pocukrovaná, ale nevypadá to nijak hrozně. Tentokrát se na skálu vydáváme stále s mačkami na nohách. Jak jsem zmiňoval, tahle pasáž je jištěna ocelovým lanem, takže se již tradičně "profesionálně" cvakáme karabinama na nepružných smycích a krok po kroku, ruka po ruce, snižujeme potenciální energii našich těl. Tedy klesáme a to zprvu bezmála ve vertikálním směru. S hroty na nohou je třeba postupovat opatrněji, ale svah se postupně zmírňuje a sněhu ubývá, takže jeden po druhém stoupací železa zase sundaváme.

David s Lenkou to dneska vzali hopem. Brzy už je vidím jen malinkaté kdesi pode mnou a než se naděju, mizí v mlze úplně. Asi už to chtějí mít za sebou. Jo, občas je kolem nás šedý mrak, občas se to trochu rozfouká, pak i trochu fotím. Přecházíme postupně do závětří, ze závětří do sněžení, v dalším místě zase řádí vichr a ošlehává obličeje. A takhle se to různě střídá. Jak mizí ocelové lano, mizí i sníh, co ale zůstává je bahno. Není to ale ani zdaleka tak strašný, jako onehdá v Los Nevados.

Sem tam se jde těsně kolem kuloáru, který vykukuje z mlhy, vypadá hrozivě. Odhaduji, že jsme tak v půli cesty k traverzu přes něj, když se náhle ozve rachot padajícího kamení. Doufám, že Lenka nebo David zrovna nepřecházejí.

Jak jsme níž, mění se sníh na déšť. Několik míst je více lezeckých, ale kupodivu i přes nevlídné počasí mi to připadá snazší, než v noci. Ono jak je světlo, všimne si člověk mnohem většího počtu chytů a stupů. V jednom místě není jasné, jestli mám skálu obcházet z prava nebo z leva. Zdá se mi to přívětivější doleva. Po několika krocích se však kameny pod nohama více pohybují. Dnes už vím, že když cesta nevypadá jako cesta, pak to není cesta. A tak vybíhám svižně zpátky a obcházím skálu zprava. A je to správně.

Kape toho z nebe docela dost, když se konečně za mlhou zjevuje pěšinka ve sněhu přes kuloár. Jsem ještě asi sto metrů nad ním a najednou vidím, jak cestičku přebíhá postava v zářivě žluté bundě. David! Natáčím ho. A už je v pořádku na druhé straně. Pomalu sestupuji, kamera pořád připravená, očekávám Lenku. A ta už je Davidovi v patách, něběží jako David, jde klidněji. Skálu uprostřed, místo, kterého se obávám, přechází docela v klidu. To uklidňuje i mě. Pokračuji a už stojím před traverzem taky. Tam je Matěj a dlouze se připrvuje, obouvá mačky, chystá cepín. Konečně vstupuje na chodníček. Rychlý nedůvěřivý pohled vzhůru a už ukrajuje metry. Skalka, delší krok, a je za ní. Poslední stopy sněhem a má to za sebou. Kuba si nandavá mačky, chtěl jsem ho pustit před sebou, ale jsem netrpělivý. Vytahuju cepín. Testuju pár kroků kuloárem, jestli sníh pod podrážkou prosté želez klouže, a zdá se to dobrý. Neváhám a překonávám kuloár bez maček. Prostředek, zřejmě i díky světlu, překonávám raz dva a náhle mám tento poslední nebezpečný úsek taky za sebou. Čekám ještě na Kubu, ten, zřejmě inspirován Davidem, kuloár taky přebíhá. Volám na něj, ať hlavně nezakopne. A je to, i Kuba už je v místech, kde mu (snad) nic nehrozí, kuloár byl přívětivý, a nám už zbývá jen krátký přechod celistvého ledovce k chatě Tête.

Chatu už máme na dohled. Vtom se za námi ozve dunění. Otáčíme zraky a vidíme několik kamenů, jak se valí přes cestu ve sněhu, po které jsme před pár minutami šli. Není to v kuloáru ale vedle něj. Nepadají ale příliš rychle, není v těch místech takový svah, spíš se tak převalují.

Lenka:
Venku to doopravdy funí a občas se nám poletující krystalky nemilosrdně zabodávají do obličeje. Sestupujem zpočátku s mačkami, později už bez nich. Jde to docela dobře, vlastně lépe, než jsme čekali. Dozajista v tom roli hraje to, že jdeme za světla. Nejdřív nás vede ocelové lano, pak už jen vyšlapaná cestička a oranžové tečky na skále. Pod námi a později i kolem nás se převalují mraky. Kousek nad kuloárem začíná pršet a když nastupujeme do něj tak dokonce hřmí. Jen doufám, že Davida, který se zrovna vydal na přeběh tohoto nebezpečného traverzu, to nerozhodí ještě víc. Ono totiž v kapuci za větru se blbe rozlišuje hrom od padajícího kamení. Naštěstí se všichni bezpečně dostáváme na druhou stranu a za vytrvalého deště, celí promočení i na chatu Tête Rousse. Neoddechneme si však na dlouho. Záhy po objednání teplého moku totiž zjišťuji, že tramvaj jedoucí dolů, jede buď za 2 hodiny a nebo až za 6. Cesta dolů má trvat něco přes 1,5h. Matěj, který si mezitím stihl uvařit oběd, ho do sebe rychle háže a poklusem se vydáváme na poslední pěší část naší cesty. Vychází nám to akorát. Když přicházíme do stanice, tramway si to zrovna soptí nahoru do poslední zatáčky, načež zajíždí do vydlabané skály, kde je konečná stanice. Trocha zmatku kolem zpátečních lístků - francouzský průvodčí by si měl dát pár lekcí angličtiny u Matěje. No a jsme skoro u konce, frčíme si to dolů do Le Fayet.

Na parkovišti už nás čeká Žanda, která si mezitím dala svůj 1. samostatný vícedenní trek, aby otužila ducha a načuchla, jaké je sólo hikování. Jestli to vůbec v okolí teď už tolik profláknutého TMB (Tour du Mont Blanc) jde. Přátele na celý život mezi Francouzi nejspíš nenašla, ale aspoň jí pomohli překonat rozbouřenou říčku. Zhodnotila to tak, že mít s kým sdílet zážitky a útrapy je rozhodně zábavnější. Tak příště s náma, Žandi!

Zastavujeme ještě v Chamonix na nákup nějakých těch drobných suvenýrů a hlavně dobrotek na další BBQ akci. Jako naše dnešní nocoviště byl vybrán až nápadně levný kemp - Camping de Montets. Za krásných 55€ pro všechny. Ve srovnání s naší nedávnou zkušenosti ve Slovinsku 65€ za 1 noc pro 2 v autě, příjemná to změna. Večer si u grilu a mírného letního deštíku konečně zase pořádně nacpeme bříška. Déšť nás nakonec vyhání do místní hospůdky, kde dokončíme oslavy našeho výstupu. Obsluha nás po 22h vyžene a tak jdeme do hajan, ať jsme odpočatí na dlouhou zítřejší zpáteční cestu.

7. den (pondělí 22. 7. 2024)

Návrat

Ráno vstáváme na pohodu, balíme a vyrážíme chvilku po 9. Kousek za hranicemi zastavujeme v nám dobře známém švýcarském sedle Col de la Forclaz. Konkrétně v obchůdku, odkud jsme si s holkama dovezly TMB suvenýry - tričko, hrníček, nášivku a tašku. Pak už zase ty nekonečné dálnice. Část cesty jak jinak, než za prudkého lijáku. Jinak už by to snad ani nešlo.

V závěru celkem asi 12hod cesty začíná Davidova oblíbená adrenalinová hra - kolik km ještě ujede na zbývající dojezd 0 km. A až tentokrát konečně přináší své ovoce. Jako bysme to neřešili při poslední naší cestě - návratu ze Slovinska, kdy už jsem si i dokonce vygooglila článek o tom co dělat, když dieslu dojde nafta. Auto v prudším kopci začíná škytat, naštěstí zrovna ve dvojpruhu. Je nám jasné o co se jedná… Stojí mě to docela hodně sil neříct to kýžené "Já ti to říkala" rovnou. Zůstáváme stát 7 km před českými hranicemi v kopci, v lese, uprostřed ničeho. Na nic nečekám a volám Vládíkovi, protože jejich auto by mělo být nedaleko za námi. Třeba budou mít ještě nějakou benzínku před sebou. Objednávám 1 kanystr s 5litry nafty, zatimco oni uzavírají sázky, jestli je David nasraný nebo ne. Když nás míjí, vidíme a dokonce i přes naše zavřená okýnka slyšíme Vladíka, jak se nám možná trochu škodolibě, ale přesto nevinně směje. A protože smích je nakažlivý, spouští tím výbuch smíchu i u nás v autě. David kupodivu nenadavá, dokonce se i lehce usmívá, protože moc dobře ví, že jsem mu posledně řekla, že na to jeho hazardování jednou dojede. Doslova. Netušila jsem, že to bude tak brzy.

Než se naše druhá posádka vrátí, zastavuje nám jedno projíždějící auto se dvěma "opálenými" spoluobčany. Následuje počáteční mírná nejistota a taky předsudky - chtějí nám pomoci nebo nás okrást? Máváme na ně s díky, že všechno ok a tak odjíždějí. Během pár minut je naše záchranná posádka zpět i s naplněným kanystrem. Tak teď už jen zbývá otázka, jestli hladina bude dostatečně vysoko na to, aby si auto bylo schopné i v kopci nasát naftu. Náhradní řešení by bylo auto otočit směrem z kopce a nebo zapřáhnout za druhé auto, do čehož se nám samozřejmě moc nechce. Naštěstí po párkrát provedeném žhavení a sešlápnutí plynového pedálu chytá na první dobrou. My tak můžeme v klidu dojet na nedalekou benzínku a nebo jak Kuba vtipně poznamenal, můžeme teď zkusit dojet až do Budějic.

(A 5642 m vysoký Elbrus, který je v některých pramenech považován za nejvyšší vrchol Evropy namísto Blancu, ten padne třeba zase jindy…)